Manželka Miloše Zemana: Důležitý je charakter, ne titul první dáma

Především se mi nelíbí toto do našeho prostředí implantované označení pro manželku prezidenta. Vždycky jsem na člověku oceňovala jeho charakter a chování, ne jeho společenskou nebo pracovní pozici.

Naprosto jednoznačně Livia Klausová. Můj obdiv má proto, že je to opravdová dáma – z pohledu jejího vystupování a chování a disciplínou nezbytnou ke zvládnutí protokolárních záležitostí. K tomu se věnovala dalším činnostem, mimo jiné i úpravám interiéru Pražského hradu a na zámku v Lánech.

Toto období jsem vnímala spíše jako manželka pracovně velmi disponovaného muže a vzhledem k tomu, že zastávám názor, že pracovní povinnosti se mají plnit důsledně a odpovědně, bylo mi jasné, že nemohu očekávat standardní „rodinný život“. Ovšem díky pozici, kterou manžel v té době zastával, jsem měla možnost setkat se se zajímavými lidmi, které bych za normálních okolností nikdy nepotkala.

Domluvím se francouzsky a rusky.

Neochota komunikovat s médii vychází z předchozích zkušeností. Když si přečtu kategorické vyjádření od novináře, se kterým jsem se nikdy nesetkala: „...ona je tak nezajímavá, že o ní není co napsat“, tak si uvědomím, že názor, který by měl ovlivnit čtenáře, je v podstatě vytvořen. Když poté pokračoval ve slovních útocích na mého manžela, mojí reakcí byla parodie – bez skromnosti dodávám, že docela zdařilá – na jeho článek, kde nad argumenty převyšovala osobní zášť. Tehdy jsem zprostředkovaně požádala, zda by toto moje „vyjádření“ mohli otisknout. Zamítavá odpověď mě nepřekvapila, pouze jsem si uvědomila, že proti nařčení ze strany médií jsou jen malé šance na obranu.

Nevyjadřovala jsem se ani k fiktivním rozhovorům, vytvořeným na základě tvrzení „mluvili jsme s ní“. To, že mluvili, ale o něčem úplně jiném, už asi také neprokážete. Přehlížela jsem i kompiláty neautorizovaných rozhovorů a ve výsledku jsem se rozhodla na požadavky o rozhovor nereagovat. Doufám, že vysvětlení je dostatečné a z lidského hlediska i pochopitelné.