„V sobotu tátu zavraždili. V pondělí nám přišel kondolovat ředitel továrny a zároveň nám řekl, že musíme začít vyklízet byt, protože je podnikový,“ vypráví 65letý Stanislav Rošický, syn účetního zabitého Josefem Mašínem.
O tátu přišel 2. srpna 1952, dva měsíce před svými desátými narozeninami.

S penězi jet neměl

Josef Rošický ten den s penězi jet původně neměl. V továrně Kovolis v Hedvikově na Čáslavsku, kde se vyráběly slitiny a nástroje, pracoval jako hlavní účetní. A přepravu peněz na výplaty měl na starosti pokladník. Jenže ten byl podezřelý z krádeží v továrně, tak ho vedení pro peníze do čáslavské banky poslat nechtělo.

Nahradil ho jeho nadřízený, Josef Rošický. Zaplatil za to životem. Z Hedvikova vyjel spolu s dalšími třemi lidmi do 19 kilometrů vzdálené Čáslavi hned po ránu. Vrátit se měl na oběd. „Řekl jsem mu ahoj, a pak ho už nikdy neviděl. S mámou jsme to dopoledne balili kufry, hned v pondělí jsme měli jet do lázní, do Karlových Varů,“ líčí Stanislav Rošický.

Honzátko měl ruce svázané za zády. Paumer Právu řekl, že strážmistra omámili, ale tvrdil, že ho nesvázali.Strážmistr Jaroslav Honzátko měl na policejní služebně v Čelákovicích ruce svázané za zády. Paumer Právu řekl, že strážmistra omámili, ale tvrdil, že ho nesvázali. foto: Právo

Povoláním programátor analytik, vysokoškolský docent je už v penzi. Žije v Rychnově nad Kněžnou. Dodnes jednou týdně učí na královehradecké Fakultě informatiky a managementu. Vyznamenání Paumera a bratů Mašínových premiérem Mirkem Topolánkem (ODS) komentovat nechce. Rozhodně ale odmítá to, že by otec byl komunistický pohlavár. Neví ani o tom, že by byl v KSČ. Nikdy ho neviděl ani v uniformě Lidových milic. „Mašín mi zavraždil tátu a komunisti nás pak vyhnali z bytu a ožebračili,“ říká.

Premiér nebo někdo z jeho okolí ho nekontaktoval. „Ani to nečekám,“ mávne rukou.

Bez muže a bytu

Rošický ml. si při vzpomínkách na dětství vybaví lesy v Hedvikově, kde tříčlenná rodina žila. „Tátovi jsem se narodil, když mu bylo 44 let a mámě Julii 39. Byl jsem jedináček,“ říká. Otce vystihuje dvěma slovy: poctivý puntičkář. Učil ho poznávat stromy a brouky. Vyráběl mu hračky. Když na ně potřeboval hřebíky, žádal na ně od dělníků účtenky.

Ctirad Mašín podřízl Honzátkovi hrdlo brutální silou. Na snímku je patrná proříznutá průdušnice.Ctirad Mašín podřízl strážmistru Jaroslavu Honzátkovi hrdlo brutální silou. Na snímku ze služebny v Čelákovicích je patrná proříznutá průdušnice.foto: Právo

„To, že je mrtvý, jsme se dozvěděli s mámou na továrním dvoře. Bylo kolem 11. hodiny, když jsme sešli dolů kvůli hluku. Křičeli: ukradli nám výplaty. A můj muž? zeptala se máma. Mrtvý, řekli,“ popisuje.

Josef Rošický zemřel kulkou ze zbraně, kterou měl v ruce Josef Mašín. Julie Rošická ztratila ten den nejen muže, ale i střechu nad hlavou. Byt byl podnikový a ona na něj neměla nárok. Pár let před důchodem se musela sama postarat i o malého syna. Rodinu opustila část přátel. „Nevěděli, co se z toho vyvine,“ myslí si dnes její syn.

S mámou se poté odstěhoval do Rychnova, kde zdědila část domu po rodičích. Na tamním hřbitově nechali uložit i popel Josefa Rošického. Jeho syn odmítá, že by z něj komunisté dělali hrdinu. Rodině sice úřady slíbily odškodnění ve výši jeho ročního platu, daly jí ale jen půlku částky. I tu vzala měnová reforma. Přesto se podařilo Julii Rošické udržet Stanislava i z malého důchodu na Českém vysokém učení technickém v Praze.

Policejní stanice v Čelákovicích, kde byl Honzátko zavražděn. Záhy po činu byla stanice zrušena.Policejní stanice v Čelákovicích, kde byl strážmistr Jaroslav Honzátko zavražděn. Záhy po činu byla stanice zrušena.foto: Právo

Byla to vražda

„Tátu zavraždili. Byla to loupežná vražda a Mašínové jsou loupežní vrazi,“ říká Stanislav Rošický. Podle něj táta nemohl ani převážené peníze vydat. Do znárodnění továrny byl totiž prokuristou u továrníka a kdyby výplaty mladíkům dal dobrovolně, mohla by to odnést jeho rodina. „Jistě by mu přitížilo i to, že krátce před přepadením nepotvrdil dělnickému řediteli zfalšované účty o splnění plánu výroby,“ doplňuje Rošický ml.

Nevěří ani verzi, že se otec zabil sám při tahanici o zbraň. „Uměl střílet. Za první světové války bojoval v Itálii. A proč měl u sebe zbraň? Ta se při převozu peněz vozí. A pokud vím, když Mašín střílel, ležel můj táta omráčený na zemi,“ shrnuje.
S nikým z trojice vyznamenaných by se setkat nechtěl, nedokázal by jim podat ani ruku. „Řada lidí odešla na Západ v té době jinak, kultivovaně. Proč oni museli vraždit?“ ptá se.