Čas je podivná veličina.  Jeden by řekl, že hodina je jako hodina, rok jako rok, ale povídali, že mu hráli. Nikdo mi nenamluví, že tři po poledni v pátek nastanou stejně rychle jako v pondělí. V pátek je tou dobou, kdy v pondělí tři, maximálně poledne, fakt! Třídní sraz po 17 letech, na nějž ke mně doputovalo pozvání, tudíž musí být i přesto nějakým vtípkem, páč jsem mladý kluk a od školy rozhodně neuplynulo skorem dvě desetiletí, takže tady něco nehraje. Pravda, jsem manžel a otec dvou holčin, to jistá změna oproti mým školním rokům je, co je složenka jsem tehdy taky nepotřeboval věděl, ale že by tahle transformace trvala takovou věčnost?

I vzal jsem si na pomoc svou letitou kalkulačku MR 610, domácí výrobek, který už kdysi v onom dávnověku bezpečně trůnil na poslední příčce v třídních soutěžích kalkulátorů o nejrychlejší exponenciál 69. A hle - nešlo o omyl, je to 17 let, co jsem řekl adieu naší drahé ZŠ, fíha!

Nemám srazy zrovna v lásce, štosíky fotek putují kolem stolu, ani nevíte, co je na nich za lidi a za děti a ani vás to moc nezajímá, po nějakém tom alkoholu dojde řeč na vyprávěnky z dob školní docházky, najednou je vám třináct, hahaha a nakonec vás někdo plácá po rameni u baru a před sebou máte několikátého panáka, kterého vám objednal bůhví kdo. (Ne že by bylo nepříjemné to absolvovat, když už tam jste, je to celkem fajn, ale nikdy se mi na podobné akce nechce vyrážet.) Tentokrát jsem se v našem městečku (které hanlivě obvykle nazývám vesnicí, ač oficiálně je městem, což nemění nic na tom, že je vesnicí) onen večer i vyskytoval a dočista se dostavil.

Účast kupodivu hojná (obdivuji ty, kteří mají tu sílu podobné věci svolávat a organizovat), všechny jsem bezpečně poznal, takže faux-pau žádné, sám jsem byl též bezpečně identifikován, čiliže na tom snad nebudu tak zle a fotek až tolik nekolovalo. Na těch, co mi prošly rukama byla spousta dětí a tváří. Nevím, kdo patřil ke komu a je to jedno. Leckteří rychleji dospívající spolužáci už mají každopádně i patnáctileté potomky! Když oni se už tehdá množili, já měl za sebou sotva první líbačky!

I prohlédl jsem si fotky, připojil se k vyprávěnkám z dob školní docházky (".. a to pamatujete, jak jsme na záchodě o přestávce pili v sedmičce to čůčo?") a než jsem se nadál, byl jsem plácán na baru po rameni a přede mnou stál několikátý panák, objednaný bůhví kým.

Před půlnocí jsem se nenápadně vypařil, páč vím naštěstí dost přesně, kdy je čas dokonzumovat.

A co na tom? Inu, vlastně to nebylo vůbec špatné, uvědomit si ty roky, sebevědomí jsem si nezdevastoval, mnozí mají mnohem větší pupky a vypadají na víc. Až mi za pár neděl přijde  pozvánka na sraz po třiceti letech, už se ani nebudu divit, čas je dost nestabilní!