Vyplývá to z pracovní verze odůvodnění tohoto rozhodnutí, které Právo nyní získalo. Oficiální vyjádření nebylo zveřejněno a podle vedení Nejvyššího soudu ještě ani není vypracované.

Soudci Nejvyššího soudu tak částečně rozbili konstrukci státního zástupce a policie, kteří jsou přesvědčeni, že exposlanci svůj mandát vyměnili za korupční nabídku lukrativních pozic ve firmách se státní účastí. O jejich získání přitom vyjednávali tajně.

Tehdy šlo o patovou situaci, protože rebelové nesouhlasili s vládou prosazovaným daňovým balíčkem, který byl spojen s hlasováním o důvěře kabinetu. Kdyby se nevzdali mandátu a místo nich by nenastoupili noví poslanci, tehdejší vládní koalice by skončila.

Složení mandátu je projev krytý imunitou, argumentuje Nejvyšší soud

Legitimní krok

Soudní senát tvořený bývalým ústavním soudcem Vladimírem Jurkou a soudci Petrem Šabatou a Pavlem Šilhaveckým tento jejich krok označil za zcela legitimní. „Pokud za daných okolností hlasoval o přijetí zákona (zdržel se hlasování) či vzdal se poslaneckého mandátu, nelze takové jeho jednání vztáhnout současně k naplnění všech znaků skutkových podstat již označených trestných činů,“ uvádí se v odůvodnění.

Zároveň však dodává: „Nejvyšší soud se nemůže v rámci svého (takto přijatého) rozhodnutí dále vyjadřovat k tomu, za jakých okolností se svého poslaneckého mandátu vzdal a co jej k tomu vedlo.“

Je podle něj na policii a žalobcích, aby tyto okolnosti dále šetřili.

Nechal si slíbit zvolení do dozorčí rady

Nejvyšší soud dostal podnět advokáta Marka Šnajdra Lukáše Trojana 18. června, tedy pět dní po zahájení stíhání. Trojan svého klienta hájí tím, že byl chráněn poslaneckou imunitou, proto neměl být vůbec obviněn a tím pádem ani vzat do vazby.

Ve svém podání se odvolával i na rozhodnutí Nejvyššího soudu z loňského října, který díky imunitě ochránil Víta BártuVěcí Veřejných před stíháním z nabízení bezúročných půjček na jednání poslaneckého klubu, které mohly být vnímány jako úplatek za loajalitu.

Státní zástupce mu oponoval, že Šnajdr není stíhán kvůli tomu, že se vzdal poslaneckého mandátu. „Podstatou je to, že si nechal slíbit zvolení za člena dozorčí rady Čepra výměnou za to, že nebude hlasovat proti zákonu, a následně se nechal do zmíněné funkce zvolit,“ reagoval pro Nejvyšší soud. Ten ale jeho názor nevyslyšel. Stíhání exposlanců nicméně nadále pokračuje.

Výňatky z pracovní verze odůvodnění:

Za projev učiněný v Poslanecké sněmovně je na místě pokládat i jednání poslance v souvislosti s jeho politickou činností, a tedy také jednání vedoucí k politickým dohodám, kompromisům či politickým rozhodnutím, ať už v rámci jedné, či více politických stran či jejich koalic.

Za takový projev je v daném případě namístě pokládat i (v daných souvislostech a s ohledem na dosud učiněná skutková zjištění) jednání obviněného, pokud tento v rámci výkonu svého poslaneckého mandátu odmítl vyjádřit svůj souhlas s přijetím označených (daňových) zákonů.

Stejně tak lze označit za výkon jeho poslaneckého oprávnění i jeho další postoj, pokud se vzdal svého poslaneckého mandátu proto, aby umožnil pokračování vlády, která s přijetím uvedených zákonů spojila hlasování o vyjádření důvěry v ní.

Projev učiněný poslancem (s ohledem na již uvedené) v Poslanecké sněmovně ČR tak nelze zakomponovat jako jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jehož se měl dopustit, tedy v posuzované věci trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby a trestného činu přijetí úplatku, kterých se měl dopustit jako spolupachatel.

Podstatným však zůstává to, že v označeném období tak, jak je uvedeno ve skutkovém popisu citovaného usnesení o zahájení jeho trestního stíhání, je obviněný v tomto směru chráněn imunitou poslance Parlamentu ČR z hlediska čl. 27 odst. 2 Ústavy.

Proto také dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v posuzované věci tak (znovu s ohledem na uvedené) došlo k nepřijatelné ingerenci exekutivní moci do moci zákonodárné.

Současně je také na místě uvést, že ani ze skutku popsaného v odůvodnění vzneseného obvinění nijak neplyne, že se tak mělo stát mimo půdu Poslanecké sněmovny či jejích orgánů.

Je na místě (v zásadě jako obiter dictum) uvést, že Nejvyšší soud v dané chvíli nemůže předjímat jakýkoli další postup orgánů činných v trestním řízení a nemůže (nesmí) se vyjadřovat k dalším zjištěním ve věci učiněným.

Je však na místě (v souvislosti s výkonem poslaneckého mandátu obviněným) uvést, že obviněný odmítl podpořit zmíněné zákony s ohledem na svůj legitimně projevený názor stran daňové politiky vlády, a to do té míry, že na svůj poslanecký mandát rezignoval. Stejně tak lze za legitimní výkon poslaneckého mandátu označit i tento jeho následný postoj, kdy se poslaneckého mandátu vzdal proto, že chtěl umožnit pokračování vlády jako člen jedné ze stran, které (koaliční) vládu tvořily.

Jak již řečeno, Nejvyšší soud se nemůže v rámci svého (takto přijatého) rozhodnutí dále vyjadřovat k tomu, za jakých okolností se svého poslaneckého mandátu vzdal a co jej k tomu vedlo. Takové úvahy mohou již být případným předmětem dalšího šetření orgány činných v trestním řízení, když je v této souvislosti třeba zmínit i to, že předmětný skutek je sice na místě posuzovat v jednom celku, ale i to, že Nejvyšší soud v rámci podaného návrhu obviněného na své vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení mohl zabývat pouze tou částí předmětného skutku, která se uvedené problematiky přímo týká (je vymezeno návrhem obviněného), a tedy (jeho) popsaného jednání, které je v označeném skutku vymezeno dobou od 18. 9. 2012 do vzdání se jeho poslaneckého mandátu dnem 7. 11. 2012.

Je tak na místě konečně uvést, že bude věcí orgánů činných v trestním řízení, jaký budou volit ve věci obviněného další postup, a to samozřejmě s přihlédnutím k rozhodnutí, které takto přijal Nejvyšší soud.