Působil jste čtrnáct let na Městském soudě v Praze, kterým projde čtvrtina všech soudních rozhodnutí v ČR. To jste musel hodně vidět, hodně slyšet, a také hodně rozhodovat. Které soudcovské rozhodnutí se vám nejhlouběji zapsalo do paměti?

Před lety jsem soudil obžalovaného za trestný čin pohlavního zneužívání. Měl pohlavní styk se svojí partnerkou na oslavě jejích patnáctých narozenin a zároveň ji přivedl do jiného stavu. A protože lékař, který těhotenství zjistil, má oznamovací povinnost, učinil tak. K pohlavnímu styku došlo před půlnocí, hodinu před dovršením patnáctin.

Mám hrůzu z toho, že spravedlnost končí u domovního zvonku

Po formální stránce se jednalo o trestný čin. Co se týče společenské nebezpečnosti, tak tam jsme dospěli k závěru, že toto hledisko naplněno nebylo. Obviněný byl zproštěn obžaloby.

Asi za půl roku jsem dostal svatební oznámení a bývalý obžalovaný mě chtěl zvát jako svědka, což jsem samozřejmě musel odmítnout.

Otvíráte tím otázku, zda neposunout věkovou hranici z patnácti na čtrnáct let, co se týče pohlavního styku a trestní odpovědnosti. Zloději, kterým nebylo ještě patnáct, bývají protřelí jako dospělí, ale spoléhají na beztrestnost. Co si o tom myslíte?

To je především sociologická a až poté politická otázka. Politicky se to zneužívá. Především sociologové by na to měli hledat odpověď. Sám cítím rozporuplnost v této věci. Na jedné straně vidíme mnohdy kvalifikovanou trestnou činnost u osob mladších patnácti let, ale na druhé straně jsem otcem dvou dcer, jimž bylo nedávno patnáct.

Názory na to mám protichůdné a nechtěl bych být zákonodárcem, jenž by o tom měl rozhodnout.

Váš kolega, soudce Libor Vávra, loni na odborné konferenci Pražský právnický podzim uvedl, že mnoho obviněných si ze soudů dělá dobrý den. Zkrátka se nedostaví a policie je nepředvede. Prý jen soudu sdělí, že nikdo neotevřel. Není to už výsměch?

Toto je poměrně velký problém české justice, že obvinění a svědci k soudu nechodí a policie je nepředvede. Přitom v trestním řádu máme ustanovení, že pokud je žádost soudu o předvedení osoby, může policie i za použití násilí vniknout do obydlí.

Bohužel policie toto ustanovení nevyužívá, takže dostaneme pak od policejního orgánu zprávu, cituji: „Přes zvonění a bouchání nikdo neotevřel, tímto vám vracíme vaši žádost jako nerealizovanou.“ To je špatně.

Mám hrůzu z toho, že spravedlnost končí u domovního zvonku obviněného, kdy tam policejní orgán zazvoní, dotyčný se na něho dívá kukátkem nebo za záclonou, a policista s nepořízenou odchází.

Soudce Jan Sváček

Soudce Jan Sváček

FOTO: Milan Malíček, Právo

Domnívám se, že v tomto bychom měli být důslednější, respektive důraznější, a využít i násilného vniknutí do obydlí, je-li zde žádost o předvedení soudem. Policie argumentuje, že často nemá jistotu, že tam ten člověk je, a že z toho pak budou mít problémy, protože vyrazili dveře někoho jiného.

Policistům v terénu se ale nedivím, že se jim nechce rozkopnout dveře nějakého zlodějíčka nebo druhořadého drogového dealera, navzdory tomu, že je o to žádá soud, protože hned by je obvinili z brutality nebo z rasismu…

Policisté v terénu by museli mít pocit, že se jich nadřízení zastanou. Když jsem byl na studijním pobytu v USA, ptal jsem se místního šerifa, z kolika procent jsou úspěšní při předvádění obviněných k soudu. Nerozuměl mé otázce. A nerozuměl ani poté, co otázku zopakoval i tlumočník.

Pak šerif odpověděl, že takové statistiky vůbec nevedou. Je-li na stole žádost od soudu k předvedení, tak policie ho prostě předvede. A nikdo o tom nediskutuje. Česká policie je však svázána mnoha zbytečnými byrokratickými předpisy.

V naší společnosti vznikla v 90. letech jakási logická snaha o zvýšenou ochranu práv obžalovaných, práv pachatelů, práv dlužníků. Ale zapomnělo se na práva poškozených. Vytvořili jsme složitý mechanismus, že tak dokonale chráníme práva pachatelů a dlužníků, až je to na úkor práv slušných lidí, kteří na to doplácejí.

Amnestie? Velká improvizace! A její důsledky stále trvají

To, že policisté pak bezradně stojí u domovních zvonků, je důsledek tohoto stavu.
Český trestní řád umožňuje v rámci zákonných obstrukcí dosáhnout toho, aby proces trval neuvěřitelně dlouho. V tom jsme v Evropě unikátní.

Pokud se obhájce soustředí jen na to, aby proces trval déle, tak je ve většině případů úspěšný. Procesní předpisy jsou nastaveny tak, že obžalovanému se pak většinou daří proces protahovat donekonečna.

Mám pocit, že dříve pachatelé závažných činů rychle zmizeli do zámoří. Dnes už ani nikam neprchají. Třeba bývalý advokát Vlasák, který desítkám klientů sebral 70 miliónů z advokátní úschovy. Po roční vazbě je na svobodě a ani k insolvenčnímu soudu nechodí. (Více zde.) Co si o tom myslíte?

Nejsem schopen posoudit, zda obvinění, respektive pachatelé dnes méně prchají do zahraničí a více zůstávají zde, ale určitě na tom něco je. Těch možností, jak se v českých poměrech vyhnout trestnímu postihu, je opravdu neúměrně hodně.

Vlasák vykazuje, že nemá žádný majetek, ale zastupují ho hned dva advokáti. Naproti tomu lidé, které obral, se díky tomu, že přišli o své domy či byty i peníze za ně, topí v dluzích. Není to divné?

Souhlasím. To je přesně to, co se snažím říci, že obvinění, respektive pachatelé mají u nás více práv než poškození.

Farmář v USA holými pěstmi utloukl k smrti muže, který mu znásilňoval pětiletou dceru, hrající si ve stodole. Soud farmáře nesoudil. Ihned ho propustil s tím, že jednal v zájmu ochrany dítěte. (Více zde.) U nás by se hodnotilo, která rána pěstí byla ještě obrannou a která už nikoliv. Nemá u nás nutná obrana příliš tenkou hranici?

Nutná obrana se u nás posuzuje diametrálně odlišně než v USA. O nutnou obranu se jedná, pokud je přiměřená hrozícímu útoku a je uplatňována pouze v době, kdy útok hrozí, jinak by se už jednalo o pomstu.

Onen farmář by to skutečně měl před naším trestním soudem mnohem těžší. Musel by prokazovat, že se snažil zamezit tomu pachateli v dokonání trestného činu, a byla by otázka, zda jeho obrana, která došla až k usmrcení muže, odpovídala hrozícímu následku.

Takže by záleželo na posudcích od lékařů, která rána byla smrtelná, a to by se pak dávalo do časové souvislosti, zda pachatel v okamžiku daného úderu ještě útočil, nebo byl paralyzován?

Samozřejmě znalecké posudky jsou v případech nutné obrany alfou a omegou. Jsou jedním z klíčových důkazů. Je třeba mít možnost adekvátně se bránit, ale na druhou stranu nejde zastřelit někoho jen proto, že vám krade jízdní kolo.

Nedávno jste uvedl příklad rozvádějícího se otce, na něhož podá matka křivé trestní oznámení, jen aby mu co nejvíce zkomplikovala civilní proces. Lze tomu vůbec čelit?

Obtížně. Je to problém zneužívání trestního práva a nadměrné kriminalizace. Děje se to i mezi podnikateli. V okamžiku, kdy jeden z obchodních partnerů podá na druhého trestní oznámení, tak tím o něm získá spoustu informací, které pak použije v civilním procesu.

V USA si šerifové vždy někoho odvezou: buď muže, pokud se domácího násilí dopouštěl, nebo ženu za křivé obvinění

Stát takto mnohým iniciátorům trestních oznámení nosí na stříbrném podnose data o druhé straně. Uvažovalo se o zpoplatnění trestního oznámení, ale to by zase narazilo na ústavu.

Ať za oznámení zaplatí ti, kteří, jak by se prokázalo, ho podali účelově. To by nešlo?

To je jedna z úvah. Ale může následovat i žaloba pro křivé obvinění. Bohužel tento institut se využívá méně, než by bylo zdrávo.

Je mi znám případ, kdy matka, která vede zničující válku s otcem, naučila čtyřletého syna báchorku o tom, že mu tatínek sahá do intimních míst. Když to prověřovali psychologové, policisté a sociálka, chlapeček jim po chvilce pravil: „…a dál mne to maminka nenaučila.“ Nedopustila se naopak matka zneužití dítěte touto děsivou manipulací a neměla by být ona hnána k trestněprávní odpovědnosti?

Za takové situace, kdy specialisté prokazatelně doložili, že to byl výmysl, k němuž chlapce vedla matka, se nabízí trestní stíhání matky pro křivé obvinění a mohlo by se jednat i o trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže. Důvod je to, že učila dítě věci, které k jeho věku nepřísluší. Je ale otázka, do jaké míry institut křivého obvinění orgány využívají.

V USA jsem se setkal s tím, že když šerifové přijmou oznámení pro domácí násilí, tak vyjedou, ale vždy si někoho přivezou – buď muže, pokud se očividně násilí dopouštěl, nebo naopak, pokud se ukáže, že to bylo vymyšlené, tak si odvezou ženu, a to pro křivé obvinění.

Jak se vyrovnáváte s koncentrovaným zlem?

Soudce musí zůstat neosobní, i když je pravda, že když se mi narodily děti, tak jsem hůře nesl trestné činy páchané na dětech. Soudce se musí obrnit.

Vzpomínám na vyprávění doktora Motejla o tom, jak anglický soudce, ctihodnost, lord v tradiční paruce, vmetl obžalovanému hned na začátku: „Pane obžalovaný, váš čin i vy sám jste mi hluboce odporný.“

To český soudce udělat nemůže, protože by byl okamžitě z procesu vyloučen pro podjatost. Soudce musí potlačit do jisté míry své lidství.

Soudce Jan Sváček

Soudce Jan Sváček

FOTO: Milan Malíček, Právo

Co si myslíte o pravidlu „třikrát a dost“? Za tři přestupky by šel člověk do vězení. Navrhuje to například ODS. (Více zde.)

Třikrát špatně zaparkujete a půjdete do vězení? Nebo si třikrát uděláte hlučnou párty a zase trestní řízení? Tyto legislativní úvahy důrazně odmítám. Místo toho by u přestupků měly nastoupit například tvrdé pokuty, ale ne vězení. Většina moderních států usiluje o to, aby se takové bagatelní věci před soud vůbec nedostaly. A my jdeme opačným směrem.

Nemá ale toto opatření mířit proti chronickým drobným zlodějům, kteří kradou po troškách, pod hranicí trestného činu, ale pořád?

Tyto majetkové delikty, drobnější krádeže a podvody, ale trestní zákon už řeší – když se toho osoba dopouští opakovaně, sčítá se jí to a může se dopracovat až do vězení. Na to nepotřebujeme opatření „třikrát a dost“.

Proč u nás vězni nepracují?

Většina vězňů pracuje, ale pokud se odsouzený rozhodne nepracovat, tak nepracuje. Ústava a Listina základních práv a svobod neumožňují odsouzeného k práci nutit. To je samozřejmě problém – dostává lůžko, stravu, má dluhy vůči poškozeným, má dluhy na výživném.

Na jednu stranu nemocnice po pacientech důrazně vymáhají hospitalizační poplatek za lůžko a den, ale vězni to mají gratis. Není to v rozporu s obecnou spravedlností?

Odsouzení to zadarmo nemají, dluhy vůči státu jim narůstají, ale je pak otázka, co si na něm vezmete, když ho propustí. To je pochopitelně na širší společenskou diskusi.

Jak jste strávil amnestii Václava Klause?

Byla komplikovaná z mnoha důvodů. Na předchozí amnestie jsme se mohli předem připravit. U amnestie vyhlášené prezidentem Klausem jsme se o ní dozvěděli až v neděli odpoledne z jeho novoročního projevu. Hned večer soudci nastupovali do práce a v pondělí bylo nutné konat. Neměli jsme připraveno vůbec nic.

Byla to velká improvizace. A druhý komplikovaný moment je článek dva amnestie o zastavení déletrvajících trestních stíhání. Na něm mnozí obžalovaní v rozporu s principy spravedlnosti vydělali. Důsledky amnestie samozřejmě ještě zdaleka neskončily.

Vím o tom, že Nejvyšší soud vynesl zatím minimálně jedno rozhodnutí, že v případě, kdy si odsouzený sám zavinil průtahy řízení tím, že se někde skrýval, tak se na něho amnestie nevztahuje.

Více čtěte zde: Podvodník se skrýval třináct let, soud mu zrušil amnestii

Je to správné rozhodnutí a předpokládám, že podobných verdiktů padne v budoucnu ještě více.

A není, kromě zlodějů v bílých rukavičkách, zpět za katrem už zase většina amnestovaných, běžných pachatelů?

Tak to se stalo i po obrovské amnestii Václava Havla. Za pár měsíců byla polovina amnestovaných zase zpět ve výkonu trestu odnětí svobody. To nás u soudů v podstatě už ani nepřekvapuje.

Díky amnestii vyklouzli z trestního řízení šéfové H-Systému. Definitivně. Rozhodl o tom Nejvyšší soud (Více zde). Má vůbec smysl po nich jít v civilním procesu?

Civilní žaloba je logická možnost poté, co je trestní řízení zastaveno. Je tady ale pak otázka vymahatelnosti, zda bude případně exekučně co zabavit.

Nechybí našim soudcům to, co v některých zemích mají vyšetřující soudci, tedy vlastní, na jiných institucích nezávislý pátrač?

Institut vyšetřujícího soudce, který mají ve Francii, není v našich podmínkách standardní. Tím bychom do našeho trestního procesu velmi komplikovaně sahali. Soudce by měl vystačit s tím, co si ověří v jednací síni.

Jde o systémový přístup státního zástupce, který podává k soudu obžalobu, i když není o vině přesvědčen, protože je pro něho jednodušší a méně pracné, když podá obžalobu, než kdyby trestní stíhání sám zastavil.

Tím se náš právní systém liší od těch, ve kterých je státní zástupce více profesně zainteresován na výsledku trestního řízení a rozmyslí si pak přijít před soud s chatrnou obžalobou.

Mně se ale zdá, že máme ambiciózní státní zástupce. Třeba Lenku Bradáčovou. Mluvil jste s ní o větší motivaci státních zástupců v závislosti na výhře?

Většina státních zástupců jsou profesionálové, jejichž práce si nesmírně vážím, ale oni prostě pracují v tomhle systému. Všichni vedoucí státní zástupci mohou přispět ke změně systému, ale vyžadovalo by to i změnu zákona.

Nestalo se vám, že někdo z politiků, nebo jeho nosič, vám zavolal nebo jinak vám naznačil, jakým směrem by se rozhodování vašeho soudu mělo ubírat?

Takový konkrétní podnět jsem nezaznamenal. Záleží, zda si to lidé k dané osobě soudce dovolí, jakou pověst soudce má. Já jsem takový problém, že by po mně někdo něco konkrétně chtěl, neměl. Neříkám ale, že v Česku neexistují poměrně masivní tlaky na výkon soudnictví.

O institucionální nezávislosti soudnictví v ČR nemůže být ani řeč

Ty zaznamenávám především mediálně. Mnoho účastníků řízení a právních zástupců je v případě prohry ve sporu schopno soudce poměrně významným způsobem veřejně skandalizovat. To se mi stalo mnohokrát.

Loni jste na Pražském právnickém podzimu, kde i další představitelé justice varovali bez obalu před rozpadem systému, volil ostřejší slova, když jste prohlásil: „Nechutná politická kazuistika ohrožuje již tak chatrnou legislativu.“

Více čtěte zde: Stát už není schopen dodržovat zákony, varoval šéf Nejvyššího správního soudu

Co si ale pod tím představit?

Když se stane trestný čin vyvolávající pozornost médií, tak politici hned podle toho urychleně a nekoncepčně mění zákony. Například napadení záchranáře nebo pohlavní zneužití dítěte – a aktivní politik hned přispěchá s tvrzením, že je v zákoně nízká trestní sazba. Přitom to není pravda. Jenže politik se tím zalíbí v očích laické veřejnosti. To přispívá k nepřehlednosti a zahlcenosti právního řádu.

Nedělo se to v hojné míře za ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila (ODS)? Působil tak, že si ráno přečetl noviny a večer se v televizi vytasil s řešením toho či onoho. Sledoval jsem to u exekucí nebo u neplatičů výživného.

Nechtěl bych zde prezentovat své osobní názory. Nicméně máte pravdu, že v této době byly návrhy na změnu legislativy nejčastější.

Jak to bylo se zákazem stávky odborů v červnu 2011, který váš soud tak neprodleně vydal? Nebyl zákaz objednávkou tehdejšího ministra financí Kalouska nebo prezidenta Klause? Politická stávka proti vládě sice není vymezena zákonem, ale neplatí princip, že co není zakázáno, je povoleno?

Ano, souhlasím s vámi, tento princip platí a také se k tomu tehdy tak postavil Vrchní soud v Praze, který rozhodnutí Městského soudu v Praze nepovolit stávku zrušil. Ústava a Listina základních práv a svobod toto právo jednoznačně vymezují.
Dnes, když už nejsem předseda Městského soudu v Praze, mohu v této věci říci, že rozhodnutí mých dvou kolegů o stávce mě překvapilo a nepovažuji jej za věcně správné.

Tehdy jsem se ale nemohl vyjádřit proti rozhodnutí soudců. I když jsem s jejich rozhodnutím stávku nepovolit nesouhlasil, nemohl jsem se z titulu své funkce předsedy soudu proti němu postavit.

Mimochodem toto soudní rozhodnutí, zakazující tehdejší stávku, mne později paradoxně velmi poškodilo u sociální demokracie v Senátu při mé kandidatuře na ústavního soudce.

Jan Sváček v Senátu, kde nezískal podporu pro funkci ústavního soudce. V pozadí šéf Senátu Milan Štěch (ČSSD).

Jan Sváček v Senátu, kde nezískal podporu pro funkci ústavního soudce. V pozadí šéf Senátu Milan Štěch (ČSSD).

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Jak lze dosáhnout větší předvídatelnosti v tom, jak soudci rozhodují, což by lidem dalo větší právní jistotu?

Malá předvídatelnost soudních rozhodnutí je problém, u něhož máme, my soudci, máslo na hlavě. Jde o to, aby kauza, která se rozhodla u jednoho okresního soudu, dopadla stejně jako analogická kauza rozhodovaná jiným okresním soudem, třeba z druhého konce republiky. To vytváří právní jistotu. Nemůžeme se pak divit, že důvěra občanů v justici je taková, jaká je.

Jde o to, aby rozdílná rozhodnutí soudů byla předsedy soudů vybírána a předkládána Nejvyššímu soudu k přijímání sjednocujících stanovisek. Precedens sice u nás není pramenem práva, není právně závazný, ale soudci se podle něj řídí.

Tohle se zatím bohužel příliš neděje, navzdory tomu, že rozhodnutí soudů existují převážně v elektronické podobě, a proto je lze snadněji analyzovat.

Neamerikanizuje se naše právo a justice tím, že k precedentům, čili judikátům, se i u nás více přihlíží?

Máme daleko k anglosaskému pojetí, kde precedent je vyloženě pramenem práva, což je ale na úkor psaného zákona. Soudce musí ale znát judikaturu a postupovat podle ní.

Jaké organizační opatření na Městském soudě v Praze bylo podle vás nejvýznamnější?

Transformace Krajského obchodního soudu do obecného soudnictví, o němž bylo rozhodnuto v roce 2000. Ze dne na den Městský soud v Praze tehdy dostal agendu čítající mnoho desítek tisíc neskončených věcí. Když jsme to přebírali, tak jeden soudce měl až dva tisíce neskončených věcí. Normální je mít desetkrát méně. Řízení trvalo v průměru tři čtyři roky.

Obchodní rejstřík zapisoval věci od jednoho do dvou měsíců. Byli jsme z toho zprvu zoufalí, protože tím se vytvářelo i prostředí pro korupci.

Dnes se obchodní spory rozhodují v řádu měsíců a nikoliv let, a zápis firmy do rejstříku, je-li návrh podán formálně správně, se provádí do druhého dne. Korupční prostředí jsme omezili nikoli sankcemi, ale systémovým opatřením. Já se jen obávám, že ale stále existují subjekty, přesvědčující účastníky řízení, že pokud někomu něco zaplatí, tak se to urychlí.

Rozhýbání obchodního soudnictví tedy považujete za vítězství. Jaký moment ale naopak výhrou nebyl?

Kromě mé osobní prohry v souvislosti s neúspěšnou opakovanou kandidaturou na Ústavní soud je to skutečnost, že se nepodařilo prosadit institucionální nezávislost soudnictví a vytvoření Nejvyšší rady soudní moci.

Už se zdálo, že bude vyhráno, neboť předchozí vláda premiéra Nečase byla nakloněna s námi o tom začít konečně jednat. Pak se však stalo, že my soudci jsme nebyli schopni se dohodnout, jak má vypadat složení nejvyšší rady.

Někteří kolegové prosazovali, aby v této radě seděla většina soudců. Já a další jsme zastávali názor, že by bylo realističtější, aby polovinu zastávali soudci a druhou představitelé z jiných sfér, což by bylo i politicky průchodné.

Soudci reprezentují jeden ze základních pilířů státní moci. Podobně jako parlament. Jenže soudům peníze přiděluje ministerstvo spravedlnosti. Od nepaměti platí, že kdo rozděluje, panuje. Neovlivňují soudce vládní politici skrze to, že jim přerozdělují peníze, místo toho, aby s nimi hospodařila soudcovská samospráva?

Jsem přesvědčen, že rozhodování soudců je v ČR nezávislé, a že tato nezávislost garantovaná je, přes to všechno, co o justici zaznívá. Každý soudce může rozhodovat podle zákona a svého svědomí, a pokud tak nečiní, je to chyba soudce, nikoliv systému. Problémem je ale institucionální nezávislost.

Případy soudců Havlína či Berky tedy podle vás neukazují na to, že by náš justiční systém selhával?

Jsou to selhání jednotlivců, ne systému. Druhá stránka je ale nezávislost instituce jako takové. Pokud je ale soudnictví personálně a finančně řízeno ministerstvem spravedlnosti, tedy orgánem vlády, tak se domnívám, že o institucionální nezávislosti soudnictví v ČR nemůže být ani řeč. Je to špatně. Ve většině zemí EU již Nejvyšší rada soudní moci byla ustanovena.

Není to paradox? Léta o samosprávu usilujete, a když už to najednou nějaký premiér začne brát vážně, tak se začnete handrkovat.

Vždy to bylo tak, že politické strany v opozici nám slibovaly vznik rady, a když se po volbách dostaly k moci, tak se už k tomu neměly. A tak se to pořád opakovalo dokola. Soudcovský stav najednou ochota pro vznik rady zaskočila, dá se říci.