Hlavní obsah
Ne každý má tak pevnou vůli, aby nepodlehl chvilkové lenosti a cvičení neodložil na jindy. Foto: Profimedia.cz

Proč je lepší překonat lenost a jít cvičit, i když se člověku nechce

Najít si pravidelně několikrát do týdne čas pro cvičení je často otázkou disciplíny. Ne každý má tak pevnou vůli, aby nepodlehl chvilkové lenosti a cvičení neodložil na jindy. Pokud se ale jedinec přece jen překoná a cvičit jde, i když se mu nechce, tělo se mu vždy odmění.

Ne každý má tak pevnou vůli, aby nepodlehl chvilkové lenosti a cvičení neodložil na jindy. Foto: Profimedia.cz
Proč je lepší překonat lenost a jít cvičit, i když se člověku nechce

Cvičení je hned po kvalitním spánku tím nejlepším relaxačním prostředkem pro náš mozek. Kromě toho, že při něm zapomeneme na všechny pracovní úkoly, plány a problémy, se do těla také vyplaví hormony endorfiny, které naši mysl zalijí pocitem štěstí.

Překonat se tedy v okamžiku, kdy jsme z pracovního shonu unavení anebo se nám prostě nechce, za to určitě stojí. Ani malým dětem se často nechce na sportovní kroužek, ale pokud sport dělají opravdu rády, vždy jsou nakonec šťastné, že je rodiče popostrčili a na trénink šly.

A pokud vám stále chybí argument k překonání lenosti, pak existuje ještě jeden pádný důvod, proč jít cvičit – protože můžete. Ne každý má totiž to štěstí a může si dopřát pohyb s takovou lehkostí jako zdravý jedinec. Pohybové možnosti bývají považovány za samozřejmost, ale není tomu tak. Své o tom ví například paralympijská vítězka z Pekingu a světová rekordmanka ve vrhu koulí Eva Kacanu.

Eva vyrůstala v dětském domově. V devíti letech onemocněla rakovinou plic, skoro rok strávila v olomoucké nemocnici a v 18 letech dokonce přišla o ledvinu. Přesto jí zůstala láska ke sportu.

Jenže pak se jednoho dne vydala na hory lyžovat, kde se srazila s jiným lyžařem a zůstala na vozíku. I přes hendikep a skutečnost, že v dětství kvůli nemoci příliš sportovat nemohla, se z ní stala jedna z nejlepších sportovkyň na světě. Eva přitom při své cestě úspěšného sportovce musela denně překonávat mnohem těžší překážky než lenost a chvilkovou nechuť jít sportovat.

Eva Kacanu při letošním závodě Toyota RunTour v Olomouci

Foto: archív Evy Kacanu

Poté, co skončila na vozíku, nic nevzdala. Naopak začala s atletikou. Nejprve házela oštěpem, po několika letech zjistila, že vrh koulí jí jde ještě o něco lépe, což si i následně potvrdila na mistrovství Evropy, kde v roce 2011 získala první zlatou medaili.

Ještě dnes, ve svých 53 letech, sbírá jednu medaili za druhou. Za svůj největší úspěch ale přesto považuje to, že když skončila na vozíku, nevzdala to a bojovala.

Každodenní pohyb je přitom její životní doping, proto se kromě atletických tréninků a závodů zúčastňuje i dalších sportovních akcí jako například běžeckého závodu.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků