Už od rána se před okénkem vyčleněným pro sčítání začali hromadit obyvatelé, kteří buď nestihli sčítacího komisaře u sebe doma, nebo přišel bez formulářů, či v této lokalitě mají kromě svého bydliště ještě byt nebo jinou nemovitost.

„Jsem tady na poště už podruhé,“ řekl odpoledne, kdy se už situace zklidnila a fronta byla o poznání kratší, čtyřicátník, který sám sebe v nadsázce označil za „pomocného sčítače z lidu.“

Podroušená komisařka pravila: Jsem tady, ale formuláře už ne

„Mám k tomu už kvalifikaci. Včera večer jsem čtyři hodiny čekal na komisařku, ta nakonec přišla už ve značně povznesené náladě, tak jsem jí dal panáka ještě do druhé nohy a ona se mi se zadrhávajícím hlasem svěřila, že sice tady je, ale formuláře jí už došly,“ vzpomínal pan Josef. A tak vyrazil pro papíry ráno na poštu.

„Starší pracovnice za přepážkou každého vyřizovala dvacet až třicet minut, mimo jiné pro každý formulář jednotlivě chodila někam dozadu a zmizela třeba na deset minut. Dokonce i u každého člověka takhle šla dozadu třikrát. Dvě staré paní tady čekaly přes hodinu jen proto, že nedostali speciálně označenou obálku, do níž se musí formuláře po vyplnění vložit. Napětí rostlo tak, že lidé se začali bouřit, až to musela nakonec řešit vedoucí pošty,“ řekl Právu pan Josef.

Veden hrozbou desetitisícové pokuty, pokud by sčítání vynechal, vydal se tedy za formuláři potřetí. V pátek odpoledne si už počkal jen zhruba čtyřicet minut. Ale ani odpolední atmosféra na poště nebyla nijak pozitivní.

Březen - měsíc klíčových státních termínů...

Přidal se i padesátník s černou brašnou přes rameno: „Manželka se celý život starala o staré lidi, a teď šla do důchodu s šesti tisíci měsíčně. Hlavně, že teď sčítají. Takže si pilně píši do kalendáře - po 26. 3. hodit do schránky vyplněné formuláře a hlavně do 31. 3. státu poslat daně. To se pak budeme mít, sečteno a zaplaceno.“