Naši předkové, žijící v tlupách, museli být neustále na pozoru, jestli se neblíží nějaký jiný živočich. Role lovce a lovné zvěře nebyly nijak pevně dané a v okamžiku se mohlo postavení aktérů změnit. Dnes je to jiné, ale něco z té primitivní obavy z neznámého v nás zůstalo. A, bohužel, může se stát živnou půdou rasismu a xenofobie.

Podle oxfordského sociálního psychologa Henriho Tajfela, původem polského žida, je náš sociální pud jedním z nejsilnějších – máme tendenci preferovat svou skupinu, ať už jakkoli definovanou, před všemi ostatními. A to velice snadno deformuje náš úsudek o jedincích z jiné skupiny.

Skupinové paradigma

Tajfel v žertu říkával, že by chtěl jednou sestrojit mikroskop, který by mu ukázal, jak se změní naše myšlení, když se cítíme členem nějaké skupiny. Skupinový efekt dokonce nezáleží ani na tom, jak skutečná ta skupina je – více méně stejný vliv na naše uvažování a vytváření prvního dojmu má jak třeba náš věk nebo národnost, tak i přidělení do jinak zcela nehomogenní a náhodné skupiny například modrookých či černovlasých.

Mikroskop samozřejmě nesestrojil, ale přišel s termínem minimální skupinové paradigma. To, tvrdí, z rozumně uvažujícího člověka dělá bytost nevědomky podléhající předsudkům.

Tajfel provedl několik experimentů, kdy dobrovolníky rozdělil do skupin podle nejrůznějších hledisek: milovníky klasického umění proti modernistům, modrooké proti hnědookým, prostým rozpočítáním na první druhý nebo jen hodem mincí. Nebylo podstatné, co členy každé skupiny spojovalo, ale spolehlivě pak preferovali své soudruhy proti jedincům z druhé skupiny.

Našim vždycky víc

Vlastní testování úsudku probíhalo individuálně, takže pocit sounáležitosti se skupinou byl pouze vnitřní, abstraktní. Dobrovolníci dostávali na výběr dvojice různých konstatování či rozhodnutí, jak rozdělit pomyslné odměny. Tuto „pravomoc“ měl dotazovaný vůči příslušníkům vlastní i cizí skupiny, označeným pouze anonymními číslovkami, ale nikdy ne vůči sobě samému.

Dvojice rozhodnutí, z nichž měli dobrovolníci jedno vybrat, se lišily jak výší přidělované odměny, tak rozdílem mezi nimi: „Člen skupiny A číslo 74 dostane 10 bodů, člen číslo 44 ze skupiny B jen osm.“ Druhá možnost zněla: „Člen skupiny A číslo 74 dostane dva body, člen skupiny B číslo 44 dostane šest.“

Sotva někoho překvapí, že účastníci testu při rozdělování odměn preferovali členy vlastní skupiny. Členové skupiny A častěji volili první z uvedených rozhodnutí, překvapením však byla ale rovněž skutečnost, že preference vlastní skupiny trvala, i když to mělo znamenat získání nižší odměny.

My a oni 

Lidé prostě vždy budou toužit po nejvyšší odměně, ale je v nás zakotvena i snaha maximalizovat rozdíl mezi „námi“ a „jimi“. Ta vyšší odměna je jaksi logická a přičítali bychom ji spravedlivému člověku, ale touha co možná nejvíc předstihnout ostatní už tak chvályhodná v mnoha očích nebude.

V experimentu ovšem nešlo o morálku, ale o psychologii. Prokázal, že jakkoli arbitrární, dočasné a náhodné je určení skupiny, a i když její členové vědí, že jde o experiment a žádné přidělené odměny se na jeho závěru vyplácet nebudou, mají tendenci svou skupinu preferovat na úkor té druhé a ještě zvýrazňovat diferenci mezi nimi.

O jiných soudíme rychle

Je to v nás, empatie a altruismus je chování „jen“ naučené, zakódované kulturou a socializací. Tajfelova teze o minimálním skupinovém paradigmatu nejen ukazuje to, jak málo nám stačí, abychom se vymezovali vůči ostatním lidem, ale naznačuje i důvody zkresleného úsudku o nich.

Tradiční sociální psychologie pracovala s premisou, že své protějšky, lidi, které potkáváme, automaticky bleskurychle „škatulkujeme“ mimo jiné podle etnicity. Ale nedávné výzkumy, aktuální v kontextu s tzv. uprchlickou krizí, ukazují, že toto hodnocení není automatizované, prioritní.

Řada odborných prací z minulého století naznačovala, že kategorizace podle rasy patří k těm automatickým.

To automatické je například rozlišení podle pohlaví. Budeme-li přátelům vyprávět o setkání s nějakým člověkem, sotva se obejdeme bez toho, abychom upřesnili, jedná-li se o muže nebo ženu, a alespoň se pokusíme zařadit dotyčného do věkové skupiny.

Řada odborných prací z minulého století naznačovala, že kategorizace podle rasy k těm automatickým patří. Nebylo to zjištění, se kterým by se sociální psychologové chlubili, nahrávalo totiž překonané zrůdné nacistické rasové ideologii. Objektivně také komplikovalo snahy o popularizaci tolerantního přístupu a odbourávání předsudků vůči příslušníkům jiných ras, stále běžněji se objevujících v důsledku postupující globalizace mimo jejich tradiční oblasti.

Teprve nedávno se podařilo toto přesvědčení zviklat. Leda Cosmidesová, John Tooby a Robert Kurzban z kalifornské univerzity v Santa Barbaře v roce 2003 publikovali v prestižním časopise Cell studii, pokoušející se mýtus o okamžitém a automatickém hodnocení lidí podle rasy rozbít.

Analyzovali evoluční vývoj lidského mozku a dospěli k závěru, že algoritmy využívané pro toto klasifikování lidí vznikly v jiných souvislostech. Podle trojice evolučních psychologů prvotním cílem příslušného mechanismu bylo rozpoznání potenciálních spojenců nebo v širším kontextu přírodního druhu.

Tajný test ukázal pravdu

Cosmidesová s kolegy podrobila skupinu dobrovolníků testu MCP (memory confusion protocol), při němž jde o přiřazení správných prohlášení ke konkrétním fotografiím, aniž by ovšem respondenti předem věděli, co je cílem testu – otázka identifikace podle rasy.

Dobrovolníci dostali k zapamatování sérii portrétů a poté jim byly předloženy výroky pronesené vyobrazenými lidmi. V oné třetí, překvapivé fázi testu měli ony výroky, přednesené ovšem v náhodném pořadí, přiřadit ke správným fotografiím.

Psychologové pak vyhodnocovali omyly – jestliže byl jako autor výroku zaměněn například blonďák s tmavovlasým mužem, znamenalo to, že spíše než barva vlasů je důležitější pohlaví. Etnická charakteristika se ukázala jako méně významná, což jejich hypotézu, tedy že klasifikace podle rasy v lidském mozku není automatizována, potvrzovalo.

Tým je víc než rasa

Ještě jednoznačnější vypovídací hodnotu měla další varianta testu, vycházející z Tajfelovy teze o týmové preferenci. Respondenti pracovali se dvěma sadami portrétů – se snímky bělochů a černochů ve dvou typech sportovních dresů a se snímky basketbalistů „v civilu“ s prohlášením o příslušnosti k jednomu či druhému týmu.

Zatímco četné omyly u snímků v civilu odpovídaly kategorizaci podle rasy, portréty v klubových barvách byly mnohem snadněji zapamatovatelné – dominantní kategorií byla příslušnost k týmu, a nikoliv k rase. To potvrdilo jak platnost Tajfelovy teze, tak ale zejména druhotnost rasového kritéria.

Rasové kritérium bylo podle kalifornské trojice významné během evoluce, kdy šlo o identifikaci spojence či konkurenta. V situaci, kdy v rozlehlé oblasti dominuje pouze jeden druh lidí, ztrácí rozlišování podle rasy význam – důležitější jsou hlediska jako pohlaví či věk.

Z vědeckého pohledu je tedy jasno – rasa není podstatná. Bohužel ale naše snaha na první pohled „oznámkovat“ toho druhého přetrvává.