Říčky - bezva lyžovačka za přijatelné ceny

Vyrážím po lesní cestě mírně nahoru. Za pár desítek metrů jsem vyděšená, že si moje nové běžky dělají, co chtějí. Stoupací vosk na minus sedm stupňů a méně asi není to pravé ořechové. Důkladně zabírám hůlkami a zakazuji si myšlenku, kam se asi dostanu, když mi to tak prokluzuje...

Konečně rozcestí. Cesta vlevo klesá do údolí. Tam se mi sjíždět nechce. Značky pod příkrovy sněhu na smrcích zřejmě nejsou vidět. Zkusím zabočit doprava, zanedlouho zahlédnu oranžovou informační tabuli. Na Pěticestí, křižovatce běžeckých tratí, kde je možné zvolit si délku trasy i její náročnost, stojí malý bufet Horské služby.

„Je to slabota, ten děsný mráz vyhnal běžkaře z hřebenů,“ povzdechne si muž v červené mikině, když mi přes okénko podává čaj s rumem. Zmrzlými prsty doluji z ledvinky 30 Kč. „Dneska jste první,“ vyrazí mi dech stručným konstatováním. Vzhledem k tomu, že je sobota jedenáct hodin, zapochybuji o svém zdravém rozumu. Na Haničku vedou cesty dvě. Po modré je to 10 kilometrů a po červené o jeden méně.

„Modrá vede hodně dolů, je to vlastně asfaltová cesta, a pak se po ní musíte vracet do kopce, červená víc kopíruje terén.“ Je rozhodnuto – na skluznicích už není ani náznak vosku a ten krpál mě odrazuje. Namažu stoupacím univerzálem a posílená horkým nápojem makám širokou, krásně upravenou trasou.

Přede mnou se otevírá nádherná pláň, kde slunce parádně postříbřilo sněhovou peřinu. Pozoruji ledové krystalky, vypadají jako tisíce rozesetých sněhobílých peříček. Jen vysoké smrky pod tíhou namrzlého sněhu smutně sklánějí špičky. Připomínají mi iglú.

Konec kochání, opět vidím dvě trasy. Napálím to přímo a užívám si romantický výhled. Na obzoru se stýká běloskvoucí nádhera s azurovou modří oblohy. Jenže na otevřené ploše fučí ledový vítr. Několikakilometrový sjezd mi vyráží slzy z očí. Mám pocit, jako bych jela úplně nahá...

Zapípá mobil, mohutně zaplužím a vyšvihnu oblouk. Vítejte v Polsku, oznamuje sms zpráva. Do prčic, kde vlastně jsem?

Konečně se proti mně plouží partička běžkařů. „Jedete do Záhoří,“ dovídám se. Sice v šoku, nicméně pobaveně pozoruji, kterak jim to prokluzuje. „Ráno bylo minus třicet a na to je každý vosk krátký,“ komentují obtížné stoupání. Vybaví se mi dobrá rada kamarádky – měj se ráda. Bez výčitek svědomí sundávám běžky a mažu do kopce jak fretka. Terén je skutečně pořádně promrzlý, nezanechávám za sebou žádnou stopu.

Nahoře se pro změnu vydám doleva, ovšem před svažováním už neudělám stejnou chybu. Čekám na dvojici v dálce. Zjišťuji, kam směřuje: pod Homoli. Vydávám se zpět, podruhé jsem u bufetu o dvě hodinky později a kolem už je živo. Lupnu do sebe další čaj s voňavým životabudičem a dobrovolný člen HS mi vysvětlí, že jsem na začátku minula cestu vpravo. Úplně nenápadnou, považovala jsem ji za „čůrací“...

Kdo není vyznavačem bílé stopy a neokusí z přibližně 40 kilometrů pravidelně udržovaných běžeckých tratí, určitě nebude zklamaný hlavní nabídkou Ski centra Říčky v Orlických horách. Já jsem si na zdejších sjezdovkách doslova medila. Z jednoho místa, kam lyžaře vyveze lanovka (kapacita 2400 osob za hodinu a je vybavená nástupním pojízdným pásem, takže nepodetne nohy, jako je tomu i v mnohem větších střediscích), si můžete vybrat mezi sjezdovkami všech tří úrovní. Jsou dostatečně široké, dobře upravené a působí bezpečným dojmem.

Bez komplikovaných, u nás leckde prostorově nevyřešených dojezdů. Ačkoliv velký mráz hodně lyžařů odradil, přesto jsem tu viděla dost rodin s malými dětmi, dole v centru dokonce s kočárky. „O ty nám jde zejména. Myslím, že nabízíme solidní zázemí, snažíme se o kvalitní a komplexní služby,“ říká Milan Trojek, ředitel Ski centra.

Návštěvníci mají k dispozici za 10 korun na den moderní, prostornou a vytápěnou úschovnu. Dokonce si v ní mohou lyžaři výstroj odložit i přes noc (20 Kč). Součástí budovy je ski servis, nachází se tu i lyžařská škola a půjčovna. Do restaurace nad ní se vejde 150 lidí.

Pod areálem je parkoviště pro 300 automobilů a dole ve vesnici pro dalších 350. Všude parkujete zdarma. Autem nahoru zajíždět nemusíte. „Hosty k nám sváží za 10 korun skibus, který má 10 zastávek po Říčkách. Víme, že lyžování není levnou záležitostí, proto se snažíme sumy držet na co nejnižší úrovni.

Ceny nezlevněných jízdenek zůstávají na stejné úrovni jako předchozí rok. Kromě toho poskytujeme 20% slevy na skipasy pro ubytované v místních vybraných zařízeních. Stejnou má i balíček pro dva dospělé a dvě děti,“ doplňuje M. Trojek (více najdete zde).

První zmínky o horské vesnici poblíž úpatí Zakletého a Anenského vrchu, nedaleko města Rokytnice, se objevily již v 16. století. Jak už to bývá, pamatují Říčky v Orlických horách horší i lepší časy. Dnes se je snaží svými aktivitami dál rozproudit volné sdružení podnikatelů v ubytovacích zařízeních – Region Říčky.

Jeho zásluhou probíhají v letošní sezóně slevové akce, pořádají se různé programy, zábavné soutěže pro děti i dospělé. Oblíbené jsou pochody po setmění s loučemi (konají se ještě 1. 3. a 8. 3.), kdy pod dohledem učitelů z lyžařské školy dojdou do dvou až tří ubytovacích zařízení. Tam už pro ně mají hospodyňky vlastnoručně připravené dobroty. Prostě se snaží zatraktivnit celou oblast.

"V našem kostele se nedávno sešlo 50 lidí, byl to krásný koncert,“ vypráví Dagmar Hoznauerová o akci z počátku února, kdy svatostánek rozehřál rokytnický Sbor z hor. Návštěvníkům napekla košík slaných koláčků. S manželem pronajímá apartmán pro šest osob.

Prý je tohle podnikání neživí, mají ho jen na přilepšenou k důchodu. Zdeněk Hoznauer mě seznamuje s obecně prospěšnou společností Helpion, která zdarma nabízí starým či nemohoucím lidem různé služby. Za obec ji zastupuje a je kontaktní osobou.

Ubytovacích kapacit je v Říčkách dost. Od těch nejlevnějších bez jídla, jen na přespání, až po luxusní Aparthotel pod Zakletým, otevřený loni na začátku prosince. Horší už to je se stravováním, zejména pokud nebydlíte v zařízení, které je má ve své nabídce. Celoročně se dá najíst v Horském hotelu Konšel, ležícím při cestě do Ski centra. Provozuje ho manželský pár se dvěma syny.

Nabídka pokrmů i nápojů je v restauraci i jídelně skutečně pestrá, inspirovaná českou i zahraniční kuchyní. Na jídelním lístku najdete dokonce pštrosí či klokaní maso. Snídaně, která je v ceně ubytování, se podává formou švédského stolu. Konšel má místo pro 40 hostů, poskytuje i připojení k internetové síti a různé služby v rámci kancelářského balíčku, saunu, tenisový kurt nebo zajistí vyjížďky na koních. K dispozici je parkoviště a přímo pod hotelem staví skibus.

O víkendu se dá najíst v horské usedlosti Devětsil poblíž kostela. V sobotu večer obsahoval jídelňák kromě rychlého občerstvení v podobě syrečků, utopenců či bramboráčků i různé „lidovky“ a jídla na objednávku.

„Chcete vidět pec, na které se ještě spí?“ zeptal se mě Milan Trojek. „Pak musíte k Macháčkům.“ Tam jsem také pochopila, co je to správný cvrkot. U manželské dvojice Jitky a Petra s jedenáctiletými dvojčaty se dveře s návštěvami netrhnou. Hlava rodiny navázala na rodinnou tradici. Macháček senior dal kdysi do kupy starou chalupu, vystavěl vlek a Říčky vedl jako starosta.

Syn s manželkou pronajímají pokoje většinou partám kamarádů a přátel. Ti si sami vaří, grilují i čepují pivo a oblíbenou rychnovskou malinovku. V létě zde hosté pořádají narozeninové oslavy nebo svatby. Kolem je totiž krásná příroda, velké hřiště, ohniště a spousta prostoru. I sami Macháčkovi měli na chalupě vlastní svatební veselí...