Článek
Právě se skupinou Stooges na přelomu šedesátých a sedmdesátých let natočil Iggy Pop alba Fun House a Raw Power, která předznamenala vznik punku a ovlivnila jeho podobu. Se Stooges opět spolupracuje od roku 2003, loni jim vyšlo nové album The Weirdness.
Jak bude vypadat koncert?
Budeme hrát všechny oblíbené z první desky: hrajeme I Wanna Be Your Dog, No Fun, Real Cool Time, Not Right a z Fun House titulní Loose, TV Eye i 1970. Taky pár nových písní z Weirdness jako I´m Fried a zřejmě i Trolling. Máme hodně písní a mícháme je podle příležitosti. Závisí to na tom, jak dlouho chce promotér, abychom hráli.
Jaké to je, po tak dlouhé době, hrát tyto písně?
Je to dobré, protože všechny ty roky mezitím jsem pořád hrál a vždycky jsem tam přihodil nějaké písně Stooges, protože si je žádalo publikum. I Iggy jich vždycky pár zahrál, i když měl jiné písně. A nyní je mají možnost slyšet lidé i v Evropě a v podání původní kapely, byť bez jednoho kluka, který už s námi není (Baskytarista Dave Alexander zemřel na zápal plic v roce 1975, pozn. red.)
Raná alba nabídla velmi originální, v té době nevídaný zvuk, zcela se vymykající ideálu dob léta lásky. Jak jste se k němu propracovali?
Vycházel z nás, byli jsme osobití, a taky jsme všichni byli muzikanti. Já jsem hrál ve středoškolské kapele na basu, Iggy byl dobrý profesionální bubeník. Když jsme ale dali Stooges dohromady, tak jsme se rozhodli nebýt konvenční a hráli jsme i na nástroje, které jsme si sami vytvořili - jako třeba na valchu se snímačem nebo steelkytaru. Taky jsme zkoumali zpětnou vazbu. Hledali jsme odlišné zvuky, protože jsme chtěli být odlišní, až se nám z hlavy podařilo vytlačit konvenční hudbu. Byli jsme jako nemluvňata, chtěli jsme být jednodušší a hlasití. Vyšli jsme z ideje prázdného plátna.
Já se právě naučil hrát na kytaru a mým nápadem bylo dostat z kytary maximum, protože jsme měli jen jednu kytaru, basu a bicí. Používal jsem prázdné struny, aby melodie bzučely. Hodně jsme poslouchali Raviho Shankara.
Inspiroval vás ještě někdo? Tak divoká v té době žádná rocková kapela nebyla, nanejvýš představitelé free jazzu John Coltrane nebo Ornette Coleman.
Hodně jsme poslouchali Sun Ra i Johna Coltranea nebo Pharoah Sanderse. Dokonce i tak podivné věci jako díla Harryho Partche, tibetskou hudbu a další nahrávky z různých exotických zemí. Chtěli jsem obsáhnout celý svět. Poslouchali jsme však i lidi, co tu byli před námi, jako byl Jerry Lee Lewis, Elvis Presley nebo Beatles. Byli jsme ukázkou toho, co by mohl můj bože dělat Elvis, o němž se předpokládalo, že bude obscénní a sexuální a hrubý.
Iggy Pop tvrdil, že představoval protiklad kultury hippies. Vnímali jste to tak?
My jsme perfektně zapadali do doby 60. let. Bylo to znamení doby, protože přišla kontrakultura, jistě to znáte, hippies, všechny ty věci okolo války ve Vietnamu. Znamením doby bylo být proti establishmentu. Lidé se právě prolamovali do nových oblastí a měli dlouhé vlasy. Dalo by se říct, že byli lidé s regulérním sestřihem úředníka a lidi s dlouhými vlasy.
Jak jste byli ve své době vnímáni?
Nikdo z nás nebyl široce akceptován. Neprodávali jsme moc desek, neměli jsme mnoho uznání ze strany tisku. Měli jsme špatné recenze, protože jsme byli „ti špatní“. Ale čím víc o tobě říkají špatných věcí, tím víc lidí se na vás přijde podívat, získáte více fandů, protože nepřijde jen hrstka lidí. Mnozí chtějí vidět, proč vás proklínají, takže to pracovalo pro nás. Nyní se svět otočil a všechno je odlišné. Naše hudba je akceptovaná jako klasický rock. Desky, které tehdy zněly špatně, se i po těch letech dál prodávají.
Jak důležitá byla v té době pro vás mnohdy až šokující pódiová prezentace, kdy Iggy lezl po bednách nebo se pořezal na hrudi?
Všechno to bylo přirozené, byli jsme parta šmíráků, a jak znám Iggyho, vím, že ho bavilo připoutat pozornost k tomu, co dělal. Ale byla to součást toho, co jsme chtěli, i když my jako hudebníci jsme stáli stranou, starali jsme se o zvuk, o to, co hrajeme.
Iggy je showman. Byl jedním z prvních lidí, který dosáhl toho, aby publikum participovalo na koncertě. Dělal neočekávané věci, šel přímo do publika, obličej proti obličeji, okouzlil vás, nebo na vás křičel. Vím, že teď lidi zbožňují, když Iggy přijde do kotle. Ale představte si to tehdy, to je, jako by Bruce Willis vystoupil z filmového plátna a vydal se přímo k vašemu obličeji.
Proč jste chtěli provokovat?
To je otázka, na kterou byste se skutečně musel zeptat Iggyho. Já si nemyslím, že chtěl vyvolávat problémy, šlo mu o to získal reakce. Lidé sedí v temném sále a cítí se chráněni a možná nejsou úplně účastni dění, když se někdo zjeví přímo proti jejich obličeji. Bylo to to samé, co dělal v New Yorku Living Theatre, kde publikum participovalo na jejich akcích, kdy herci šli dolů do publika, aby je zatáhli do akce.
Jak se cítíte, když slyšíte punkové kapely hrát písně Stooges? Třeba Sex Pistols hráli No Fun.
A Joan Jett I Wanna Be Your Dog a dokonce Depeche Mode Dirt. Vždycky jsem to měl rád, protože to udržovalo ideu a hudbu Stooges na veřejnosti. Všichni lidé, kteří hrají naše věci, nebo kapely, které říkají, že jsme je ovlivnili, generují mnohem větší zájem u lidí, kteří o nás ani nevěděli. Jejich fandové na nás začali být zvědaví a pak začali poslouchat nás. Nikdy jsem se proto necítil špatně nebo vzteklý, že to zrovna nejsem já, kdo je hraje.