Hlavní obsah

Deník zasloužilého otce - Vendeta

Milé děti, dnes se dozvíte, kterak milý a pokorný otec, stal se smrtícím strojem a zosnoval krvavou lázeň.

Deník zasloužilého otce - Vendeta

Před dávnými a dávnými lety, zhruba poslední víkend, za desatero řekami a deseti sjezdy z D1 směr Brno, uložil jeden zcela nekonkrétní a absolutně imaginární mladý muž své milované potomky do postýlek, které sám vydlabal ze stoleté pinie za svitu měsíce a úderů strakapouda do nedalekého televizního vysílače. Děvčátka usnula, jako když je do vydlabaných postýlek hodí a náš plachý hrdina mohl tiše vyklouznout z betonového chrámu, sotva klíče zachřestily a už se protáhlý stín neslyšně jak panter míhal po zdech domů až k místnímu baru.

Hodina si podala ručičku s hodinou, zašel všehovšudy třikráte na malou potřebu, sotva ret ve třech půllitrech smočil a už mu bylo důrazně kynuto k odchodu navzdory hřmotné skupině spoluobčanů, jejichž další setrvávání v daném místě nebylo provozovateli kupodivu nikterak na překážku.

Maje několik neúplatných svědků, ochotných kdykoliv pod hrozbou mučení svědčit o jeho téměř střízlivosti, jal si tento vysídlovací akt vzít velmi osobně a mimořádně diskriminačně. Omezil se na pár fádních, veskrze srdečných připodobnění provozovatele k vykastrovanému býkovi a nechal za sebou zamknout.

Mraky táhnoucí přes Měsíc vrhaly na po zimě popraskaný asfalt vystínované logo odplaty a já ho vyslyšel. Několik extrémně mrštných pohybů a na Evropana nezvykle pružné tělo se octlo na střeše objektu. Sotva dvakrát jsem přiložil ucho k loupajícímu se plechu a věděl jsem, že bar je přímo pod mým rozkrokem. Sadu šroubováků a pilku na beton jsem měl nikoliv náhodou u sebe, myslím totiž mnohdy mnoho tahů dopředu, jeden nikdy neví, co se semele. O deset minut později už jsem se krčil ve větrací šachtě nad barmanovou hlavou. Analyzoval jsem situaci, uložil stav do fotografické paměti, kterou mě příroda nezištně obdařila a nastal čas zúročit zkušenosti třech přetvrdých let v Šaolinu.

Vykopl jsem mříž, nasadil si při tom během pikosekundy kuklu a kde jsem se vzal, tu jsem se vzal u pípy, zasvištělo pár hvězdic, kmitl pár nelidsky rychlých rukou, trojitý výskok se čtyřmi vruty nelidsky rychlých nohou a jinak příjemný bar se zbarvil do ruda a zněl kvílením a skučením zmrzačených parodií lidských bytostí. Pokorně jsem se jim uklonil, nehtem na noze vyškrábl do krvavé lavice z nechutně levné imitace buku svůj monogram a jak jsem se zjevil, tak jsem zmizel.

Měsíc už zcela jasně svítil, křídla netopýrů chilloutově ševelila a moje silueta letěla domů ku svým drahým. Ninja kostým jsem uložil na bezpečné místo do skříně na ninja kostýmy a ráno procitl opět coby k uzoufání průměrný občan. Přesně tak to bylo, milé děti a teď už hrrr do práce. (Pssst - nikde o tom ale moc nemluvte, nerad bych, aby ke mně vedly jakékoliv stopy, tahle historka musí zůstat jen mezi námi, nechci nepříjemnosti, nakonec, vždyť se vlastně nic nestalo.)

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků