Článek
Při každém hovoru je nějaká zmínka o očích. Opěvují je básníci, milenci, slyšíme hovor z očí do očí, udělá, co mu na očích vidí. Je pro nás naprosto přirozené slyšet tato slova a jejich smysl se nás nijak bolestně nedotýká. Naopak, je nám nepříjemné, když se v naší společnosti někdo omlouvá za to, že je pronesl. Těmito ohledy přímo upozorňuje na náš nedostatek a přivádí do rozpaků sebe i nás.
I samotné slovo "nevidím" může mít různý význam. Paní přistoupí do autobusu a vítá se se svou známou. "Holka, já už vůbec nevidím." Zvedám hlavu a napínám uši, tenhle hlas v naší organizaci neznám. Přemýšlím, jak ji oslovit a nabídnout jí informace, které jsem já tolik potřeboval, když jsem ztrácel zrak. Rozhovor však pokračoval. "Představ si, že si už na noviny musím vzít brýle." Sklaplo mi, podle té paní nevidomý potřebuje brýle, aby viděl. Asi by pro ni bylo podivné potkat nevidomou s bílou holí a s hezkýma očima, které by bylo škoda schovávat za brýlemi. Jak snadno může dojít k nedorozumění pro tak jednoznačná slova, jako je - vidím a nevidím. Poslechněte si tento krátký příběh.
Lenka to ve svém městě dobře zná. Jde tedy několik kroků přede mnou a vede mě ťukáním hole. Má jen světlocit a brýle nenosí. Před přechodem ťukání její hole na chvíli utichne, asi poslouchá provoz. Už se blížím, když k Lence přistoupí pán s nabídkou, že ji převede. Přijme, je to přece jen bezpečnější. Ale bude na druhé straně stačit jen poděkování, aby pán odešel? Lenka naťukne holí obrubník. "Děkuji vám, už vidím chodník." Pán ustrne, neví, že co my nahmátneme, to vidíme. Počká, až přejdu i já, a pak se do nás pustí. "Na jaké slepce si to tu hrajete? Já jsem s dobrou vůlí převedl tu dívku a nakonec se dozvím, že vidí!"
Vidíte, tak jednoduchá slova a tolik nedorozumění dovedou způsobit.
Viktor Sedlář - www.nevidomi.cz