Z původního mlýna tu zbyly už jen obvodové stěny – další magický prostor k umístění soch.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Když jsem stavení kupoval, tak tady ještě ve dvou místnostech bydlel původní majitel, ale opravdu mu to tu padalo na hlavu a už chtěl pryč. Bylo to v roce 1970, to už je hodně dlouho.“ Od těch dob si za kamennou zdí Aleš Veselý postupně buduje své území.

Přestože jeho objekty jsou např. ve sbírkách Guggenheimova muzea v New Yorku, v Centre Pompidou v Paříži, v Galerii Uffizi ve Florencii či v Olympijském parku v Soulu, cestování po světě jej stále láká. A inspiraci našel i v izraelské poušti.

Silný dojem vyvolává návštěva krásné zahrady se sochami. Uprostřed dílo s názvem Velká brána (1992).

Silný dojem vyvolává návštěva krásné zahrady se sochami. Uprostřed dílo s názvem Velká brána (1992)

FOTO: Petr Horník, Právo

Hodnotitelům jeho díla, kteří používají výraz „krásné“, říkává, že více jej těší slovo „silné“.

Při procházce zahradou s uměle vytvořenými návršími, na kterých se tyčí několik metrů vysoké sochy, je to pak zřejmé asi každé návštěvě.

Dům v domě bez konce

„Od začátku jsem tu chtěl mít pozemek v několika úrovních. Když se stavělo metro Dejvická, tak mi sem posílali desítky náklaďáků se zeminou. Také jsem si kolikrát při průhledu ze zahrady do krajiny říkal, že už tu chybí jen moře. Ale naše osvícená paní starostka se nyní chystá obnovit zaniklý rybník, který bude mnohem větší než ten co tu býval kdysi. Ale až k mému plotu bohužel sahat nebude,“ usmívá se Aleš Veselý.

Sochař Aleš Veselý

Sochař Aleš Veselý

FOTO: Petr Horník, Právo

Na moji otázku, kdy chce dobudovat vnitřní vestavby ve stodole, odpovídá: „Mě zajímá věčnost. Teď už začínám vnímat, že někde jsou nějaké konce. Ale většinou mám v mysli, že všechno trvá pořád.“

Zátiší mezi obvodovými stěnami mlýna.

Zátiší mezi obvodovými stěnami mlýna

FOTO: Petr Horník, Právo

Slova potvrzuje i samotná tvorba devětasedmdesátiletého sochaře. Nejeden návrh rozměrné sochy nebude nikdy realizován. Důvodem nejsou technické možnosti, ale finance.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Už vznikají s vědomím, že se nedokončí. K některým velkým věcem, které se realizovaly, jsem model ani nepotřeboval. Mám-li tady i modely, je to spíše proto, aby zachytily něco, k čemu nedojde.“

V době, kdy usedlost Aleš Veselý koupil, měla stodola jen hliněnou podlahu a obvodové stěny bez oken. Dnes je v ní vlastně vestavěn a dokončován obytný prostor, do jehož horního podlaží se bude vstupovat i přímo ze svahu zahrady za stodolou.

Pozemek je jedna velká galerie.

Pozemek je jedna velká galerie.

FOTO: Petr Horník, Právo

„Krátce poté, co jsem to tu koupil, jsem v šestatřiceti dostal infarkt a vše se zpomalilo. A doba nejen mé tvorbě nepřála. Ještě dlouho jsem to tu využíval jen jako tvůrčí prostor, kde nebyla ani voda. Ale už tenkrát jsem začal budovat dům v domě, i s vědomím, že přijdu o jednu z výhod – velký volný prostor. Ten jsem tu ponechal jen v části ateliéru. Pravda, z místnosti, kterou jsem si původně vybudoval jako svoji poustevnu, kde bych opravdu přebýval, je nakonec kancelář.“

Vzrušení z očekávání

Z pražského bytu sem dojíždí autem („Řízení mě baví“) vlastně denně.

„Zabydlet se tady natrvalo? Já nevím. Spíš je to taková potenciální koketerie s tou představou. Trvalá. Od samého začátku to přišlo jako možnost. Vím ale, že už k tomu asi nedojde. Má svůj význam ten přesun – to těšení způsobuje, že mě to tu neunaví ani nezačne nudit. Kdybych tu byl pořád, tak se připravím o to vzrušení z očekávání. Už ráno se doma těším, že pojedu sem. Je dobře měnit prostředí.“

Kaddish (1967–68)

Kaddish (1967–68)

FOTO: Petr Horník, Právo

Rodák z Čáslavi bydlí v Praze kousek od Veletržního paláce. Ve stejném bytě od svých čtrnácti roků.

„Můj byt je naprosto neudržován, respektive estetika je pro mě něco parazitujícího. Opravdu nemám potřebu byt upravovat podle trendů. Může tomu tak být i proto, že rád zůstávám s věcmi, které souvisejí s mojí pamětí, přesněji se situací, která mě poutá k tomu, co bylo s těmi, co byli.

Přistěhoval jsem se tam s rodiči a vlastně tam vše zůstává tak, jak jsme to měli. Možná je v tom opravdu zkušenost z války, kdy vše mohlo rychle pominout. Může to tak být, i když jsem nad tím nikdy takto vědomě neuvažoval.

FOTO: Petr Horník, Právo

Podobně je to i s pokojem dcery, kde – jak říkám – udržuji pořád muzeum jejího dětství. Ne pro sebe, ale pro ni. Před čtrnácti roky se odstěhovala do Jeruzaléma. Já se do bytu jezdím jen vyspat. Ale když se tam vrací ona, má vše nezměněné tak, jak to bylo. Když umřela moje maminka, tak jsme její pokoj také nechali tak, jak byl. Sice už tam není, ale jako by tam byla. Jde mi spíš opravdu o situace.

Z toho vyplývá, že se interiér nijak nevylepšuje, a přesto pořád slouží dobře. To je, jako když člověk opravuje nějakou věc. Většinou ji úplně pokazí, protože sáhne do systému a celé se to rozpadne. A navíc – jsou důležitější věci.“

Bez pocitu tíhy

Tvorba Aleše Veselého se prolíná s architekturou.

„Nezajímá mě ani tak sochařství jako takové. Mě spíše zajímá prostor a jeho vymezování. To, co je uvnitř a jak to souvisí s tím, co je mimo. Mě nezajímá hmota, ale vztahy a disproporce vztahů. Proto jsou mé sochy tak velké, protože mám potřebu se do nich dostat. Pro mne je pocitově zajímavé to, co se odehrává, když jsme uvnitř. Zajímá mě i rozpor mezi tím vnitřním a vnějším.“

Do některých soch se dá opravdu vstoupit. Ocitnete se uprostřed zavěšeného kamene, který zvenku ani nenaznačuje, že je v něm zespodu vytesán otvor. „Když do něho vstoupíte, můžete ztratit pocit tíhy.“