Jediná cesta, jak si odvyknout, pak vede do protialkoholní léčebny nebo na oddělení léčby závislosti na psychiatrii. Tam si uvědomí, že se chyba stala mnohem dřív, než začaly pít nebo užívat prášky, které jsou obzvlášť záludné. Obvykle je předepíše lékař, ale ne každý upozorní na to, že mohou být návykové.

Ženy přitom upadají do podobných závislostí rychleji a snáz než muži. Taky se z nich hůř dostávají. Je to tím, že na ně společnost klade vyšší nároky. Často jim chybí i pevná a trvalá opora blízkých.

Příběh hodné holky s červeným diplomem

Bylo to vždycky pilné děvče. Renata (36) měla ve škole samé jedničky a nikdy s ní nebyly problémy. Také vysokou školu vystudovala s červeným diplomem a hned, jak to bylo možné, si udělala doktorát. Po škole začala podnikat. Firmu na výrobu zakázkového nábytku jí pomohl rozjet otec architekt. Ale i tak si musela vzít velký úvěr. Začínala pomalu prosperovat.

Renata totiž nedokázala rozdělit pravomoci svým podřízeným. O všech důležitých věcech se snažila rozhodovat sama, všechno chtěla mít pod kontrolou.
Jenže práce ji začala čím dál víc unavovat a stresovat. Najednou přestala stíhat všechno tak, jak si představovala. Měla vztek na sebe i na druhé. Reagovala podrážděně a občas i nepřiměřeně.

 foto: Archiv

Sklenku vína na uklidnění si dlouho dávala jen večer. Kvalitní francouzské značky připadaly Renatě jako zasloužená odměna za galeje v práci. A že začala být každý pátek večer pořádně pod parou? „No co, aspoň mám nějakou slabost, nějaký hřích,“ říkala si. Ne že by občas neměla nějakého přítele. Ale jakmile muži zjistili, že Renata vždycky všechno perfektně udělá a zařídí, začali toho zneužívat.

Nejvíc musí bojovat sama se sebou

Když začala popíjet i v práci, bylo jasné, že přestala alkohol zvládat. Do léčebny odešla z vlastního rozhodnutí a dobrovolně. Nechtěla se zdiskreditovat před zaměstnanci. Díky psychoterapii pochopila, že nemusí všechno zvládnout sama a na jedničku. Tak jak to od ní vždycky chtěli její rodiče. A léta to v podstatě úspěšně fungovalo. Když se vrátila z léčebny, přenesla víc úkolů na podřízené, zvolnila tempo a snažila se najít víc času pro sebe. A ptala se sama sebe, co vlastně chce. Co udělá radost jí, a ne rodičům nebo někomu jinému.

Není to pro ni snadné. Každou chvíli se přistihne při tom, že má zase sklon vzít všechno do svých rukou a upadnout do starých chyb. V práci i v soukromí.
Bojuje sama se sebou ze všech sil. Dnes už ví, že ve hře není jen závislost na alkoholu, nesplacené úvěry nebo její firma, ale hlavně její štěstí.

Na vlastní kůži

Do závislosti na alkoholu nebo jiných návykových látkách se člověk dostane z řady důvodů, nemusí to být jen nezvládnutý stres a psychické napětí. Velmi barvitě a věrohodně to popisuje Monika Plocová ve svých knihách Ledové stopy zapomnění, Na špičce ledovce, Všechno má svůj čas a Ventil.

Monika, která je psychoterapeutkou na oddělení léčby závislostí v Psychiatrické léčebně v Praze-Bohnicích, v nich poctivě vylíčila vlastní příběh o tom, jak bojovala s alkoholismem, ale také příběhy jiných žen a další typy závislostí. K novince Ventil ji inspirovala nemalá část jejích klientů, narkomanů. I oni užívají drogy, aby se zbavili nepříjemných pocitů.

Plocová se snaží na příbězích ukázat, jak tyto pocity mohou souviset s jejich zážitky z dětství, rodinnou výchovou a emočním vývojem. Hledá hlubší důvody toho, proč lidé mohou sklouznout k závislosti a k drogám. Nejvýmluvnější recenzí knihy je to, že o setkání s autorkou projevila zájem řada škol.