Jelikož je ale povědomí o této nemoci velmi malé, naprostá většina lidí trpících touto poruchou si to neuvědomuje, a tím pádem ani nevyhledává odbornou pomoc.

Syndrom ADHD má tři jádrové příznaky:

1) Nepozornost – nemocní selhávají zejména v monotónních činnostech náročných na přesnost a systematičnost. Mohou ale excelovat v kreativních a nesystematických činnostech, často v počítačových oborech. Základ jejich problému tedy spočívá v neschopnosti soustředit se na delší a duševně náročné činnosti, kam spadá učení, čtení knih či sledování delší konverzace. Myšlenky jedince běží příliš rychle a již po několika minutách se rozutečou na všechny strany.

Jestliže činnost není stimulující a zajímavá, obvykle se dostaví pocity nudy, člověk ztratí motivaci k pokračování v aktivitě, myšlenky se proti jeho vůli rozutečou a dotyčný se jeví jako „nepřítomný duchem“ či v „denním snění“. Ostatní se na něj zlobí, že je neposlouchá a že je „mimo“.

Takový člověk něco rychle začne, ale nedokončí a začne se zabývat něčím jiným. Mívá problém dokončit úkoly, snadno se nechá rozptýlit, odkládá nepopulární úkoly až na poslední chvíli (tzv. prokrastinace), zapomíná a nedodržuje termíny, nedokáže si zorganizovat práci a má kolem sebe stále chaos. Často zapomíná na dohodnuté schůzky anebo ztrácí věci (klíče, mobilní telefon).

Přesto všechno se ale dotyčný dokáže soustředit na vše, co ho skutečně baví, a díky tomu zanedbávat vše ostatní.

2) Hyperaktivita – lidé s tímto problémem nedokážou být tzv. chvilku v klidu. Jsou neustále v napětí, pohybují se, vrtí, hodně mluví, skáčou lidem do řeči a neumějí relaxovat. Pro svou pohodu potřebují dostatek možností na vybití své přebytečné energie, a to nejen doma, ale i v zaměstnání.

3) Impulzivita – takto nemocní rychleji jednají, než myslí. Jsou netrpěliví, vyhrknou odpověď dříve, než byla vyřčena otázka, skáčou lidem do řeči, bez rozmyšlení dojdou k rozhodnutí anebo uskuteční to, co by jinak po zralém zvážení neudělali.

Snadno se dostanou do konfliktu. I když následků svých unáhlených činů litují, tak se neumějí ovládnout a své chyby neustále opakují, což je přivádí do nepříjemných situací – může se jednat o konflikty s partnery anebo v práci, promiskuitu, časté partnerské rozchody, nadměrné nakupování, experimentování s drogami, riskování a úrazy (např. v autě anebo ve sportu) anebo impulzivní trestné činy.

Možné příčiny

Na vzniku ADHD se nejvíce podílejí genetické vlivy a pak patologické faktory, které negativně ovlivnily vývoj mozku v průběhu nitroděložního vývoje (např. kouření matky anebo intoxikace a infekce prodělané v těhotenství), při porodu anebo v časném poporodním období. Ve většině případů zráním mozku dochází k ústupu některých symptomů, které v dospělosti zcela vymizí. U zbytku ale problém přetrvává až do dospělosti.

Zda problém přetrvává, či ne, potvrzuje psychiatr. Při pohovoru se důkladně rozebere pacientova minulost, průběh jeho potíží a příznaků ADHD od dětství (včetně školního prospěchu) do současnosti a zhodnotí se, zda úroveň fungování pacienta odpovídá jeho schopnostem. Neexistuje ale žádný speciální objektivní test, laboratorní vyšetření nebo rentgenový snímek, který by toto onemocnění potvrdil. Diagnóza vznikne splněním diagnostických kritérií v psychiatrické klasifikaci, stejně jako je tomu u většiny psychických poruch.

Komplexní léčba

Prvním krokem k úspěšnému zvládnutí ADHD je přiznání, že člověk touto poruchou trpí. Jedině tak porozumí svému chování a problémům a získá vůli je léčit.

V úvahu přicházejí i poměrně jednoduché rady, jak si lépe zorganizovat život a jak dostat své příznaky pod kontrolu: strukturovat a zjednodušit si svůj čas a pracovní prostředí, ukládat věci na stále stejné místo, vytvořit si zaběhlé rituály ke zvládání běžných rutinních činností, důsledně používat záznamníky na plánování schůzek a úkolů, podtrhávat si, používat zvýrazňovače a nalepovací poznámky apod. Kromě toho se již objevují webové stránky anebo knižní příručky s radami, jak si mohou pacienti anebo jejich blízcí s některými potížemi poradit sami.

Pomoci může i psychoterapie, která může nemocného zbavit pocitu frustrace ze selhávání, zlepšit jeho motivaci k řešení problémů a dosáhnout jeho kvalitního fungování a plné kvality života. Nejčastěji se používá tzv. kognitivně-behaviorální terapie (KBT), a to buď v individuálních, anebo skupinových sezeních, při nichž pacient spolu s terapeutem hledají alternativní strategie řešení problémů a nacvičují nové způsoby chování.

Nelze ani zapomínat na účinné léky, které přitom nemocného netlumí a nezpůsobují u něj závislost. Dokážou velmi účinně zlepšit jádrové příznaky (nesoustředěnost, hyperaktivitu a impulzivitu) a zlepšit fungování i kvalitu života pacientů. Ve švédských observačních studiích se dokonce prokázalo, že specifická léčba snižuje u lidí trpících ADHD riziko dopravních nehod, problémů spojených s návykovými látkami i kriminality.