Do kin přicházejí Sněženky a machři po 25 letech

Na scénáři podle stejnojmenné knihy Radka Johna a Iva Pelanta spolupracoval s oběma autory i režisér Viktor Tauš. Na tom, že jde o násilně nastavenou kaši se tím však proti předloze nic nezměnilo. Scénář nabídl k realizaci jen velmi chatrný fakt, že se několik někdejších spolužáků sjede na místo tehdejších činů, do penziónu, který vlastní profesor Karda. Sjedou se zavzpomínat, zjistit, jak na tom kdo dneska je a – dost.

To je ale zoufale málo – abiturientské večírky mohou mít smysl, jen když fungují jako součást dalšího děje. Takhle zbývá jen nepříjemně molově laděná nostalgie. Všechny současné osudy někdejších mladíků a slečen by totiž byly smutné, kdyby nebyly především nudné, bez jediného nápadu, který by mohl zaujmout. (Pokud ovšem za nápad nepovažujete takovou blbost, že Karda coby majitel penziónu ve Špindlu jezdí stále na Artiskách s vázáním Kandahár.)

Z někdejších kvetoucích sněženek jsou vadnoucí listopadky stěží zapamatovatelné v absenci půvabu, jiskry či zajímavého životního příběhu. A machři? Přerostlý puberťák Viki Cabadaj, který „holt“ učí děti lyžovat, je stejně málo imponující jako obtloustlý Radek, který coby rezignovaný intelektuál zachraňuje krachující vydavatelství škvárovým čtivem a vyznává lásku postupně nyjící profesorce Hance.

A Mácha? Jako televizní bavič (stěžejní „nápad“ je zřejmě osud shodný s představitelem Michalem Suchánkem) působí stejně zvadle jako pleť vzývané krásky Mariky Kardové, jež se (také po vzoru představitelky Evy Jeníčkové?) vrací coby hollywoodská „hvězda“ nejnižší kategorie. Mácha má s sebou syna, Cabadaj dceru, ale nečekejme, že z toho vzejde něco poutavějšího než rvačka dávných kamarádů.

Setkání je to trapné jak milostnými eskapádami některých účastníků, tak nemohoucností tvůrců vykřesat záblesk vtipnosti. Všichni jsou tu nešťastní (byť se řehtají jako koně) – a nejsmutnější je Karda, který by chtěl mít svou čtyřicetiletou holčičku doma a ona mu odjíždí se starým bohatým manželem za velikou louži. Torzo bývalé třídy však vítá rád, velí mu týmiž slovy jako kdysi – a ti stárnoucí kluci a holky jsou rádi, že ho zase mají. Škoda, že mezi nimi není nikdo, koho by mohli mít rádi diváci.

Sněženky a machři to nebyla třeskutá teenagerská komedie – jejich humor spočíval v trefách, docela odvážně zacílených do společnosti, v hláškách a hereckých výkonech. Po 25 letech nejsou komedií ani trošku a člověku je až stydno přiznat, že se tu zase velí Dřepkins!, zazní i Vydrž, prďka, vydrž, že je film zkrátka složen jen z odpadků dávných nápadů.

Není pochyb, že i v životě se z mnoha sněženek stanou listopadky a mnozí machři domachrují dřív, než jim naroste břicho a vypadají vlasy. Otázka je, proč se na to koukat v tak neumětelském provedení jaké předvádí Tauš (režisér problematického Kanárka a producent strašných Posledních plavek), jehož invence končí u přeostřování z jednoho aktéra na druhého.

Zastáncům názoru, že není špatných herců, jsou jen špatní režiséři, však poskytuje důkaz velmi přesvědčivý – pod Smyczkovým vedením byli výborní všichni, pod jeho vedením je špatný i Radoslav Brzobohatý.

Film, který staví jen na oblibě jiného, by měl aspoň vydělat. Tahle „legrace“ prý přišla na 70 miliónů korun, což je mnohem víc, než kolik by se slušelo za takový film utratit. Záleží ještě vůbec na tom, kolik se na trik s popularitou starého filmu nechá nachytat diváků?

Sněženky a machři po 25 letech, ČR 2008

Režie: Viktor Tauš, Hrají: Radoslav Brzobohatý, Jan Antonín Duchoslav, Veronika Freimanová, Michal Suchánek, Václav Kopta a další.