Článek
Napínavé příběhy mě vždy upoutávaly, ale píšu také ráda o vztazích mezi lidmi. Ve své prvotině jsem to spojila. Nedokážu totiž napsat knihy, při kterých se nudím, musím sama být v napětí, abych mohla dokončit práci.
A také mě zajímá, jak mé postavy budou řešit prekérní situace, do kterých se dostávají. Čím větší frmol, tím líp. Po několika autobiografických knihách jako Nejbližší a Ukradené dětství se teď vracím k tomuto žánru, k detektivnímu románu spolu s napínavými mezilidskými vztahy. Zatím ale nejsou přeložené do češtiny.
V Praze jste se vyznala z úcty k otci Františku Janouchovi, zakladateli Nadace Charty 77, který vás ovlivnil svou statečností. Nepřemýšlela jste, že byste se vydala podobnou cestou politicky aktivní osobnosti?
S mojí velkou rodinou jsem zatím neměla čas na politiku, ale není to vyloučené. Až budu starší a děti ještě víc odrostou, možná zbude i čas na politickou agitaci. Myslím, že bych se docela mohla prosadit.
Už v prvotině jste jako autorka byla otevřená v otázkách sexu. Přemýšlela jste už v době psaní první knihy, že se budete dál věnovat naprosto otevřené sexuální osvětě?
Myslím, že to vždy byl můj záměr! Mluvila jsem vždycky hodně otevřeně o sexu, už na gymplu. V roce 1992 jsem začala psát rubriku o lásce a sexu v časopisu pro mládež, sex tam byl už od začátku. Baví mě to a zajímá mě to, no a ráda trochu provokuji a sex pro to byl vždy vděčné téma…
Kniha Život dítěte je obdivuhodná encyklopedie péče o děti. Kdy jste se jako matka pěti potomků rozhodla napsat tak rozsáhlou práci? V češtině má 688 stran.
Jelikož jsem vždy hodně psala, tak jsem už od prvního dítěte – syn se narodil v roce sametové revoluce 1989 – popisovala mateřství a život malých dětí. Nemyslela jsem ale, že z toho bude kniha. Pak jsem se rozvedla a samozřejmě popisovala i tuto zkušenost, poté jsem se znovu vdala a rodina rostla…
Sbírala jsem zážitky a svědectví o životě s dětmi a nakonec mi jedna nakladatelka nabídla, abych to vše sepsala a popsala v knize. Nejdřív jsem si nebyla jistá, jestli se toho odvážím, už tolik moudrých lidí přede mnou psalo o výchově dětí… Ale nakladatelka mě tlačila, tak jsem si řekla: nakonec, proč ne?
Byla to ale perná práce, dokonce mi to vlastní máma vyčítala, proč prý blázním a píšu tak obrovskou knihu! I když jsem nějaké materiály měla, musela jsem všechno vzít od začátku. Samozřejmě je to trochu cvoklé, dávat se do tak obsáhlé práce, když jsou děti malé. Odjela jsem na nějaký čas z domu, abych ji mohla dokončit. Spolupráce s manželem byla velmi důležitá, podporoval mě, abych knihu dodělala. Zvládli jsme to. Vše nakonec jde, když se pro to rozhodnete.
V knize nabízíte konkrétní zkušenosti nebo obavy mnoha matek. Jak jste dokázala získat jejich reakce? Zaskočily vás některé a proč?
Dělala jsem hodně rozhovorů s různými lidmi, s matkami, otci i s dětmi a všichni mně líčili svoje příběhy. I porodní asistentky, zdravotní sestry atd. Zajímají mě lidské příběhy, lidé cítí, že jsem upřímná a naslouchám jim. Tak mi povídají, co mají na srdci. Ani mě moc nezaskakují… Ale samozřejmě jsou i takoví, co se mnou nesouhlasí, tak to vždy chodí.
V knize píšete především o vlastní zkušenosti, včetně mnoha rad určených nejen matkám, ale i otcům. Existuje rada, které jste nevěřila, ale přesvědčila se o její pravdivosti?
Ani nevím. Většinu rad docela poslouchám, zajímá mě také, jak jiní řeší různé situace a trochu v rodině experimentuju. Nejlepší rada je, mít děti rád a mluvit s nimi, a když uděláte chybu, umět se omluvit. Už jsem se tomu konečně naučila.