Do dílny dotáhli nejprve dvě už nepojízdná motokola – známé babety – a začali je dávat dohromady. Pak si opatřili další tři. A před několika dny se vrátili z cesty, která rozhodně pro takové stroje není stavěná. Za 17 dní na nich procestovali osm států a urazili 3600 kilometrů.

„Skoro každý kluk touží alespoň jednou v životě po velké dobrodružné cestě. A ani my jsme nebyli výjimkou. Dva z naší party o cestě na babetách k moři snili dokonce už od svých patnácti let. My se nechali do toho snu vtáhnout také. Byl to zážitek na celý život,“ svěřil se jednadvacetiletý student zemědělské fakulty v Brně Libor Vávra, který je nejmladší z pětice. Cestu od pramenů Svratky až po Černé moře pořídili z vlastních nákladů, žádní sponzoři, žádné doprovodné vozidlo.

„Prostě jsme připravili stroje, ani jedna babeta nebyla nová, všechny už mají dost za sebou. Opatřili jsme si nejnutnější náhradní díly a pečlivě připravili plán trasy,“ sdělil Vávra. Jedinou specialitou byly na zakázku vyrobené košíky na nosiče, ve kterých vezli to nejnutnější. Karimatku, spacák, vařič, pytlíkové polévky, pláštěnku a některé náhradní díly.

Cílem bylo dojet pobřeží Černého moře

Cílem bylo dojet k pobřeží Černého moře

FOTO: archiv cestovatelů

„Východ Evropy jsme si vybrali především proto, že tam z nás nikdo nikdy nebyl, bylo to lákavé. A taky jsme chtěli vidět a zažít na vlastní kůži atmosféru rumunského Banátu, o kterém jsme předtím jen četli,“ vysvětlil cíl trasy Vávra. Sedmnáct dnů na cestě, během kterých projeli Slovenskem, Rakouskem, Maďarskem, Chorvatskem, Srbskem, Rumunskem a Bulharskem však nebyla jen romantická pohoda.

Dva litry na sto kilometrů

„Jeli jsme ve skupině a první dny jsme se například museli naučit určité disciplíně, abychom vyráželi najednou a nemuseli čekat na někoho, kdo si na poslední chvíli ještě na něco vzpomněl. Babety rychle nejedou, a tak to při průměrné rychlosti 42 kilometrů a zhruba 210 ujetých kilometrů za den znamenalo i mnoho hodin za řídítky, což na nepříliš pohodlných sedlech dokázalo způsobit i pořádnou bolest zadku,“ uvedl Vávra.

„K nejčastějším opravám patřily prokluzující spojky a jednou také upadl výfuk. Jinak šlo o běžnou údržbu strojů, které si braly zhruba dva litry benzínu na sto kilometrů. Každý z nás projel palivo asi za 4000 korun. A to byla ta největší položka na cestě, která přišla celkově zhruba na 13 tisíc na hlavu. Ještě to ale nemáme přesně spočítané,“ dodal.

Kluci se občas stravovali z vlastních zásob, tedy pytlíkových polévek či konzerv. Jinak jejich hlavní „hody“ byly bagety na benzínkách a tu a tam i nějaká hospoda. Ponorkovou nemoc nepoznali. „Na babetě byl vlastně každý dlouhé hodiny jízdy sám. A tak spíš než hádky někdy hrozilo to, že člověk začne při jízdě v horku klimbat,“ popsal cestovatel.

Parta nadšenců do babet dokumentovala různé úseky své cesty.

Parta nadšenců do babet dokumentovala různé úseky své cesty.

FOTO: archiv cestovatelů

Nejvíce se pětici cestovatelů líbilo v Srbsku a v Rumunsku u Dunaje. „Tam bylo tak pěkně, že jsme litovali dvou dnů, které jsme trávili v cíli cesty u moře. Dunaj byl mnohem hezčí a pak také Banát,“ zavzpomínal student. V této české enklávě Rumunska dokonce díky české vlaječce vzbudili pozornost a byli pozváni do domácnosti rodáků i do místní hospody.

Cestování však mělo i stinné stránky. Do mínusových výdajů cesty budou započítávat Varnu, kde je místní šíbři okradli při výměně peněz zhruba o 1000 korun, když jim prodali již neplatné bankovky.

A také dvě pokuty, každá po tisícovce za jízdu bez přilby, kterou dostali už na zpáteční cestě v Maďarsku. To prý ale k dobrodružství také patří a rozhodně to nepokazilo celkový zážitek.