Jako první se nabízí otázka, proč jste si vybral pro natáčení dokumentu právě Island?

Island se stal mojí srdeční záležitostí v roce 2006, kdy jsem se tam vypravil, přestože jsem předtím na sever nikdy nechtěl. Nijak mě to tam netáhlo. Tenhle ostrov mě ale naprosto okouzlil a od té doby se tam několikrát ročně vracím.

Kdy jste začal s natáčením?

Až v roce 2009, kdy mě napadlo, že by moje cesty stály za zdokumentování. Zezačátku jsem točil jen tak „pro sebe“, ale pak jsem si uvědomil, že by stálo za to podělit se o nejkrásnější zážitky také s lidmi, kteří o Islandu a jeho jedinečné přírodě téměř nic nevědí.

Přírodu nenaprogramujete, tak mě napadá, jak dlouho trvalo vaše nejdelší čekání na dobrý záběr, na ten, který jste zrovna potřeboval?

Ano, příroda se naprogramovat nedá a podle mých zkušeností funguje přesně naopak, než byste si přála. Když potřebujete slunce, je zataženo a vichr se na místě, které potřebujete zdokumentovat, udrží i několik dní. Znamenalo to pro mě najezdit tisíce kilometrů na stejná místa, čekat a čekat. Nejdelší čekání na dobrý záběr trvalo bezmála tři týdny.

O jaký záběr šlo?

Potřeboval jsem natočit písečnou bouři ve vnitrozemí, kde podobné počasí není nic výjimečného. Nakonec jsem se tam musel vrátit devětkrát. Podeváté se zadařilo, ale měl jsem pak problém s návratem, protože vichřice hnala tolik písku, že chvílemi nebylo vidět ani na metr a uprostřed dne se setmělo natolik, že nebylo možné najít cestu. Při natáčení polárních září v horách na východě ostrova jsem musel strávit několik nocí ve dvacetistupňovém mrazu, ve kterém i technika po pár minutách odmítala pracovat.

Polární záře u Jökulsárlónu

Polární záře u Jökulsárlónu

FOTO: Archiv Romana Pecha

Podle jakého klíče jste vybíral lokace pro natáčení?

Dalo by se říct, že se vlastně našly samy. Jsou to nejproslulejší místa na ostrově, a to zejména proto, že se k nim vážou různé strašidelné legendy, cítíte z nich genius loci. Stovky let se na nich vůbec nic nezměnilo.

Jak byste taková místa blíže popsal?

Příroda je tu drsná, magická i dramatická zároveň. V podstatě kamkoliv přijdete a namíříte objektiv, se dají natáčet jedinečné záběry, ze kterých se tají dech. Proto jsem se nakonec rozhodl, že dokumentární film natočím napříč celým ostrovem. Jsou v něm zastávky na místech, která při své návštěvě nesmíte minout. Ale také jsou v něm oblasti, kam se člověk běžně nedostane a úkazy, které se nevidí každý den.

Například?

Třeba severní polární záři nebo výbuch sopky Eyjafjallajökull na stejnojmenném ledovci.

Které místo si vás na Islandu získalo nejvíce?

Těžko říct. Bylo by jich samozřejmě víc. Ale pokud mám vybrat jedno, bude to asi ledovcová laguna Jökulsárlón na úpatí ledovce Vatnajökull.

Čím vás ohromila?

Představte si jezero s blankytně modrou vodou, ve které plavou ohromné ledové kry a mezi nimi se prohánějí desítky tuleňů. Ale zase jsme u toho, co je pro Island nejzásadnější — počasí. Pokud máte smůlu, můžete se tam vracet třeba desetkrát, vždycky ve vichřici nebo dešti, a neuvidíte nic. Důležitá je trpělivost. Islanďané sami s nadsázkou říkají: „Nelíbí se vám počasí? Počkejte čtvrt hodiny a bude ještě hůř.“ To platí.

Tuleni v ledovcové laguně Jökulsárlón

Tuleni v ledovcové laguně Jökulsárlón

FOTO: Archiv Romana Pecha

Kolik hodin hrubého materiálu jste si z cest po ostrově navozil?

Od roku 2009 do roku 2013 jsem natočil celkem 72 hodin, z čehož je necelých pět použitelných pro další úpravy.

Kolik času vám zabralo následné zpracování videa?

Veškeré záběry tak, abych s nimi byl spokojený, jsem dotočil letos v září. Samotný film jsem zpracovával do finální podoby už od začátku minulého roku a během té doby doznal desítky dalších zásahů a úprav, výměn záběrů za lepší a podobně. Celkově se dá říct, že jsem u střihu strávil rok a půl, několik hodin denně.

Celý dokument je jen vaším dílem, nebo jste s někým spolupracoval?

Možná je dokument unikátní také právě v tom, že je to dílo jediného člověka. Ne proto, že by mi kamarádi odmítli pomoci, když jsem potřeboval, ale nikdo nebyl ochoten několikrát do roka vyrážet na stejná místa a hodiny čekat.

Roman Pech na svých cestách po Islandu

Roman Pech na svých cestách po Islandu

FOTO: Archiv Romana Pecha

Plánujete natáčení dalších dokumentů na Islandu nebo jinde?

O tom, kam se vydat na další natáčení, jsem přemýšlel už dlouho. Upřímně řečeno, co bych chtěl udělat, je dokument o místních obyvatelích. Na Islandu je totiž mnoho farem takřka odtržených od civilizace. Žijí tu a hospodaří celé rodiny. Mají vlastní kostel, hřbitov, ovce, koně a snaží se na místní chudé půdě pěstovat obilí nebo zeleninu. V dnešní době mi takový způsob života mimo civilizaci připadá natolik zvláštní, že by podle mě rozhodně stál za zpracování.

V čem vás tolik fascinuje?

Myslím, že těmto lidem bychom mohli závidět. Oni totiž nepotřebují nic víc, než momentálně mají. Jsou spokojení s tím, jak žijí a jsou naprosto soběstační. To se bohužel o nás, kteří žijeme v záplavě vymožeností civilizace, říct nedá. Jak jsem ale při svých návštěvách islandských přátel zjistil, nejtěžší bude najít rodinu, která by si mě s kamerou pustila takříkajíc k tělu. Islanďané jsou srdeční, ale do rodiny cizince přijmou málokdy, a když, trvá velmi dlouho, než si získá jejich důvěru.