Článek
Přes manželovy věčné výhrady jsem si na své první italské dovolené neměla na co stěžovat. Nebe bylo modré, slunce žhavé, moře azurové a teplé, lidé příjemní a ubytování pohodlné. Řeči o italském nepořádku se nepotvrdily - tamní městečko se nijak nelišilo od našich, jen tam měli více květin. Italové vypadali dost bohabojně, z čehož jsem usuzovala, že se ke svým bližním chovají s křesťanskou láskou a vstřícností. Po pár dnech pobytu ale dostal tento úsudek trhliny.
Začalo to nenápadně. Po nedělní raní bohoslužbě jsem z kostela spatřila vycházet starou ženu s mentálně postiženým synem. Šourali se při zdi, stranou od ostatních lidí. Oba šli shrbeně a bojácně. Na nebohé ženě bylo vidět, že ji kromě těžkého životního údělu a let ohýbá k zemi i pocit studu z jinakosti jejího syna a ještě cosi těžko definovatelného. Hrbili se tak, jako by měl každou chvíli odněkud přiletět kámen nebo nadávka.
Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že to s tou italskou křesťanskou láskou nebude zas až tak žhavé.
O pár dnů později se mi naskytl další smutný obrázek. V pravé poledne se na rušné křižovatce objevila albánská utečenkyně. Nebylo na tom nic neobvyklého - takových je v Itálii spousta a díky zdejšímu téměř nulovému sociálnímu programu pro utečence tu nemají na růžích ustláno.
O pár dnů později se mi naskytl další smutný obrázek. V pravé poledne se na rušné křižovatce objevila albánská utečenkyně. Nebylo na tom nic neobvyklého - takových je v Itálii spousta a díky zdejšímu téměř nulovému sociálnímu programu pro utečence tu nemají na růžích ustláno.Albánka si stoupla k silnici a začala žebrat. Možná se i nabízela k prostituci, těžko říct. Tu přibrzdila dvě auta plná italských hejsků. Rozjaření mladící stáhli okénka, někteří i otevřeli dveře a začali žebračce sprostě nadávat, tahali ji za šaty a co horšího - plivali po ní!
Vzkypěla mi krev! Takhle se chovají bohabojní lidé, kteří se křižují před kdejakou ikonou a křížem? Tohle že jsou ti velkodušní Italové? Fuj! Falešní pámbíčkáři a pokrytci to jsou, nic jiného!
Po tomhle zážitku mi už nebe nepřipadalo tak modré a moře křišťálové. Jako by městečko tak nějak potemnělo. A bylo hůř...
Po tomhle zážitku mi už nebe nepřipadalo tak modré a moře křišťálové. Jako by městečko tak nějak potemnělo. A bylo hůř...Několikrát jsem se ve svém vyprávění zmínila o toulavých psech. Těch bylo v našem letovisku požehnaně. A koček také. Hladově nevypadali, zato byli všelijak prašiví, s boláky a nádory. Měli ale svou hrdost (nebo strach?) a k lidem se nehlásili. Spatřila jsem je, ledva jsme vystoupili z autobusu, a srdce se mi zastavilo soucitem. Manžel to zaregistroval a zařval: "Nedívej se na ně!" Pozdě! Pocit soucitu ze mě už vytryskl a dorazil k opelichaným hafanům a číčám. Ti zavětřili, obrátili ke mně zraky a jako v hypnóze se dali na pochod.
"A je to tady," zabědoval muž. Věděl totiž moc dobře, že zvířata dokáží vycítit soucitného dobráka (hodného blbce, jak říká) na sto honů a využít příležitosti. Italský zvěřinec nebyl jiný. Hned se k nám přidružil houf tuláků a už jsme se jich nezbavili do konce pobytu. Na rozdíl od českých psů a koček nevyžadovali jídlo ani hlazení. Asi jim stačil pocit sounáležitosti a lásky.
Té si od Italů věru neužili. Dospělí lidé se toulavých psů viditelně báli a když měli nějakého potkat, raději přešli na druhý chodník. Brzy nám bylo jasné proč: zdejší milovaná dítka a mládež, jíž je dovoleno vše, se ke zvířatům nijak hezky nechovaly. Když pak dospějí a získají jakýs takýs odstup, začnou se bývalých obětí svého trapičství právem bát!
Ani se nedivím, že na nás domorodci při procházkách, na nichž nás věrně doprovázel houf toulavých psů, koukali pěkně vyjeveně a s obavami. Možná jsme jim vzdáleně připomínali Krysaře a jeho pomstu...
Na jedné z toulek městem jsme došli ke krásně upravené zahradě. Na vstupní bráně se zlatě leskla cedule: "Pan ten a ten, doktor veteriny". Hned za plotem blízko brány stála bouda a k ní na krátkém řetězu uvázaný německý ovčák. Kolem boudy byl v udusané a trusem pokryté zemi vyhlouben téměř půlmetrový rigol. Ten rigol vyhloubil svým bezútěšným pobíháním onen nešťastný ovčák - evidentně byl k boudě uvázán celý život a jiné radovánky než běh na krátkém řetězu kolem dokola nezažil. A to byl, prosím, pes veterináře! Začínalo mi být z Italů zle!
Úplně jsem je zatratila o pár ulic dál. Tam stál zverimex - tedy jeho italská obdoba. Před krámkem plným klecí s ptáky, morčaty, křečky, psy, akvárii a podobně seděla tlustá baba a vyhlížela zákazníky. Trochu stranou od vchodu se vršila kupa nepotřebných krámů určených k odvozu na skládku - staré bedny, krabice, rozlámaná židle. A mezi tím harampádím se krčilo pohozené evidentně nemocné štěňátko pekinéze. Klepalo se v horečce a asi doufalo v brzký konec. S hrůzou jsme přihlíželi a snažili té všivé babizně naznačit, že zvíře - třeba nemocné - není věc a nemůže se jen tak hodit do odpadků. Marně! Bába nechápala, o co nám jde. Další Italové chodili kolem a ten krutý výjev jim vůbec nepřipadal divný! V zoufalství jsme utekli. Neměli jsme dost peněz, abychom psa vzali a léčili, nemohli bychom ho ani odvézt domů...
Nemocný pejsek se mezi odpadky klepal ještě za tři dny, kdy jsme odjížděli. Z bezmocného vzteku jsme plivali na tu naprosto bezcitnou a zabedněnou prodavačku (koukala pořád nechápavě, jako šílená kráva), kašlali jsme na celou Itálii a jen si přáli být co nejdřív doma, co nejdál od té země plné zlých a hamižných pokrytců...
Zdá se vám naše reakce přehnaná a říkáte, že u nás se takoví nesoucitní, hamižní a zlí lidé najdou také, a ne málo? Asi máte pravdu. Jenže nám se tenkrát koncentrace hnusáků na tak malém místě zdála nenormální (což opravdu byla) a příkře jsme hodili všechny Italy do jednoho pytle. Pocit hořkosti v nás zůstal nadlouho.
Po pár letech však přece jen vyprchal a vzpomínky na to hezčí převážily. Mohli jsme se vrátit. Tentokrát jsme jeli vlakem, a to bylo teprve zážitků! Vydaly by na další seriál. Možná někdy v budoucnu. Takže, vážení - šťastnou cestu!