V posledním týdnu několik českých novinářů, a spolu s nimi i někteří politici, k šoku mnoha z nás dokonce i z pravé strany politického spektra, vyvolali kauzu Bátora, která mne hluboce zneklidňuje. Pořád jsem věřil, že žiju v primárně demokratické společnosti, ale přibývá signálů, že tomu tak není.

Naše dnešní společnost má sice naštěstí stále ještě řadu atributů, které jí – na rozdíl třeba od režimu plukovníka Kaddáfího – umožňují nazývat se demokratická, ale postupně začíná dominovat něco zcela jiného. Nedávno jsem v jednom americkém časopise objevil anglický termín „PC-Society“, čímž nebyla myšlena společnost plná personal computers, ale politicky korektní společnost, neboli PK-společnost. To je úžasné a nesmírně užitečné označení.

Co je či není politicky korektní, navíc definuje – zcela samozvaně – jedna skupina lidí, která si vydobyla zcela neuvěřitelnou pozici v médiích a která nám suverénně a autoritativně říká, co smíme a co nesmíme. Je to fenomén celosvětový, evropský i český. Kdo se mu odvažuje vzdorovat, stihne ho lavina ataků, které vedou k jeho společenskému znemožnění, často i ztrátě zaměstnání, i k osobní ostrakizaci. Přesně to se u nás dnes děje s Ladislavem Bátorou.

Abych zabránil spekulacím, chtěl bych říci, že pana Bátoru osobně neznám, že jsem s ním nikdy přímo nemluvil (ani jsem si s ním netelefonoval, ani nedopisoval), dokonce jsem od něho nikdy nečetl žádný jeho text. Vím, že je na www.Euportal.cz fotografie z demonstrace proti Lisabonské smlouvě, kterou pořádalo sdružení D.O.S.T., kde jsme vedle sebe vyfotografováni, ale ani tehdy jsem přesně nevěděl, o koho jde. Vím pouze to, že je to hluboce konzervativní, autenticky pravicový člověk, který se zúčastňuje různých veřejných akcí proti věcem, se kterými nesouhlasí. Patří mezi ně Evropská unie, protože si pravděpodobně myslí – stejně jako já – že je Evropská unie, zejména ve svém dnešním provedení, mylnou konstrukcí a že je třeba tento názor říkat nahlas. Dokonce bych si troufal tvrdit, že i toto je blízké většinovému názoru české veřejnosti (ale asi i lidí v celé Evropě), pouze je to v naprostém protikladu k názorům stratégů politické korektnosti (i když to možná ani nejsou jejich skutečné názory, nýbrž výraz jejich zájmů) a těch, kteří chtějí být – za jakoukoli cenu – s Bruselem zadobře.

Ve čtvrtek 24. února 2011 jsem si v Headline Monitoru zcela náhodou přečetl krátké úryvky z autobiografie Ladislava Bátory, které mne mimořádně zaujaly. Hledal jsem celek a zjistil jsem, že autobiografie napsaná 8. března 2009, vyšla 21. února 2011 na serveru Euportál.cz. Pro orientaci v názorech L. Bátory zde onen úryvek uvádím:

Úryvek z autobiografie Ladislava Bátory

„Konzervatismus není ideologií, nýbrž životním postojem, jak vehementně potvrdí každý správný konzervativec. A tak aspoň pár příkladů za sebe sama:

Raději Konfucia než Rousseaua, raději Františka Josefa I. než Josefa II., raději národní pospolitost než občanskou společnost, raději Jarmilu Šulákovou než Juru Pavlicu, raději lokální než globální, raději uleželý segedín u Rozvařilů než emulgátorovou mňamku od McDonalda, raději povinnou vojenskou službu než profesionální armádu, raději Boženu Vikovou-Kunětickou než Jiřinu Šiklovou, raději základy latiny a řečtiny než prolegomena k navlékání kondomu, raději s Lorenovou než s Loren(ou?), raději jihočeskou selku než pražskou intelektuálku, raději skromnou korunu než načančané euro, raději Agnethu Fältskogovou než Joan Baezovou, raději tradici než pokrok, raději mateřskou dovolenou než povinné eurojesle, raději Stanislava Suchardu než Olbrama Zoubka, raději Nixona než Bushe, raději Prodanou nevěstu než Odcházení, raději čecháčky než světáčky, raději věřit než dlužit, raději Koniáše než Halíka, raději zájezdní hostinec U tří lip než grandhotel Bilderberg… A už vůbec ne evropeismus, humanrightismus, genderismus, multikulturalismus, feminismus, antidiskriminacionismus, politickou korektnost, oikofobii, ekumenismus, positivní diskriminaci, homosexualismus, Pravdu a Lásku ordinovanou z Havlova nevětraného mravního a duševního pelechu, environmentalismus, Mezinárodní trestní soud, Kaplického a Ježkův blobismus…

A vůbec celou tuhle oblbující novosocialistickou dogmatiku vrchnostensky distribuovaného Blaha namísto Svobody; dogmatiku, kterou nás cílevědomě a zlovolně ubíjejí a jednou zaručeně ubijí! Tak ať je to aspoň co nejpozději…“

Trvám na tom, že je legitimní názory tohoto typu mít a že by bylo fér o nich vést seriózní dialog a nikoli provádět apriorní odsudek. Za sebe říkám, že jsou mi názory pana Bátory v mnohém blízké. I já raději tradici než údajný pokrok, také raději vyslechnu v rádiu Jarmilu Šulákovou než ničitele lidové hudby Pavlicu, i já vidím hrozbu v tom, co do lidské společnosti zasel J. J. Rousseau, i já mám strach z toho, že se pod heslem občanské společnosti skrývá spousta velmi nedemokratických myšlenek (a činů), mezi Koniášem a Halíkem vidím rozdíl pouhých tří století (a pravděpodobně skutečnou víru v prvním případě a pouhou mediální ekvilibristiku ve druhém), nikdy jsem s povýšeným odsudkem nepoužil slovo čecháček (což je jedna z ikon české verze PK-společnosti), ale mám strach z našich údajně „světových“ velikánů, atd. atd.

Proto Ladislavu Bátorovi poděkujme za to, že tato slova tak ostře a odvážně říká.

27. února 2011