Každý zaplatíme jako povodňovou daň stokorunu měsíčně. Stovka je rovná, je ale rozdíl, když dá stovku pan X s příjmem 19 tisíc hrubého a ředitel velké firmy s desetinásobným platem.

Nejdříve, než se rozčílíme nad nespravedlností, si zopakujme, že ti, co mají nízké příjmy, například 19 tisíc rodina s dvěma dětmi, vůbec žádné daně neplatí.

Pak si zodpovězme, proč se taková diskuse nerozvinula nad asociálním rozhodnutím Fischerovy vlády profinancovat škody z prvních letošních povodní vydáním povodňových dluhopisů. Jejich vydáním jsme totiž přenesli náklady za škody na všechny občany, kojence a důchodce nevyjímaje, a ještě splácení odložíme. Financování povodňového účtu sníženou sazbou na daně, tedy onou zmiňovanou stovkou, je sociálně odpovědné řešení. Zaplatí ji každý ekonomicky aktivní občan, nikoli tedy jen zaměstnanec. Škody si zaplatíme teď a nebudou do toho zataženi děti či důchodci, ale ekonomicky aktivní. Stokorunou měsíčně se podílí na financování povodňového účtu, který bude řešit problémy s povodněmi. Protože se staly pravidelným fenoménem, tedy samostatnou rozpočtovou položkou.

Přesto se ta „rovná“ stovka lidem moc nezdá.

Bude-li si totéž myslet většina Sněmovny, nechť se to změní. Já si myslím, že je to sociálně odpovědnější. Společnost si to musí politicky rozhodnout.

Proč se třeba všem nezvýšila sazba daně o procento? Tedy rovná sazba, ale rozdílný příspěvek podle výše příjmu.

Zvýšení daně o procento především znamená sebrat lidem 15 miliard korun. Je to i technicky složité a nákladné. Sociální solidarita se promítá prakticky do jedné daně – do daně z příjmu fyzických osob. Sociální solidarita má těžiště na výdajové stránce, v sociálních dávkách a podporách. Ne v daních.

Trvat na tom, aby v každé dani byl vždy přítomen fenomén sociální dávky, je nesmysl. Logicky by musela padnout otázka, proč tedy všichni platí stejnou cenu za rohlík? Důchodkyně i milionář. Změnit by se to dalo, když by pekař a prodávající při stanovování ceny sledovali, kolik kupující bere.

Není jediný důvod, proč by při financování nové rozpočtové položky musel být použit instrument, který by do toho promítal sociální solidaritu, když většina daní ji nemá.

Co ale zvýšení DPH, které nám vláda chystá příští rok?

Tam je skutečně důvodem sociální solidarita, protože víme, že máme neudržitelný, nesolventní důchodový systém a máme nález Ústavního soudu, kdy musíme měnit systém výpočtu penzí. Změny si vyžádají velké náklady. Část z nich se zaplatí změnou sazeb DPH. Celá společnost zaplatí nějaké peníze navíc ve prospěch jediné sociální skupiny. To je výraz mezigenerační solidarity.

Byl mezigeneračně solidární také nápad, aby se důchody již příští rok zvyšovaly pouze o inflaci, a nikoli i o podíl růstu průměrného platu či rozhodnutí, aby důchodci, kteří si vydělávají, si důchod danili?

Pro ekonomiku, stát a státní kasu je užitečné, když důchodci pracují. Tam se změní jediná věc: důchodcům, kteří mají příjem větší, než je trojnásobek průměrné mzdy, se důchod zahrne do daně. Dosavadní valorizační mechanismus se nemění. Netajil jsem se s tím, že před penzijní reformou v roce 2011 jsme mohli poprosit důchodce, že by se jim zvýšily důchody jen o inflaci, čím by se ušetřilo 14,5 miliardy. To je otázka politické dohody.

Celý rozhovor s ministrem financí Miroslavem Kalouskem si můžete přečíst v sobotním vydání deníku Právo.