Jana se svým manželem se těšili na třetí dítě. Do konce pátého měsíce těhotenství vše probíhalo bez potíží, pak ale přišla rána. Při pravidelné kontrole letos v lednu jí lékaři sdělili, že její dítě bohužel nežije.

„Nemáte nárok“

Když se vzpamatovala ze smutné zprávy, požádala o vydání plodu, aby mu mohli uspořádat pohřeb. Nejdříve s tím nebyl problém, ale rozhodnutí kladenské patologie bylo pro Janu i její blízké zdrcující: „Na pozůstatky svého dítěte nemáte nárok.“

Podle českých zákonů mohou být sice pohřbeny děti, které se narodí mrtvé. Ale ty, které váží méně než půl kilogramu nebo jsou mladší než 22 týdnů, mají smůlu a jsou považovány za biologický odpad, který musí být zničen ve spalovně.

Jana podle svých slov nezažila ve svém životě větší šok než v momentu, kdy se musela vyrovnávat se ztrátou dítěte, které již několik týdnů cítila ve svém těle růst, a zároveň jí nemocnice sdělila, že nemá na mrtvé tělíčko nárok, protože ze zákona je to pouhý „biologický odpad“. „Ve společnosti, kde mají své náhrobky i domácí mazlíčci, jsem považovala za samozřejmé, že mi bude tělíčko vydáno k pohřbu, ale jak jsme se mýlili,“ řekla Právu Jana.

Se ztrátou dítěte, ale i s necitlivým odmítnutím se vyrovnává těžce dodnes. Podle ní by se měly změnit zákony tak, aby mohli o vydání pozůstatků požádat rodiče bez omezení věku a váhy mrtvého plodu.

S tím souhlasí i ombudsman Pavel Varvařovský. „Osobně nevidím žádný rozumný důvod pro to, aby rodiče dětí, které zemřely ještě před porodem, nemohli požádat o vydání svého mrtvě narozeného dítěte za účelem jeho pietního pohřbení dle svého přání,“ napsal Janě ochránce lidských práv.

Partyzánský boj

Podobnou zkušenost jako Jana mají i Petr a Radka z Prahy, kteří čekali svého čtvrtého potomka. V dubnu na výletě v Českosaském Švýcarsku se matce udělalo nevolno a v hotelu došlo k samovolnému potratu devatenáctitýdenního plodu. Ten poté putoval přes rumburskou nemocnici na patologii v České Lípě.

Hned od první chvíle oba rodiče požadovali vydání svého dítěte k pohřbení. Lékaři i zástupci zdravotnických zařízení, se kterými o své žádosti jednali, sice vystupovali vstřícně, ale odkazovali na zákon, podle kterého na vydání ostatků nemají právní nárok.

Petr se ale nechtěl vzdát. „Od roku 1989 jsem měl poprvé pocit, že mi někdo upírá něco, na co mám právo, a proto jsem se odhodlal celou věc dotáhnout do konce,“ řekl Právu.

Oslovil proto Hnutí pro život, které mu poskytlo právníka. Napsal i libereckému hejtmanovi Martinu Půtovi. Nakonec se českolipská nemocnice uvolila ke kompromisu. Sice nevydala rodičům přímo plod, aby mu mohli vypravit katolický pohřeb, ale v přítomnosti otce předala mrtvé dítě pohřební službě.

Právní nárok není

Petr sice dosáhl svého, ale jak sám říká, partyzánským způsobem a za cenu velkého nasazení. „Poslední, co by si člověk mohl přát v takovéto osobní situaci, je vysvětlovat spoustě lidem, co se stalo,“ poznamenal. Dodal, že je neuvěřitelně nepříjemné mluvit o svém dítěti jako o biologickém odpadu. „A licitovat s odborníky, jestli 500 gramů či pět měsíců je ta správná hranice, kdy se biologický odpad mění v mrtvorozené dítě,“ podotkl rozzlobený otec.

Podle ministerstva zdravotnictví sice rodiče nemají právní nárok, ale nic jim nebrání v tom, aby se domluvili se zdravotním zařízením, aby ostatky předalo pohřební službě ke kremaci. „Zpopelněné ostatky plodu po potratu může krematorium rodičům vydat,“ řekla Právu mluvčí ministerstva zdravotnictví Viktorie Plívová. Ale jak ukazují oba případy, nemocnice o to vyjít svým pacientům vstříc příliš nestojí.