V reakci na výzvu některých českých celebrit, například Dagmar Havlové a Lucii Bílé, jste sepsal petici proti schválení církevních restitucí jako výzvu okrádaných. V čem se cítíte okrádaný?

Okrádaní jsme sakumprásk všichni. Církevní restituce jsou nespravedlivé a jde o naprosto nepochopitelný počin v době, kdy počet věřících klesl od roku 1990 - tedy ve svobodné společnosti - klesl na čtvrtinu, zatímco počet duchovních se zdvojnásobil, stejně jako státní příspěvek na církve, který dnes dělá 1,4 miliardy ročně.

Ze sněmovních stránek jsem si totiž stáhl návrh zákona, poradil jsem se se svými spolužáky z práv a strávil jsem nad ním dva dny, abych získal co nejobjektivnější stanovisko. Nebojím se narušení Benešových dekretů, ale za velmi reálnou pokládám obavu prezidenta Klause, že dojde k prolomení rozhodné doby, tedy od 25. února 1948 do 1. ledna 1990.

Toto byla rozhodná doba pro všechny ostatní restituce, a pokud se poruší, bude to signál pro všechny ostatní restituenty, kteří takto nebyli uspokojeni, aby se o svůj majetek přihlásili v mimořádném opravném řízení.

Takže k restitucím by podle vás dojít nemělo?

Snaha o částečné narovnání křivd způsobených během totalitního režimu je naprosto legitimní, férová a oprávněná a na tom se shodne drtivá většina občanů. Ale byl bych rád, kdyby k tomu došlo tak, aby to nezpůsobilo další křivdy.

S vládním návrhem zákona nyní mohou leda být spokojeni například členové Apoštolské církve. Každý z nich si ideálně přijde na 220 tisíc, což není špatné. Dohromady tato církev má dostat více než miliardu korun.

Pro to nevidím jediný právní důvod, jelikož Apoštolská církev byla zaregistrována v roce 1989, tak těžko mohla během rozhodného období přijít o majetek, jehož část, kterou nelze vrátit, stát kompenzuje finančně. Další příklad může být Česká luteránská církev, která byla zaregistrována v roce 1995 a dostane jen „pakatel“ 33 miliónů.

Tvrdíte, že zákon je výsměchem proti směřování státu od roku 1918 a státotvorným idejím T. G. Masaryka. V čem?

Masaryk pokračoval v odluce státu a církve a proto také nezrušil omezení k dispozičním právům k majetku, který církve měly. Měl totiž pocit, že katolická církev k většině majetku přišla formou násilné rekatolizace po bitvě na Bílé hoře, po níž došlo k exilu české inteligence. Kdo neutekl, tak ho popravili a majetek mu vzali. Linie odluky státu a církve bylo něco, co nebylo přerušeno během Rakouska-Uherska a první republiky.

Jaké jste měl ohlasy na výzvu?

Volají mi lidé ze všech stran, podpořil mě třeba zpěvák Ivan Hlas nebo kameraman Stanislav Milota. Lidé se ptají, jak mohou výzvu podepsat. Když nyní (v pátek odpoledne) kontroluji schránku, tak tu mám asi 85 nepřečtených e-mailů. Musím přiznat, že jsem na to nebyl úplně připraven. Dál se tomu věnovat nechci, nejsem politik. Restituce ale byly výjimečný případ, který mě zvedl ze židle.

Co si myslíte o svých kolezích, kteří restituce podpořili?

Je mi líto, že se nechají tak snadno emočně strhnout a v momentě, kdy se začne mluvit o křivdě, tak vyskakují na barikády. Podobných akcí jsem už zažil řadu, jako marný boj o Českou televizi nebo narovnání nespravedlnosti grantové politiky. Vím, jak je to pro režiséry snadné poštvat své ovečky na barikády.