Příběh šestnáctiletého studenta začal podobně jako u poloviny dalších pacientů denního stacionáře pro adolescenty Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

„Tatínek se synem přišli s tím, že chlapec ráno zvrací, má bolesti, strach ze spolužáků a odmítá chodit do školy,“ popsala projevy školní fobie studenta odborného učiliště Petra Uhlíková, vedoucí lékařka denního stacionáře pro dorost. Ročně mají takových případů více než padesát.

„Vůbec největším nebezpečím této fobie jsou vlastně rodiče a škola, pokud dítěti nevěří nebo léčbu podcení. Tak tomu bylo i v tomto případě. Chlapce jsme přijali, léčili a po čase dostal plán, jak pomalu fobii překonat. Šel do školy na jednu hodinu, pak na dvě a pak to mělo jít postupně, až by byl schopen tam jít na jeden den, pak na tři dny po sobě,“ vybavuje si terapii lékařka.

Otec nevydržel

Tatínek tak syna do školy vozil postupně na delší dobu, jenomže po čase mu to komplikovalo práci a získal dojem, že když tam chlapec vydrží dvě hodiny, proč by nevydržel tři, a jeden den ho vysadil ve škole s tím, že tam musí zůstat celý den.

„Je nám jasné, že je to pro okolí dítěte často nepochopitelné, ale zvládne-li dítě stanovené dvě hodiny, třetí už pro něj může být hrozným traumatem, které nezvládne. A to se také stalo. Chlapec utekl ze školy, přišel domů a pustil si plyn, kterým se chtěl otrávit. Už mu nedošlo, že to se mu nepovede, ale že daleko pravděpodobněji celý dům vybouchne,“ popsala situaci psychiatrička.

Zdůraznila, že stačilo pouhé zazvonění, a dům by vylétl do vzduchu. Naštěstí se nestalo nic chlapci ani nebyl zraněn nikdo další z rodiny. Nicméně s léčbou se muselo začít zase od začátku.

Děti neznají realitu

Školní a sociální fobie se vyskytují asi u 2,5 až 3,5 procenta dětí. Z čeho školní fobie pramení, nedokáže nikdo přesně říci, ale svou vinu na tom podle specialistů nesou i moderní komunikační technologie.

„Problém je, že dnešní děti reálně nekomunikují. Píšou si esemesky, chatují přes internet a různé sociální sítě, ale nevidí se s kamarády a nemluví s nimi z očí do očí jako dřív. Takže pak nerozumějí běžným signálům, chápou smích ostatních jako vysmívání se. Rychle se začnou stranit, bát se ostatních. Všechno si vztahují na sebe, až se uzavřou,“ vyjmenovává následky ztráty živé komunikace lékařka.

„Všechny případy nekončí pokusy o sebevraždu, zvlášť pokud rodiče vyhledají pomoc pro své děti a vydrží to s nimi. Ovšem i tady se nám bohužel stalo, že ač byl pacient v naší péči, pokusil se o sebevraždu. Během naší existence byly tři takové případy. Dva pacienti z celkového počtu sedmi set klientů bohužel svou sebevraždu dokonali,“ vzpomíná Uhlíková.

Jediným způsobem, jak tomu mohou rodiče zabránit, je vyhledat psychiatra nebo psychologa, nehnat děti do krajnosti, nedávat jim ultimáta. „Nedokážou do školy jít z chorobného důvodu. Nejde o vůli,“ upozorňuje lékařka.