Kde se, sakra, z toho dítěte vyndávají baterky? To je, oč běží každý večer či před odchodem kdykoliv, kamkoliv. Bětka může být sebemrtvější, ale dojde-li na "padáme na kutě" nebo "oblíkneme a pádíme", sepne se někde uvnitř toho prcka čudl turbo a potrvá sakra pár minut, než se následek této akce podaří zlikvidovat. Přičemž jedinou funkční reakční veličinou je hrubé násilí kombinované se středně zákeřnou lstí.

Pohrůžky se míjejí účinkem a dcerku ze stropu nesundají. Ve finále ovšem, jako správný extrémní empatik, trpím muky trýznitele spontánní dětské dušičky. Vždyť ta dívenka jen roztomile mění místo rychlostí metr za setinu sekundy a dostat ji do kalhot je sotva tak těžké jako složit půl tuny uhlí. Při tom se popadá smíchy za břicho a báječně se baví a nějaký notně vysušený dospělák, zatrpklý, zahořklý páprda, se bůh ví proč ježí a ježí a ježí(š).

Mezitím se venku stačí rozpršet a menší Julka se už dvacet minut vesele paří navlečená jak eskymák v kočárku, páč se ještě neumí tolik vzpírat. Imaginární stříkačku a vccccccczm, pár hekťáků blahodárné energie by se šiklo, vysušený dospělák vezme zavděk vzpruhou, zaručeně bio-extra-klasa. Přiložit dlaně na hlavinku, hned po odchycení dítěte, když ne hrubou silou, alespoň návnadou, mimoděk vytraceným bonbónem a s významně čarodějnicky soustředěným výrazem vysát, co se dá. Robě by usnulo a rodič by si šel zahopsat na postel, vysypat nějakou tu hlínu z květináče, nadrobit teplou bábovku do klávesnice, vykydat jogurt do křesla nebo aspoň kočce na záda, ať to stojí za to.

Bohužel, nijaké takové schopnosti nemám, uskutečním tudíž jen první část vize - odchycení. Vycucnutí bude muset počkat, až objevím genetické vlohy po mamince, mocné vědmě. Bez řevu a ukřivděné, zaslzené tváře to neprojde stejně jako kdykoliv jindy, ale olé, sotva půl hodinky a už jsme před domem. Hoďka do půl kiláku vzdáleného krámu a po návratu už můžeme napouštět vanu. Velmi unavené holčičce postačí kartáček, žínka, kelímek, zviřátko a je zlatě potichoučku, jen šplouchy, šplouch. Konečně stroječek potřebuje dobít, omýt schránku, zuby, košilka a hups do postýlky.

A ouha, kde se vzal tu se vzal, rezervní akumulátor - full energy - k okamžitému použití. Pch?! Jak to ta holka, sakra, dělá? Padne na to pěkných pár pohádek a historek z mého dětství, kterak jsem se strachy podělaný plížil kolem místní starodávné věže střílny v domnění, že je to peklo a bizoni, bizony máme rádi, ano, staré pověsti americké jak jsem potkal bizony... Vrum, zatočení větší ručičky jednou dokola, je dvacet dva časóv, obě princezny spí jak nejandílkovatější andílci a já si mohu konečně udělat kafe a pustit si poslední díl Heroes.