Z obsese, ať už je jakákoli, si samozřejmě kamarádku udělat nemůžeme. Naopak, důrazně doporučujeme navštívit psychologa nebo psychiatra. O trochu přátelštěji můžeme vycházet s těmi vtíravými myšlenkami, které nás trápí jen občas.

Uchváceni v jejich tenatech vykonáváme věci iracionální, zbytečné nebo přímo směšné. Je jedno, zda jde o opakované mytí rukou, počítání dlažebních kostek nebo hromadění zbytečností. Prostě si nemůžeme pomoct a pro klid a uchlácholení vnitřního já poslušně plníme rozkazy. Svými vtíravými myšlenkami jsme k tomu donuceni a vědecky se tomu říká obsedantně kompulzivní porucha.

Pokud se takto nemocný člověk bojí bakterií, drhne si opakovaně ruce, pokud má strach z nepořádku, stále dokolečka uklízí, cídí, rovná. Jen tak mimochodem, nepřipomíná vám toto chování někoho blízkého?

Dle rozsáhlého výzkumu z anglického Brightonu trpí obtěžujícími nutkavými myšlenkami o třetinu víc mužů než žen, přičemž nějakou formu obsese udávají tři procenta populace. Výsledky, které překvapily zřejmě nejvíc vědce mužského pohlaví, ukázaly ještě další aspekt problému. Ženy nebraly svoje úzkostné stavy tak vážně jako jejich protějšky. Neměly prostě čas, a tak svoje problémy „léčily“ zvýšenou konzumací čokolády (což má logiku, protože její konzumace navozuje pocit libosti) nebo četbou zamilovaných románů, případně klábosením s kamarádkami, které jim poskytly útěchu zveřejněním jiných obsesí. Ne nadarmo se trochu ironicky říká, že cizí neštěstí zaručeně potěší!

Muži naopak hloubali depresivně ve svém nitru a utápěli se v žalu, čekajíce na soucitný, leč důrazný povel družky k odchodu na psychiatrii.

Jak k obsesím dochází?

Podle odborníků celkem snadno a trénujeme je od raného dětství. Stačí trocha rituálního chování, které se liší dle zvyklostí rodiny, kraje i státu. U nás celkem běžné držení se knoflíku při pohledu na kominíka bude těžko fungovat třeba v Africe. Naprosto neškodné návyky ovšem mohou u úzkostných jedinců lehce přerůst v nezvladatelný problém.

Další hypotéza tvrdí, že k výskytu nutkavého chování dochází vlivem nedostatku serotoninu v mozku. Pomohou antidepresiva, jejich konzumace nejen u nás rapidně vzrůstá. K obsesi se můžeme dopracovat postupně, polehoučku, krůček po krůčku, ale i náhle, případně s časovým zpožděním, vlivem nějaké traumatizující události. Tato událost se přitom nemusí týkat přímo aktéra činu, ale jeho blízkého či příbuzného, dítěte apod.

Statistiky hovořící o obětech trestných činů občas zmiňují i svědky, kteří mohou obsesí trpět. Zejména u svědků znásilnění nebo násilných napadení je tento jev bohužel častý.

Zatímco oběti se dostane, nebo by se samozřejmě mělo dostat, co nejkvalitnější péče psychologa, u svědků to tak nebývá. Ti si potom následkem prožitého traumatu mohou začít stěžovat na nezvladatelný strach z napadení, znásilnění, zavraždění, a to i po mnoha letech po události. Spouštěčem může být třeba scéna z filmu nebo detektivního románu.

Kdy vyhledat pomoc

Jak již bylo řečeno, dlouhodobá nepohoda plynoucí z obtěžujících myšlenek a chování, ke kterému jsme sami sebou donuceni, zasluhuje návštěvu odborníka.

Typickým příkladem je celkem banální příběh slečny Jany. V necelých 30 letech začala bojovat se strachem z telefonního sluchátka. Nejprve jí stačilo otřít telefon v kanceláři dezinfekčním prostředkem. Po pár týdnech se nebyla schopna sluchátka dotknout. To jí přinášelo řadu problémů v zaměstnání, které vyústily v podmíněné propuštění. Teprve reálná hrozba ztráty práce přinutila Janu jednat:

„K psychiatrovi jsem se odhodlávala jít celý další měsíc, ale nakonec mě návštěva nadchla. Nejenže měl pro mé celkem směšné problémy pochopení, ale předepsal mi léky, které opravdu pomohly. Nebylo to hned, ale po pár týdnech jsem se cítila lépe. Osvobodila jsem se a vydechla si. Ne že bych na telefon sahala ráda, ale žádné velké problémy už nemám…“

Typy obsesivního chování

K nejrozšířenějším typům patří strach z nečistoty, bakterií a nákazy, což se jistě hodí nejrůznějším prodejcům čisticích a dezinfekčních prostředků. Neméně časté je hromadění věcí (pokud jde o bankovky, zlato a diamanty, kdo by radostně nehromadil!).

Naopak ubývá sexuálních obsesí, které se týkaly zejména strachu z homosexuality. Velmi časté jsou obsese z vlastní chyby, selhání či obsese v partnerských vztazích. Jak je zřejmé, nutkavé myšlenky a následné kompulzivní chování se mohou týkat naprosto všeho, od nejobyčejnějších věcí až po mimozemské civilizace.

A jak je naším dobrým zvykem, zde jsou výsledky nedávné studie, která zkoumala příčiny rozpadu manželství z jiných důvodů, než je stará známá nevěra. Kdo by čekal odcizení, ztrátu zájmu o sex nebo nepřekonatelný odpor, velmi by se mýlil. Jednou z nejčastějších příčin je právě obsese, tedy strach z celkem banálních věcí, který přerostl časem v nepřekonatelný problém končící rozpadem často letitých svazků.

Jako příčinu rozvodu partneři uváděli chorobnou čistotnost manželky, přehnaně časté uklízení a neustálé kontrolování chování manžela. Partnerky si stěžovaly na hromadění věcí, které muži maskovali sběratelstvím nejrůznějších morbidních předmětů, od trafostanic po záchodové mísy.

Celkem častým problémem je i ztráta hygienických návyků, z kterých se posléze může vyprofilovat obsese z vody, chlóru, nebo dokonce obsese z mokrého prostředí. Otázkou je, zda zmínění muži byli prostě jen špinauzníci, nebo to doopravdy byly oběti nutkavých myšlenek.

Jaký má vliv na kvalitu života?

Nebude žádným překvapením, že nutkavé myšlenky mají na kvalitu života naprosto zásadní vliv. Nemluvíme samozřejmě o občasném záchvatu uklízení nebo přechodném strachu ze ztráty zaměstnání. Řeč je o vážné nemoci, která ovlivňuje každodenní život nejen postiženého člověka, ale vliv má i na celé jeho okolí.

Až 90 % pacientů udává výrazné zhoršení kvality života a dalších 60 % si stěžuje na zhoršené vztahy s partnerem, ztrátu kamarádů, občasné myšlenky na sebevraždu. Kolem 20 % lidí postižených obsedantními myšlenkami přiznává nadužívání alkoholu nebo léků.

Z výčtu problémů už asi nikdo nepochybuje, že včasná léčba je nutná. Průběhu léčby se není třeba obávat. Odborníci upozorňují, že úplné vyléčení zřejmě nenastane, ale ke zmírnění dojde téměř v 95 % všech léčených pacientů, pokud byla terapie zahájena včas.

Zde by přišel jistě vhod nějaký hodně optimistický závěr v podobě dalšího mírně morbidního výzkumu. Tentokrát ale uděláme výjimku a pozveme vás ke sledování filmů, které tuto těžkou problematiku ztvárňují lehce a s úsměvem. Na prvním místě pomyslného žebříčku oblíbenosti se umístil naprosto jednoznačně americký film s Jackem Nicholsonem Lepší už to nebude. Po jeho zhlédnutí zjistíte, že i člověk s těžkou obsesí může být k pomilování!

Další v hitparádě filmů o obsesi je francouzská krátkometrážní komedie Katarze a třetí místo pomyslné psychiatrické hitparády zaujímá britský TV seriál s názvem New Tricks. Kdo má už komedií dost a touží poplakat si, může se podívat na dánský film Láska a zběsilost o mladém hudebníkovi Danielovi. Ať už použijete předem připravené papírové kapesníčky na slzy smíchu nebo pláče, mějte na paměti, že optimismem, procházkami v rozkvetlé přírodě a krabicí dobrých čokoládových bonbónů sice obsesi nezabráníte, ale také určitě nic nezkazíte!