Canisterapie pomáhá jak dospělým tak dětem

Canisterapie přispívá k rozvoji hrubé a jemné motoriky, podněcuje verbální i neverbální komunikaci, rozvoj orientace v prostoru, nácvik koncentrace, rozvíjí sociální cítění, poznávání a složku citovou. Působí také v rovině rozvoje motoriky s atributem rehabilitační práce, v polohování a v relaxaci. Na druhou stranu ale tam, kde je to třeba, psi podněcují ke hře a k pohybu. Zároveň mají velký vliv na psychiku a přispívají k duševní rovnováze.

Velmi vhodné je aplikovat canisterapii ve všech sociálních a zdravotnických zařízeních, jelikož napomáhá odbourávat stres z nepříjemného prostředí. Pes dokáže dodat tolik potřebný pocit jistoty a bezpečí a dokáže být tím pravým kamarádem pro nejtěžší životní chvíle.

V dnešním uspěchaném světě je důležitý vztah ke zvířatům a přírodě u všech dětí a to nejen u nemocných či opuštěných. V domovech důchodců návštěvy psů působí jako příjemné zpestření stereotypního dne, staří lidé vzpomínají na své psy a i ti, kteří nechtějí obyčejně komunikovat, vyprávějí příběhy ze svého života, když ještě měli svého čtyřnohého přítele. Tito lidé se potřebují na něco těšit a návštěvy psů jsou pro ně příjemným rozptýlením. 

Odlišná terapie je v různých ústavech pro mentálně nebo tělesně postižené. Zde pes tvoří i součást rehabilitace, protože napomáhá procvičování některých částí těla. Je těžké přesvědčit postižené dítě, že musí procvičovat svaly na rukou, ale stejné dítě bez pobízení hází psu míček a natahuje se, aby ho pohladilo, rozevírá dlaň, aby cítilo jeho srst, když se s ním mazlí. Děti, které jsou velmi pohybově omezené, se dokáží za psem i plazit nebo lézt po čtyřech, aby se ho alespoň dotkly. Velmi významnou a úspěšnou metodou je v těchto případech polohování.

U autistů může pes dlouhodobým působením plnit roli prostředníka mezi jejich světem a okolím. Díky canisterapii u těchto dětí dochází k velkým pokrokům.

Foto: Občanské sdružení Psi pro život - www.psiprozivot.cz

Neexistuje žádné pravidlo, jaké musí být pes rasy. Nejdůležitější je povaha samotného psa. Aby pes mohl vykonávat canisterapii, musí složit velmi těžké zkoušky. Základem canisterapeutického psa je hlazení a mazlení. Obojí musí takový pes vydržet dlouho, a proto se využívá touha štěněte po kontaktu k nasměrování na tělesný kontakt s člověkem.

Pro canisterapii se nejčastěji používají retrívři. Podle kynoložky a veterinární sestry Vladimíry Tiché není důležité plemeno ale samotný pes, který musí být láskyplný, musí mít radost z kontaktu s člověkem a musí být vstřícný i k cizím lidem.

Samozřejmě kromě samotných psů je velmi důležitá vhodnost psovodů - terapeutů, kteří se o psy starají. Často zde není tolik důležitá odbornost, jako povaha. Psovodi by především měli naprosto zvládat svého psa a měli by rozeznat, jak se pes v dané chvíli cítí. I pro psa může být terapie náročná a je zapotřebí včas odhadnout únavu či případné zdravotní problémy psa.

Přestože je u nás canisterapie hojně využívána, existuje mnoho ústavů i nemocnic, kde se použití této terapii stále brání. Je to velká škoda, jelikož u mnohých onemocnění, ale i u stáří, hraje psychická stránka tu nejdůležití roli.