Nezvyklá zpráva obsahuje doslova tento text:

významné Prohlášení ladislava bátory, zástupce vrchního ředitele kabinetu ministra. KDY: pátek 14. října 2011 v 11.00. ÚČAST: Ladislav Bátora, zástupce vrchního ředitele kabinetu ministra.“

Na dotaz, proč napínají novináře, když Bátora není politik, ale úředník orgánu státní správy, opověděl Právu emotivně mluvčí školství Patrik Kubas: „Nevolejte mně. Zavolejte paní ředitelce tiskového odboru. Nevolejte mně. Já se s vámi bavit nebudu.“

Bátora: Ještě piluji, o čem budu mluvit

Bátora Právu na dotaz, o čem významném bude zítra mluvit, odpověděl: „Ještě přesně nevím. Sám to piluji. Novináři ať se samozřejmě ptají, je právo respondenta neodpovídat.“

Na další otázku, zdali dojde k zavržení dohody s šéfem TOP 09 Karlem Schwarzenbergem o jeho odchodu ze státní správy, řekl, že opravdu o tom nechce mluvit. K dalšímu dotazu, zdali naopak nepovýší na šéfa kabinetu, uvedl: „Nechte se překvapit.“

Dobeš čelí kvůli Bátorovi výsměchu učitelů

Velkým nepříjemnostem kvůli Bátorovi naposledy čelil ministr školství Josef Dobeš (VV) ve středu. V posměšném dopise mu sedm středoškolských učitelů vzkázalo, že se stal názornou pomůckou, jak učit o náckovství. [celá zpráva]

Ministrovi ironicky poděkovali za jeho „duchaprostou rétoriku, podporu ultrakonzervativních katolíků, mytologických nacionálních klišé, lidí přímo spojených s extremismem, zálibu v měření, vážení a nálepkování studentů“.

Dobeš na to ráno novinářům rozeslal dopis s tím, že by rád reagoval na různé spekulace o tom, jak to myslí s výchovou k národní hrdosti.

„Ministerstvo školství nehodlá v tomto směru nic přikazovat, chce spíše nastavovat trendy, a nemusí být nutně nijak převratné,“ uvedl například Dobeš, který je podle informací Práva nemocen. Nemusel by tak oznámit případnou rezignaci svého vicekancléře osobně.

Dopis ministra školství Josefa Dobeše novinářům:

Národní hrdost – běh na dlouhou trať

Rád bych reagoval na různé spekulace o tom, jak to myslím s výchovou k národní hrdosti.

Je mi jasné, že změnit smýšlení o nás samých je běh na dlouhou trať. Hrdosti se nedá naučit pouze ve škole. Je to i věcí výchovy v rodině a přispívají k ní niterné zážitky, které jsou někdy nesdělitelné. Můj otec například jezdíval do zahraničí na montáže a vždy než odjel, vyšel na kopec nad Kunštátem, kde jsme žili, rozhlédl se po krajině a rozloučil se s ní stejně jako následně se svojí rodinou. I tohle je součást národního cítění.

Přál bych si, aby naše děti byly pyšné na zem, ve které vyrůstaly. Byly hrdé na svoji minulost i přítomnost.  Měli jsme skvělé krále, vojevůdce, dnes jsou zde významní vědci, učitelé, umělci i sportovci. My o nich buď příliš nemluvíme, nebo o nich ani nevíme. Jako příklad mohu uvést profesorku Blanku Říhovou. Její celosvětově významná práce pomohla při vývoji velice specifických léků na léčbu rakoviny. Letos byla nominována na prestižní cenu European Inventor Award pro nejlepšího evropského vynálezce v kategorii celoživotní dílo. Být v USA, troufám si tvrdit, že její jméno by bylo skloňované podobně jako třeba jméno Steva Jobse. Také proto jsme se rozhodli vyhlásit program Návrat, prostřednictvím kterého chceme umožnit českým kapacitám vrátit se domů a pracovat zde za srovnatelných podmínek, jaké mají na prestižních světových pracovištích.

Součástí národní hrdosti je i náš sport. Jestliže pan redaktor Kučera zjednodušil moji vizi do jediného jména – hokejové legendy Jaromíra Jágra, tak je třeba říct, že k národnímu cítění patří například jeho ochota kdykoliv reprezentovat Českou republiku. Vzpomínám si na jedinečné zážitky z Mistrovství světa v ledním hokeji v roce 2010. „Je to zázrak. Češi vyhráli srdcem“, hlásaly světové deníky. V závěrečném finále jsme překvapivě porazili favorizovaný ruský tým. Věřím, že právě v tu chvíli hrála národní hrdost hodně velkou roli a nebyla jen na zisk zlaté medaile, ale hlavně na nevídanou bojovnost hráčů s lvíčkem na hrudi. Právě tato bojovnost by měla být příkladem pro naši mládež.

Přál bych si proto, aby učitelé a rodiče děti vedli ke zdravé hrdosti. Nikoliv k nesnášenlivosti či podvodnému patriotismu, o čemž se zmiňuje pan redaktor Kučera. Chci, aby se čeští žáci mohli postavit vedle svých britských, francouzských či amerických spolužáků a pyšně říct: „Já jsem Čech“, tak jako ti druzí pyšně říkají: „Já jsem Američan, Brit či Francouz“.

Ministerstvo školství nehodlá v tomto směru nic přikazovat, chce spíše nastavovat trendy, a nemusí být nutně nijak převratné. Mnozí rodiče i učitelé už tuto koncepci dávno praktikují a své děti a studenty k takovému postoji vedou. Cílem je zvýšit konkurenceschopnost našich žáků a studentů. Cesty jak toho dosáhnout spočívají na dvou základech:  Za prvé na silné znalosti v oblasti matematiky, rodného a cizího jazyka a za druhé na posílení národního sebevědomí, které by se mělo prolínat různými vyučovacími předměty, od dějepisu po etickou výchovu. Nabídek, které pro naše děti ze světa přichází, je hodně, ale zájemců ještě více. Musíme být proto lepší, nebo se o to alespoň pokusit.