Článek
Mluvím o oné pikosekundě až pár minutách (podle výkonu potomka), kdy všechno, všecičko selhalo a vaše tak sakra obětavá láska, kombinovaná s moudrým a extrémně zodpovědným a ještě o píď více humánním přístupem má nulovou odezvu a až mínusovou efektivitu! Ten okamžik afektivního úletu, bla, bla, bla prostě teď a tady na vás vaše krásná holčička vesele kašle dost zvysoka a otázka "je to normální a věkem nebo kde jsem sakra udělal chybu..." visí ve vzduchu jak letní bouřka.
To bych řekl, pane dochtor, že je to věkem, jistě, jistě že ano, jasné, jasné, eh! Blonďatý andílek, jemuž jste věnovali každou možnou sekundu posledních tří let. Ten co tak dychtivě naslouchá vaší četbě knížek před usnutím, co houbovitě nasává každou informaci a dokáže tak nádherně vyjádřit tu dětskou lásku, neinfikovanou jedinou dospěláckou bakterií a dojmout vás tím k rozsypání. A ejhle: náhle tu stojí a přes deset proseb klidným hlasem, tři silnějším a jeden rozkaz dočista hysterickým, stříká dál ze zahradní hadice, kolem ní rybník, všichni a všechno nažmach, kamenný obličej - dáma, jak se zdá, krom záliby v H2O, má špatný sluch, což sama na přímý dotaz i potvrdí ("neslyším, jsem uplně hluchá!") a přidá pár drzých poznámek!
Děcka blbnou, to je normální, ne? Ale jasné, ovšem jsou chvíle, v tomto případě se shodující s časovou roztečí posledního týdne, kdy je té otrlé dětské invence a individualismu přespříliš a pak prostě nezbude než nasadit starou dobrou techniku "dostaneš na prdel, padej k sobě a až se uklidníš a začneš chovat slušně, tak přijď", UFFF. (Tak přesně takhle se to nemá dělat, když ono to jinak nefunguje, dalajlámo, sakra!).
Leckteří mi doporučují ledové sprchy nebo výkon krutého počtu dřepů, ale na to já žaludek nemám a dělat to nechci a nemůžu! Třeba, že, ehm, to přejde samo... časem, co? Že ne? Že bude hůř? Eh. K tomu přičtěme dceřinu fantazii bujnou tak, že Hans Christian by mohl poníženě závidět zkazky, jaké ze sebe souká naše drahá prvorozená ve věku pouhých tří let, směšujíc všechno, co slyšela, viděla, zažila a přebájila do jedné hutné historky, podané ukrutně upřímně a samozřejmě v první osobě. Nebohé sousedky se pak nestačí divit, s jakým že autobusem se to naše dcera vybourala, co že dělá v práci na počítači a japak že to občas spěšně uniká díky z nenadání narostlým křídlům, páč anděl je její brácha... Ufff.
Je to normální, je to normální, je to...Jistě, že ve zbylých 99.982 % času ji bezmezně miluji, ale někdy, někdy mě opravdu točí a připadám si tak zralý na hospitalizaci, vuááá...