Své poslední dny a hodiny tak nejčastěji prožíváme podle statistiků osaměle v nemocnicích, kde umírá kolem 60 procent lidí. Svůj život končíme i v léčebných ústavech (kolem 9 procent), sociálních zařízeních (kolem
6 procent) a na dalších místech.

Důvodů je několik. Zdravotní systém je nastaven tak, aby usiloval bojovat o život v každém případě, i když je stav beznadějný.

Konec života je současně fenomén, o kterém se v českém prostředí mluví velmi málo. Ze strachu, nebo proto, že stále nevíme, jak se se smrtí vyrovnat, jak o ní mluvit, jak se na ni připravit, jak na ni reagovat.

Rozpaky ze smrti se projevují i při pohřebních obřadech. Přitom obřad znamená podle psychologů jasnou a nutnou tečku, skutečné uzavření kapitoly života zejména pro pozůstalé rozloučením se svými blízkými, vyjádření úcty.

Klasických pohřbů ubývá

Ve stále větším počtu úmrtí (odborné odhady hovoří v současné době zhruba o třetině) skončí život člověka bez obřadu. Zvyšování počtu pohřbů bez obřadu je podle některých projev toho, že lidem nezbývají na obřad peníze. Experti jsou ale trochu jiného názoru. Cena pohřbu se rovná zhruba průměrné mzdě. To i ve srovnání se světem není mnoho.

Podle Olgy Nešporové, která se touto problematikou zabývá ve Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí, je příčin řada. S poklesem významu církve v době totality se pohřební obřady výrazně zjednodušily, ztratila se obřadnost.
„V Česku se výrazně omezil vliv náboženských představ a zvyků na zacházení se smrtí,“ říká Nešporová.

Autoritu nad smrtí převzali zdravotníci, stala se tak trochu technickou záležitostíOlga Nešporová

Placení pracovníci při občanských pohřbech občas používají obecné fráze rozloučení, hovoří o lidech, které neznali. Převažující forma pohřbů – kremace posílila určité volné nakládání s tělem a urnou. Obřady se symbolicky vyprázdnily, zformalizovaly. Obřady tak lidi neoslovují. Společenský tlak na to, aby se rodina vypravila na pohřeb, není velký. Proto lidé někdy považují obřad za formální, prázdný a – zbytečný.

„Ke změně situace nepřispívají ani pohřební služby, které nepřicházejí s novými nápady. Možná k tomu přispívá i to, že pohřební ústavy se nemohu prezentovat reklamami,“ říká Nešporová.

O smrti mlčíme

„Autoritu nad smrtí převzali zdravotníci, stala se tak trochu technickou záležitostí,“ uvedla Nešporová.

Se smrtí dokážeme stále účinněji bojovat, jsme schopni udržet člověka na přístrojích dlouhou dobu při životě, horší je to ale s etickým, morálním zvládnutím umírání.

Maminka, které zemřel malý syn v nemocnici plné psychologů, si musela poradit s touto situací sama, s pomocí rodiny. „Nevěděli, co mi říci, každý mi jen vyjadřoval soustrast, to bylo ale to poslední, co jsme chtěla. Já jsem chtěla o tom, co se stalo, mluvit,“ svěřila se Právu 40letá Dana.

Hospice, které řeší psychickou, duševní podporu lidí na konci života, se u nás začaly objevovat až v devadesátých letech. V Česku chybí široká nabídka služeb, které by rodinám umožnily doprovodit svého člena ke konci života.

Teprve nyní se objevuje nabídka asistentů a asistentek, kteří pozůstalým pomohou nejen se vyrovnat se smrtí, ale i zařídit pohřeb či vyřídit dědické záležitosti.

To, že se o smrti nemluví, má podle psychologů za následek, že většina společnosti se na tuto nevyhnutelnou životní tečku nepřipravuje, neprojevuje svá přání a nechá vše osudu a představám příbuzných, kteří často nevědí, co dělat.