Šiacu se často mylně zaměňuje za masáž. Ve skutečnosti představuje spíše terapii. Působením prstů a dlaní dochází k harmonizaci toku energie a v těle se tak aktivují samoléčebné procesy. Funguje tedy na podobném principu jako akupresura, liší se jen v postupu a strategii, jak toho docílit.

U šiacu je klíčová kvalita dotyku (jeho intenzita, citlivost a vnímavost), která souvisí s přítomností terapeuta.

„Právě kvalita dotyku člověka uvolňuje a otevírá. Je to dovednost, kterou si člověk osvojuje celý život. To, jak se lidí dotýkáme, také souvisí s daným člověkem a jeho aktuálním stavem. Každý člověk potřebuje něco jiného a tomu se musí přizpůsobit i dotyk. I sám klient se v průběhu terapie mění, a proto každé setkání je v podstatě setkáním prvním…Na každé ošetření k nám tak v podstatě přichází cizí člověk… To je kvalita zenového přístupu šiacu,” vysvětluje František Bartoš.

Je u člověka na první pohled patrné, jak velký problém ho sužuje?

Pohledem na tělo, ale třeba i obličej, anebo jazyk se dá poznat hodně věcí a lze relativně jednoduše vytušit, v čem spočívá ústřední zádrhel. Cesta k řešení problému je však málokdy přímá. Teprve, když se dotkneme těla, je možné zjistit, na co je v danou chvíli dotyčný připraven a čím můžeme v danou chvíli projít.

Přestože zdroj nerovnováhy máme jen pár metrů před sebou, často se s klientem musíte vydat na okružní plavbu napříč kontinenty. A to je v pořádku, je to tak správné. Na klikaté cestě totiž potkáme spoustu míst a témat, která, jak později pochopíme, bránila cestě v přímé. Kudy se vydáme a jaký bude přesný postup ošetřování, je ale téměř nemožné odhadnout dopředu. Cesta se tvoří postupně – ošetření za ošetřením.

Můžete nějak přiblížit, jak v těle fungují samoléčebné procesy?

Tělo se ve většině případů rodí zdravé a je stvořeno tak, aby zdravé zůstalo. My však naším myšlením a životním stylem často tělu neumožňujeme fungovat tak, jak má. Vznikají fyzické a psychické problémy. Tento proces většinou probíhá na nevědomé úrovni, a proto je potřeba pracovat s tělem.

Tělo totiž není nikdy nevědomé, jen mysl je nevědomá. Když vezmeme mysl na prohlídku tělem, může se stát vědomou. Uvědoměním se mohou nastartovat samoléčebné procesy. Jinou kapitolou jsou vrozené poruchy a proces stárnutí; to je o něčem jiném.

FOTO: archív Františka Bartoše

Tělo je jako takový obrovský dům, který má tisíce místností. Stává se, že v důsledku různých těžkých životní zkušeností se rozhodneme některé místnosti neobývat a nevstupovat do nich (nechceme být konfrontování s bolestí, smutkem, minulostí, přítomností atd.). Často tak žijeme v obrovském mrakodrapu, ale obýváme jen pár horních pater. Jakmile však do některých místností/částí těla nejde pozornost, nejde tam ani vitalita – objevuje se nemoc.

Ve své praxi jsem se například setkal s vysoce postavenou manažerkou, která měla náročnou práci a byla pod neustálým tlakem. Vše se snažila vydržet za každou cenu, zakazovala si chybovat a všechen tlak si pustila k sobě. Časem se u ní objevil neklid, napětí, bolesti hlavy, ale například i hemoroidy.

Během ošetření si uvědomila, co se s ní děje, že má neuvěřitelnou potřebu být bezchybná a neselhat a při tom všem se jí vybavily vzpomínky na maminku. Uvědomila si, že nechtěla dělat chyby, protože v dětství přijala myšlenku, že maminka se stala alkoholičkou, protože ona nebyla dost dobrá dcera. Postupně se u ní začaly tyto vzorce uvolňovat, práce ji přestala tolik stresovat, přestala brát své chyby jako fatální selhání a vše kolem ní se začalo proměňovat. Záhy se jí vrátil do života klid a nadhled, přestala ji bolet hlava a postupně zmizely i hemoroidy.

Jak tomu můžeme sami pomoci a naopak čím můžeme tento ozdravný proces zastavit?

Tělo chce být zdravé. Pomůžeme tomu tím, že mu v tom nebudeme bránit svou myslí. Východní medicína nerozlišuje mezi myslí a tělem. Pracuje souběžně s obojím. Během ošetření anebo po něm přijde často impulz k tomu věci vnímat jinak, žít je jinak, přemýšlet o nich jinak, udělat nějaké změny…

Pokud tyto impulzy následujeme a měníme naše myšlení, způsob života a jednání, umožníme tím sami sobě návrat k rovnováze, ke zdraví. Pokud setrváme, i přes podněty těla, v dosavadních vzorcích jednání a myšlení, zůstáváme v nerovnováze – v nemoci. Pak se nic nezmění, i když budeme absolvovat třeba 100 ošetření, klidně až v Japonsku.

Co nejčastěji způsobuje blokaci toku energie?

Je to naše myšlení, způsob života – jsme to my.

Jaké konkrétní problémy může šiacu pomoci vyřešit?

Problémy jako jsou astma, bolesti břicha, bolesti hlavy, bolesti krku, bolesti zad, deprese, dušnost, ischias, kožní problémy, chronický únavový syndrom, nedostatek vůle, nedostatek sebedůvěry, neklid, nespavost, osteoartróza, premenstruační syndrom, menstruační problémy, revmatismus, smutek, stres, syndrom karpálního tunelu, tlak na hrudi, úzkost, vyhořelost v práci, vysoký/nízký krevní tlak, zácpu, záněty močových cest, zmrzlé rameno a další…

FOTO: archív Františka Bartoše

S jakými problémy si naopak neporadí?

Pokud je nemoc v pokročilé fázi a pohltí tělo natolik, že je velice slabé a už v rámci svých sil nedokáže samo sebe uzdravovat, ani šiacu nepomůže. Musí pak přijít pomoc z vnějšku. Navíc je potřeba držet v paměti, že ne všechny nemoci jsou vyléčitelné.

Někteří lidé mají celý život na to projít s určitou nemocí a pochopit ji. Má to svůj důvod. Svět nikdy nebude bez nemocí. Nemoci jsou zde, aby nás korigovaly. Nemoc je pro mnoho lidí největšími učitelem. Bolest je naučila vzdát se falešných představ o sobě samých, odnaučila je sledovat povrchní cíle atd.

Je třeba věci vnímat v širších souvislostech. Tenhle život a vůbec svět, je jen jednou z mnoha her, které nás čekají. I tuto zkušenost a vědomí širší pravdy nám může šiacu zprostředkovat.

I když se nepodaří nemoc vyléčit, můžeme se ji naučit prožívat jinak. A v tom vidím největší sílu šiacu. Na cestě životem je spousta kamenů, střepů a překážek….„Sice neovlivníme zda venku prší, ale je jen na nás, zda si vezmeme deštník.”

S jakými problémy za vámi lidé nejčastěji chodí? Liší se nějak problémy žen a mužů?

Lidé chodí s velkým spektrem problémů, těžko se to zobecňuje. Většina má stejný kořen: lpění a odmítání, které se pak projevují jako strach, zloba, obavy…ty se pak v těle zase projevují jako napětí, stagnace, zmrznutí, …a tak bychom v řetězení mohli dojít až ke konkrétním nemocem a poruchám.

Strach ani vztek nemají ani pohlaví, ani národnost a ani občanství. Mají jen různé tvary a podoby a u různých lidí se tak projevují jinak. Podstata však zůstává stejná.

Jak moc je pro vás složité získat si důvěru klienta?

To je hodně individuální a odpovídá to tématu a nerovnováze klienta. Když má člověk problém s důvěrou, tak se to projevuje i ve vztahu k ošetřujícímu. Když někdo chodí pozdě, nevěří si, chce ostatní kontrolovat, tak se to objevuje i ve vztahu klient – terapeut.

S klientem a jeho nerovnováhou se většinou setkáte ještě před tím, než začne ošetření (způsob komunikace, forma objednání, dochvilnost atd.).

Setkal jste se někdy s tím, že by u někoho terapie nefungovala?

Někteří lidé věří, že na ně sáhnu, zamávám rukama a oni budou zdraví. To já ale neumím. Šiacu má výsledky jen tehdy, když oni sami chtějí ve svém životě a myšlení něco změnit. Pak se dějí zázraky. Zázraky nikdy nedělám já, to dokážou jen sami klienti.

FOTO: archív Františka Bartoše

Do jaké míry pracuje šiacu s emocemi?

Tělo je takový archív našeho života, a když uvízneme v nějakém zážitku anebo vzorci myšlení, tak místo, kde se to usadí, je tělo. V těle se navíc postaráme o to, aby se tyto „nepříjemné skutečnosti“ staly neviditelnými. Tím se celá záležitost přesouvá do sféry nevědomí. Až bolest anebo nemoc nás na to místo, kde něco schováváme, upozorní. Z těla se pak uvízlé myšlenky uvolňují různými způsoby…

Po šiacu ošetření se tak může objevit třeba horečka, únava, průjem apod. Je to způsob, kterým se tělo čistí. Jednou z cest, jak dostat zablokovanou energii z těla ven, jsou také emoce. Pomocí vzteku, breku, smíchu je možné z těla uvolnit hodně věcí.

Může tedy pomoci i s některými psychickými problémy?

Ano, psychické problémy jsou jen jinou podobou fyzických problémů, jedno bez druhého nemůže existovat. Například když člověk trpí depresemi, má i specifické postavení ramen, které lékaři nazývají výstižně „deprese“. Když pracujeme s postavením ramen třeba pomocí jógy nebo šiacu, mění se i psychika. Deprese ustupují.

A obráceně, pokud například psycholog pomáhá klientovi zpracovat depresi, postupem času uvidí, jak se klient narovnává a otevírá se mu hrudník a ramena. Tělo a mysl jsou jen dvě podoby toho samého.

Většina holistických metod vyžaduje hodně trpělivosti. Do jaké míry jsou vaši klienti ochotni přijmout fakt, že vše má svůj čas a že některé problémy jednoduše nelze vyřešit hned? Jak často je dobré terapii absolvovat?

To je opět individuální, někdo to přijme, někdo ne. Někdo vydrží, někdo ne. To opět souvisí s nerovnováhou klienta. Ošetření je dobré absolvovat vícekrát, ideálně s odstupem 2-3 týdnů. Počet ošetření a délka času mezi ošetřeními je hodně individuální. Neexistují žádná pravidla, je třeba to řešit individuálně.

František Bartoš

František Bartoš

FOTO: archív Františka Bartoše

Je zapotřebí bezprostředně po terapii něco dodržovat?

Po terapii je dobré mít prostor pro sebe, zůstat ve stavu, do kterého jsme se prostřednictvím ošetření dostali a vnímat ho. Být sám se sebou. Následovat impulzy těla. Když se nám chce spát, spěme, když budeme mít chuť na zelňačku, dejme si zelňačku. Tělo má vždy pravdu, to mysl se často mýlí. Zůstat v sobě a následovat tělo, to je to, co uzdravuje.

Souvisí často s našimi problémy i špatný jídelníček? Dáváte nějaká doporučení v tomto směru?

Co se týče stravy, je potřeba udržet v paměti, že každý potřebuje něco jiného, a i v průběhu života se potřeby spojené se stravováním mění. Neexistuje žádná superpotravina ani univerzální jídelníček pro všechny. Je třeba následovat potřeby těla. Někdy ale zaměňujeme potřeby těla za psychické potřeby a jídlem tělu neprospíváme, ale naopak prohlubujeme jeho nerovnováhu.

Jídlo je velmi důležitý zdroj informací a energie. Jídlem můžeme změnit v našem životě hodně. Někdy se bez specifické úpravy stravování neobejdeme ani šiacu. Když je ale problém s přijímáním některých témat a situací na mentální rovině, těžko je pak dokážeme přijmout prostřednictvím jídla. Takže i léčba stravou má své limity, stejně jako vše na tomto světě.