Článek
Starobní penzi u nás pobírá přibližně 1,73 miliónu lidí, přičemž v důchodovém věku se nachází 16 procent obyvatel. Česká republika patří mezi evropské země s nejrychleji stárnoucí populací. Do roku 2050 budou lidé nad 80 let tvořit 34 procent všech seniorů.
Přičemž právě naše země opakovaně obsazuje přední příčky mezi ostatními zeměmi EU v oblasti věkové diskriminace. A to i přes existující Národní akční plán podporující pozitivní stárnutí, který schvaluje vláda vždy na období čtyř let (současný platí od letošního roku do roku 2017) a který by měl seniorům pomoci a podpořit jejich podnikání, práci či další vzdělávání.
„Péče o seniory je v řadě míst České republiky - ať už jde o stacionární či denní služby, LDN či klubovou činnost - vzorná. Jsou to však jen ostrovy nacházející se převážně ve větších městech. České republice chybí státem stanovený standard, který by zaručil všem seniorům stejná práva a dostupnost základní zdravotní a sociální péče. Ty by navíc neměly fungovat jako dva nezávislé celky, ale podobně jako v jiných zemích světa, by měly být úzce provázány,“ vysvětluje MUDr. Martin Jan Stránský, přednosta pražské Polikliniky Na Národní.
„Naše země se snaží soustředit péči o starší občany do ústavů a domovů seniorů různého typu, místo toho, aby jim umožnila samostatný a přitom výrazně levnější život doma, kam by za nimi ambulantně docházeli terénní zdravotníci. K tomu je navíc nutné připočíst klesající kvalitu péče v ústavních zařízeních a LDN, jejíž příčinou je nedostatek kvalifikovaných odborníků v oboru gerontologie,“ konstatuje Stránský.
Síť zdravotních a sociálních služeb
Přestože je u nás poměrně široká síť zdravotních a sociálních služeb, tím že mezi sebou nekomunikují, si snižují vzájemně kredit.
V zahraničí je například běžné, že v každém oddělení nemocnice pracují sociální pracovníci, kteří se snaží předejít sociálně logistickým komplikacím ve chvílích, kdy bude pacient propuštěn a nebude schopen se o sebe v rámci rekonvalescence plně postarat.
„Pokud se tedy jinak aktivní senior podrobí například operaci náhrady kyčelního kloubu, žije sám na vsi a je jasné, že se sám o sebe nebude moci doma po nějakou dobu plnohodnotně postarat, řeší to s ním sociální pracovník v nemocnici, ještě než je propuštěn. Plánují společně všechno – od toho, jakým způsobem bude pacient dojíždět na kontroly až po to, kdo mu zajistí nákupy potravin. U nás jsou takoví lidé často uloženi do LDN, kde se s nimi nic neděje, a k původním zdravotním komplikacím se přidávají další. A tak není divu, že LDN lidé stále vnímají jako čekárnu na Boha, kde se dveře otevírají pouze dovnitř,“ míní MUDr. Martin Jan Stránský.
Trénink na aktivní stáří
Na stáří by se měl člověk začít připravovat už v osmnácti. Život v sedmdesáti či osmdesáti letech totiž podle neurologa úzce souvisí s tím, jako moc a kolik různých částí mozku jsme od mládí používali. A to má samozřejmě i přímou vazbu na povolání.
„Pokud člověk pracuje manuálně či vykonává od rána do večera stejnou činnost, měl by si vybrat dva až tři koníčky, při kterých bude procvičovat mozek jinak – například hry jako jsou šachy, kreativní činnosti a dokonce i další posílení základních znalostí. Je prokázáno, že lidé s vysokoškolským vzděláváním trpí ve stáří mnohem méně demencí. Souvisí to právě s tím, jak zaměstnávali celý život svůj mozek,“ vysvětluje lékař.
Seniorský věk bychom podle něj měli chápat jako začátek nového života: „Poté, co se ocitneme v důchodu, bychom si měli uvědomit, že sice jde o konec jedné etapy, ale také o začátek druhé. Měli bychom začít žít, jako bychom se znovu narodili. Otočit list, začít se učit něco nového, například na univerzitě třetího věku, a plánovat, co dalšího budeme v nové etapě života dělat.”
Bohužel stát nám to příliš neulehčuje. Podpora zaměstnanosti lidí v důchodovém věku ani v rámci podnikatelských příležitostí příliš nefunguje. Přitom každý pracující senior je sám se sebou spokojenější a zároveň i výhodou pro stát – nejen, že je místní pracovní silou, ale navíc platí daně a přispívá na svůj vlastní důchod.
