Článek
V řadě průmyslově vyspělých zemí chodí v takových případech s ženou za odborníkem její manžel nebo někdo blízký.
„To proto, že šokovaná pacientka spoustu věcí, které jí lékař říká, nevnímá nebo je chápe zkresleně,“ vysvětluje PhDr. Martin Kořán, CSc., klinický psycholog ze špičkové pražské Nemocnice na Homolce.
Přítomnost manžela je užitečná i proto, že nemoc a její náročná léčba zasáhnou do jeho života stejně jako do života celé rodiny. Navíc i on může potřebovat intervenci psychologa nebo lékaře.
Je normální, že většina mužů neví, jak se v takovém okamžiku zachovat. Ale není to nic složitého. Stačí, když ženě vyjádří podporu, třeba jen stiskem ruky nebo jemným objetím, a začnou jí naslouchat. Bude to pro ni znamenat víc, než by čekali.
Pro zraněnou duši i pro úspěch léčby
Spoustu chytrých nápadů, jak zvládat emoce a situace, které přináší léčba rakoviny, najdete v knize Moje žena má rakovinu prsu (Výběr Rader’s Digest). Napsal ji na základě osobních zkušeností americký novinář Marc Silver.
Zaměřuje se právě na to, jak se vyhnout konfliktům a upevnit vztah, který choroba stejně jako její drsná léčba mají sklon narušovat, protože s sebou přinášejí spoustu obav a vypjatých citových reakcí.
Také vysvětluje, proč je pochopení, blízkost a dostatek fyzického kontaktu důležitý nejen pro zraněnou duši, ale i pro úspěch léčby. Není to tak dávno, co spousta lékařů význam emocí nedoceňovala.
Řadu z nich překvapily třeba výsledky výzkumu, který před léty udělal Bernie Siegel, lékař z New Heavenu v USA. Pět let učil relaxovat pacienty v pokročilých a velmi pokročilých stadiích rakoviny. Pouhé dvě hodiny týdně.
Také s nimi debatoval a naslouchal jim. Snažil se, aby si nepřipadali svou nemocí zbytečně izolováni od svého okolí. Pacienti se díky tomu cítili lépe a žili déle, než by odpovídalo jejich zdravotnímu stavu.
Výsledky studie zaskočily samotného Siegla. Ani on nečekal, že psychika může mít na chorobu a stav pacientů tak velký vliv.
Psychologové a většina onkologů už dnes berou tuto skutečnost jako fakt. Prokázala ho spousta psychologických studií a všední praxe v nemocnicích. „Až 75 % nemocných, kteří se rozhodli s rakovinou bojovat, má šanci žít o deset a více roků déle než ti, kteří rezignovali a chorobě se poddali,“ říká doktor Kořán.
Klasický mamograf (vlevo) na tomto prsu nádor neobjevil, ale vyšetření MBI jej našlo (šipka na pravém obrázku).
Podpora rodiny působí jako terapie
Bojovnost ženy hodně ovlivňuje to, jakou podporu a zázemí cítí v rodině. Jestli ji povzbuzuje a vyjadřuje obdiv za to, jak zvládá léčbu a všechno, co s ní souvisí. Jak si se svými blízkými užívá normálních radostí. Jestli před sebou vidí nějaký jasný cíl. Jak uvažuje o budoucnosti. Jestli má chuť se učit nové věci a lépe se tak přizpůsobovat své situaci a tak dál.
Pro ženu je rakovina prsu záludná i tím, že ohrožuje samotný symbol ženské sexuality. A pokud jí lékaři musí značnou část prsu nebo celý prs odstranit, cítí se zmrzačená a zasažená na tom nejcitlivějším místě. Je to podobné, jako kdyby muži lékaři amputovali penis. Prs se naštěstí dá mnohem lépe rekonstruovat.
Navíc, pokud žena přijde včas, mohou chirurgové použít šetrnější způsob operace. Odklopí bradavku a nádor odstraňují tudy. Dobře udělaný steh kolem jejího dvorce pak není skoro vidět.
Smršť pocitů
U žen, které chodí na pravidelná vyšetření na mamografu nebo požádají svého gynekologa o vyšetření pomocí ultrazvuku, je mnohem větší pravděpodobnost, že lékaři zachytí nádor v počátečním stadiu. Tehdy mají skoro 80% šanci na úspěšnou léčbu. Pokud přijdou pozdě, bývá ten poměr téměř opačný: 20% šance na vyléčení. V ČR chodí ještě hodně žen (kolem 40 %) s nádory v pokročilém stadiu.
Zdá se být nepochopitelné, že se některé pacientky snímkování na mamografu a dalším vyšetřením záměrně vyhýbají. Zdůvodňují to absurdně: mají strach, aby u nich doktor neobjevil rakovinu prsu. Některé z nich i poté, co jim lékař sdělil diagnózu, dokonce k doktorům nechtějí vůbec chodit. Choroba i její léčba je vyděsí tak, že je paralyzuje.
Marc Silver popisuje ve své knize případ ženy, která si uvědomovala, jak s ní její pocity cloumají. Třeba jak zkresleně vnímá pod tlakem emocí, co jí lékař říká.
Proto ho požádala, aby si směla jeho sdělení nahrát. Lékař se pacientce snažil šetrně sdělit, jaký důsledek u ní bude mít chemoterapie, a to se 75procentní pravděpodobností. Že jí přestanou fungovat vaječníky. Manželé si přitom moc přáli mít děti a léta se o to marně snažili.
Proto byla vděčná, že manželovi nemusí nic říkat sama, navíc ve chvíli, kdy je zoufalá a uplakaná. Muž si mohl poslechnout kazetu a pak manželce k jejímu překvapení věcně oznámil: „Mně na nějaké nefunkčnosti vaječníků nesejde. Chci, abys zůstala naživu.“
Terapeutky na telefonu
Švýcarská psycholožka Dr. Elizabeth Kübler-Rossová, dlouhodobě žijící a pracující v USA, si všimla pěti fází, kterými procházejí umírající lidé.
| Pět fází umírání dle Dr. Elizabeth Kübler-Rossové |
|---|
| 1. šok, popírání a stažení do izolace |
| 2. zlost a agrese |
| 3. smlouvání |
| 4. deprese |
| 5. přijetí smrti a smíření s ní |
Organizace pacientek Aliance českých organizací a žen s rakovinou prsu sdružuje 40 organizací pomáhajících pacientkám (tel.: 222 733 733 , webb: www.breastcancer.cz ). Na jejích stránkách najdete v kapitolách Organizace a Mapa organizací tu, kterou máte nejblíž.
Aliance vydala i velice praktickou brožuru: Karcinom prsu: průvodce pro pacienty, diagnóza a léčba. Jejími autory jsou onkolog MUDr. Tomáš Büchler, PhDr., a psycholog PhDr. Martin Kořán, CSc.
