Moje mnohé první cesty naší světle modrou Škodou MB 1000 a ještě předtím úžasným Renaultem 4cv měly v 70.letech nudně identické průběhy - pár desítek kilometrů, zvracecí zastávka a tak dále a tak dále. Pravda, tu a tam se mi podařilo vydržet a rozloučit se s obědem až v cílovém místě po nejistém vykročení z vozu.

Pokud mi rodiče nějaké antizvracecí meducíny tehdy dávali, nepamatuji se. Narozdíl od točkolotočových žaludečních stavů, jakmile to pod kapotou hrklo. A co teprve školní výlet autobusem, jej, chlebníček přes rameno, vířivka v bříšku a igeliťák v pohotovosti. Těžko se někdo může podivovat mým nesympatiím k pouťovým atrakcím typu řetízák (byl jsem jednou škyt), na centrifugu by mě nikdo nedostal ani za modré z nebe!

Později jsem zmiňovaný všelék už bral a zřejmě pomáhal. Nepamatuji si přesně, kdy můj trávicí trakt uzavřel s motorizovaným přemísťováním smlouvu o neútočení, ale už mnoho let mi jízda nevadí i bez pilule.

Střih do třetího tisíciletí, šmik: vyrážíme s naší skoro tříletou a natěšenou holčinou směr nákupní centrum v stověžaté. Místní dopravce má s královstvím konzumu smlouvu o sobotní jízdě dočista zdarma tam i nazpět. Skoro roční Julču necháváme na krku babičce a hrrr do busu! Oběma dcerám se blíží narozeniny, je třeba utratit za nějaký plast nebo plyš. (Hodnotnější dárky typu kniha kupuji průběžně celý rok, jakmile na nějakou narazím, že.) Jde o poprvé, ale barva Bětčiny tváře vypadá celkem stabilně, nevrtí se mi na klíně a zkoumavě obhlíží lesy a louky podél silnice. (Támhle, támhle, vidíš srnky, ti mravenci támhle v dálce u lesa, a dobrých třicet, no, tak nic...)

Řidič s pramalým nadšením křížem krážem projíždí klikatě krajem a v každé vísce nabírá pár dalších lačných zákazníků. Cesta tak nabobtnává z 60km na 120 a trvá dvě hodiny.

Po patnácti minutách mám vzpomínky na vlastní cestovatelské útrapy v dětství jak na dlani. Úplně doslova a nejen na ní. Vše zvládáme s chladnou hlavou. Manželka triumfálně vytahuje z tašky Bětčiny náhradní kalhoty! Byla méně optimistická než já, zdá se. Menší striptýz za jízdy a malá usíná vyčerpáním z dobře odvedeného díla. Ihned po probuzení míří zbytek rohlíku se šunkou a bůhví co ještě tentokráte na manželčin klín. Safra!

Před vytouženým hypermarketem už vystupujeme á la Homolkovi hadr. Ač třímáme v ruce igelitku s tím, co se dalo vysvléci, šíříme i tak vůkol aroma, které rozhodně nemá na svědomí Dior. Opláchnout se na toaletách a pak hned lékárna. Kinedryl skutečně stále žije. Balení ho vyměňujeme za menší finanční obnos a i přes menší handicap nakupujeme vše, jak jsme plánovali. Bětulína si zablbla v krásném dětském koutku a jízda zpět se vlivem pilule obešla bez zvracení, heuréka! To byla ale dobrodružná štreka. Píště ale vyrazíme radši do lesa a pěšky, ehm...