Z manželky se stává v autobusech a tramvajích pražské hromadné dopravy potencionální masový vrah. Což není až tak složité pochopit. Plošinka pro kočárky je totiž našlapaná lidmi jakoby se nechumelilo a v okamžiku, kdy se chystáme právě na ono místo nastoupit, nestane se vůbec nic. Lidičky se ani nehnou. Naopak, mám pocit, že jsem se stal obtížným hmyzem, cpát se do autobusu s kočárem, taková drzost. Nálepka kočáru zmizela za hustotou těl.

Když už se do dopravního prostředku nahemujeme a dědula nepatrně odstrčí své tři papírové bedny nacpané bůh ví čím z místa pro kočárky, není vyhráno. Zastávku od zastávky si lámu hlavu, zdalipak jsem si nespletl město či spíše planetu. Bože, co je to za lidi?!

Jedním očkem koukám na spící naše drahé robě v peřince, ale ucho je nastražené na hovor za mými zády. Tři patnáctky si s ohromným nadšením sdělují, jak se včera dostaly domů, protože byly zhulené totálně "na kaši" a co na to "fotr" a matka. Znovu juknu na Alžbětu a představím si ji za pár let na místě oněch cácorek. Jauvej!

Po schůdcích se vybelhal další důchodce a div že nepřepadl do kočáru. Ze stařičkého, kostkovaného kabátu vytáhl obrovský šnuptychl, vyklepal bacily nám do kočáru a zkušeně si s troubením vyfrkl. Pohled mé ženy v onu chvilku byl hoden kamery nebo alespoň fota. Míra opovržení a ochranářské zloby se v něm zrcadlila jak měsíc na vyleštěné hladině. Snad jen stáří zachránilo dědíka před jistým knock-outem.

To miluje má drahá ze všeho nejvíce, když se podivní týpci ve vetchých montérkách či prokouřených bundách ocitnou blíže kočárku, než uzná za bezpečné. Okamžitě jí obličejová mimika začne odjišťovat granát. Nedá mi se neusmívat nad tou zavilostí, čímž jí vytočím ještě více a dostávám se krátce sám do seznamu nepohodlných osob.

Metro jde, nejhorší je autobus a tramvaj.

Zrovna tuhle se kyprá rodinka rozplacatila i s čerstvě koupenou pračkou úctyhodných rozměrů přímo na místě pro kočárky. Hnout se o píď? Co vás vede?! Ani prd.

Ještě bych snesl, když se na nás nalepí psychopatka, co na ní máme extrémní štěstí a začne nad kočárem spřádat své zapšklé teze o mateřství, mužích, komunistech, mafiánech a vší té "verbeži". Dokud nevystoupíme, nepoleví, pokud nevystoupí s námi...

Když si ale rusky mluvící dělník, v značně podroušeném stavu, odloží kabelu, zaflákanou od cementu, na náš kočár (!!!), dojde mi trpělivost. Pravý hák, levý hák a chlapík leží v tratolišti krve. ...-No, tak tak to nebylo, to jen má van dammovská fantazie. Tašku jsem mu hodil opatrně k nohám, poodstrčil ho a sám se pokusil rozložit své tělo vůkol kočárku coby štít.

Konečně výstup. A hurá do supermarketu, kde se ochranka na matky s kočárky dívá pro změnu jako na potencionální zlodějky, přijíždějící si dětské přemísťovadlo napěchovat kradeným zbožím. Oj, ty lidská dobroto. Bude to lepší,až začneš, Alžbětko, chodit?