Hlavní obsah
Václav IV. se ženou Žofií Foto: Repro foto Královny a kněžny české, X-Egem 1996

Žofie Bavorská manželskou idylu nezažívala

V květnu roku 1389 vjížděla do Prahy se svým doprovodem třináctiletá druhá manželka českého a římského krále Václava IV. Žofie Bavorská. Dívenka „jemné tváře a ztepilého vzrůstu“ se chvěla v obavách, co ji čeká. Všechno pro ni bylo nové – pochopitelně.

Václav IV. se ženou Žofií Foto: Repro foto Královny a kněžny české, X-Egem 1996
Žofie Bavorská manželskou idylu nezažívala

Vždyť tahle mlaďoučká dcera bavorského vévody Jana II. se provdala za nejstaršího syna Karla IV. teprve 2. května v Chebu, a manžel ji nedoprovázel. Cestoval totiž po různých panstvích.

Prahu navštívila předtím jednou – na podzim roku 1388. Tehdy ji strýc Fridrich z Landshutu zařadil do svého průvodu na jednání s králem Václavem. Hodlal panovníka známého svou vrtkavostí získat k podpoře říšských knížat. Dvanáctiletou neteř použil jako vábničku a uspěl.

Sedmadvacetiletého vladaře princeznička, napůl dítě, napůl žena, okouzlila. Hned začal organizovat předsvatební přípravy. A co na to Žofie? Líbil se jí, věděla, že po smrti ženy Johany, která podlehla moru, je už tři roky bezdětným vdovcem. Zbytek se měl teprve ukázat.

Praha se jí v těch dnech jevila jako přívětivé a pohostinné město. Nyní se ale situace změnila. Navíc nemohla tušit, jaké strázně bude se svým manželem časem sdílet.

Zápach a kouř

Žofii přivítal dusivý kouř a pach spáleného masa – na Boží hod velikonoční 18. dubna 1389, kdy král pobýval mimo metropoli, totiž v Praze propukl pogrom „v Židech“, nejhorší v dějinách českých zemí.

Pod záminkou, že židovský chlapec znesvětil křesťanský kříž, rasově rozběsnění obyvatelé města pobili na tři tisíce lidí v ghettu. Mrtvoly poté spálili, aby se předešlo epidemiím.

Takové uvítání bavorskou princeznu přinejmenším znepokojilo. Klid našla až v útulných komnatách Královského paláce na Starém Městě pražském na místě dnešního Obecního domu, v hlavní rezidenci svého chotě. Ten se ale hned tak neobjevil, do pátého prosince téhož roku ji navštívil pouze dvakrát, čas mezitím trávil na svých oblíbených hradech Žebráku a Křivoklátu.

(O královnu Žofii, zastánkyni Jana Husa, se historici dosud příliš nezajímali – výjimkou je monografie Boženy Kopičkové Česká královna Žofie, Ve znamení kalicha a kříže, Vyšehrad 2018, zachycující osudy této výjimečné ženy.) Novomanželka ale měla trpělivost. A vyplatila se jí.

Líbánky na Žebráku

Své zřejmě nejšťastnější manželské soužití zažívali Žofie a Václav IV. na Žebráku a občas v Praze. I když si král rád nadmíru přihnul, a navíc jej v intervalech přepadal zuřivý vztek, o líbánkách se zřejmě držel zpátky.

Ukázku panovníkovy povolnosti představovala i jeho účast spolu se ženou na hostině pořádané u příležitosti položení základního kamene k hlavní lodi svatovítské katedrály 2. června 1392.

Králova přítomnost mnohé udivila, pohoštění totiž připravili pod taktovkou mladého, vzdělaného arcibiskupa pražského Jana z Jenštejna, králova nepřítele už dobrých deset let. A právě on stanul za necelý rok u zrodu konfliktu, který českého panovníka tak neblaze „proslavil“. A ukončil také nejidyličtější etapu jeho manželského svazku.

Panovník letargický a nespolehlivý

Jen málo osobností z českých dějin bylo už za života tak napadáno, kritizováno a osočováno jako Václav IV. Přitom jej na vládu připravovali pečlivě, což mu usnadňovalo životní start. V kolébce se stal českým králem, v patnácti římským.

Ale měl před sebou neustále stín svého otce Karla IV. a ten nikdy nepřekročil. Politika jej nijak nepřitahovala, lov, astrologie, čtení, kultura jej naopak pohlcovaly. Přihlížel počínání krále Karla, ale sám ovládl hlavně reprezentaci a naslouchání rádcům.

Patřil k rozporuplným osobnostem, v prvním údobí panování od roku 1378 se snažil být úspěšným vládcem, ale jeho vlastnosti – letargie, neschopnost řešit problémy, pití i objektivní problémy – způsobily, že téměř vše z otcova odkazu promrhal. Ukázalo se to i v případě Johánka z Pomuku, kdy se dostal do vážného sporu s církví.

Nebohý Johánek

Václavovy spory s církevní hierarchií v čele s Janem z Jenštejna vyvrcholily v březnu roku 1393. Tehdy král, aby jemu protivného arcibiskupa „pozlobil“, vymyslel se svými milci plán. Oznámil, že založí v západních Čechách nové biskupství – základem jeho majetku měl být kladrubský klášter. Tím arcibiskupa nejen rozzuří, ale oslabí i jeho moc.

Jenštejn a jeho stoupenci okamžitě zahájili protiofenzivu. V té době zemřel v Kladrubech opat a Jenštejn na jeho místo ihned nechal zvolit „svého člověka“ Johánka z Pomuku, generálního vikáře, prakticky druhého muže arcidiecéze.

To panovníka rozběsnilo – pozval 20. března arcibiskupa, Johánka a ještě dva Janova podporovatele Mikuláše Puchníka a Václava Knoblocha k osobnímu setkání. Tři církevní hodnostáře poté vydal na mučidla, Jenštejnovi se podařilo zmizet.

Při útrpném právu prováděném na staroměstské rychtě neváhal sám opilý a rozzuřený panovník přiložit ruku k dílu. Útlý Johánek (pozdější sv. Jan Nepomucký) natahování na skřipec a pálení na rozdíl od ostatních dvou nepřežil. Václav nechal jeho mrtvé tělo v pytli shodit z Karlova mostu do Vltavy.

Nastalo všeobecné pohoršení, pro nepřátele se nyní mocnář stal „Nerem s rysy orientálního zvrhlíka“. Ještě hůř se cítila Žofie – výbuchy manželova opileckého hněvu ještě neznala. A brzy poznal král nenávist protivníků sám na sobě.

Kvůli žízni pije

Nedlouho po svém činu v prosinci 1393 pobýval Václav IV. na Žebráku i s Žofií. Pozval k sobě manželčina strýce Fridricha a v průběhu slavnostní hostiny se jej kdosi pokusil otrávit.

Král sice díky lékařům přežil, ale údajně od té doby trpěl ukrutnou žízní a suchem v ústech, které zaháněl vínem. Hůř dopadl Fridrich – zdál se zdráv, nikdo z odborníků se o něj proto nestaral. Účinky jedu se u bavorského vévody projevily až při cestě do Vídně v Českých Budějovicích. Tam také 4. prosince 1393 zemřel.

Na českého panovníka čekaly ale další zkoušky. Tentokrát v podobě střetu s vyšší šlechtou. Její představitele rozčiloval protežováním svých milců – oni sami se ocitali na periferii politické moci. Aristokraté se rozhodli přejít přímo proti panovníkovi do útoku. V jejich čele stáli jihočeští Vítkovci, kteří ještě s dalšími vytvořili v roce 1394 tzv. panskou jednotu.

Nic netušícího Václava v květnu téhož roku zajali a věznili jej v Praze, poté na rožmberských hradech a nakonec v Rakousku. Žofie, zmatená a ustaraná, zůstala sama v Praze. Nakonec se s vězniteli král v roce 1396 dohodl a ti jej propustili za cenu mnohých ústupků.

Iniciála U se zobrazením královského páru Václava IV. a Žofie z osobní Modlitební knihy Václava IV. z let 1410–1419.

Foto: Repro foto Česká královna Žofie, Vyšehrad 2018

V té době se začal panovník měnit, v alkoholovém opojení zuřil stále častěji. Nikoli ale na svou manželku, s ní trávil klidné dny na Žebráku, Křivoklátě a dalších hradech, aby zapomněl na své neúspěchy. Spojovala je láska ke knihám, zájem o lov, o astrologii, stolní hry, alchymii a chiromantii.

V roce 1399 jej začala trápit nemoc, zřejmě dna. Římský kuriál Dětřich z Niemu o tom napsal: „Nemohl se postavit na vlastní nohy ani hýbat rukama, avšak jako dřevo byl přesunován z místa na místo buď vozem, nebo rukama jiných.“ Psychicky se ale vzpamatovával, jak ukázaly události dalších let.

Sesazen a zajat

V srpnu 1400 skončila vláda Václava IV. ve Svaté říši římské. Už 10 let se v Německu ani neukázal, jeho autorita upadala. A tak ho kurfiřti většinou pěti hlasů sesadili jako krále „líného, neužitečného a pro Římskou říši zcela nezpůsobilého“. Nahradil ho falcký falckrabě Ruprecht.

V téže době byla Žofie korunována v Praze na českou královnu. Pro Václava ale osud chystal další potupu. Povolal k sobě v únoru 1402 nevlastního bratra Zikmunda, uherského krále, aby mu pomohl řešit situaci v říši.

A prokázal svůj politický pád, když bratra jmenoval vladařem v Čechách a dal mu v ochranu všechny své hrady. Poté opustil zemi, aby získal zpátky ztracenou vládu na německém území. Uherský král si zatím prosazoval svou výkonnou moc na tak levně získané půdě.

Když si Václav IV. konečně uvědomil svou chybu, nechal ho Zikmund v březnu roku 1402 zajmout a po vězněních na několika hradech ho odvezl až do Horních Rakous. Něco takového se českému králi nepřihodilo nikdy předtím ani potom.

Jen díky povstání Václavových stoupenců proti Zikmundovi, podpoře Slezska a skutečnosti, že uherský vládce začal ztrácet v nepřítomnosti svůj vliv doma, a tak musel opustit Čechy, se situace stabilizovala. Václav se vrátil do Čech v listopadu 1403. S nevlastním bratrem se už nikdy nesetkal. Politický zenit ho opustil.

Ale stál ještě u provedení jednoho významného aktu. Vydal Dekret kutnohorský, jímž český národ ovládl pražskou univerzitu. Stala se ideovým centrem rodícího se husitství. Václav IV. se tak na čas sblížil s celým reformním hnutím.

Stejně tak Žofie. Žena vychovaná v přísném katolickém duchu navštěvovala s jinými vznešenými paními kázání Jana Husa v Betlémské kapli. Všemožně jej podporovala. A na rozdíl od svého manžela, který časem svůj přístup změnil, se nové víry držela. Tehdy už věděla, že potomky mít nebude.

Na to měl Václav IV. příliš podlomené zdraví. Postihla jej impotence a jeho lékař Mistr Albík z Uničova tvrdil, že se to stalo „kvůli neuměřenému životu a kvůli silnému a častému pití“. Žofie ránu osudu nesla statečně – starala se o své malé příbuzné, a když muž v opilosti vztekle řádil, odešla do svých komnat. Ne soukromé starosti, ale politický vývoj ji děsil víc.

Poslední dějství

Po upálení mistra Jana Husa v červenci 1415 se cesty krále a reformního proudu definitivně rozešly. Královna se zachovala jinak. Ještě den před svou mučednickou smrtí jí Hus vzkázal v dopise: „Královně, mé milostivé paní, poděkujte za mne za vše dobré, co pro mne učinila.“

Vážila si toho a navzdory kostnickému koncilu pomáhala prosazovat na fary přívržence husitů. Stala se zastánkyní přijímání podobojí. Už v roce 1416 si na ni čeští katolíci stěžovali právě na koncilu, že utrakvisty veřejně podporuje a katolické faráře ze svých statků i měst vyhání. To už se blížil konec vlády jejího manžela i konec vzájemného soužití.

Královnu nenáviděli mnozí – byla pro ně „ta prohusitská Žofie“. Boj s husitstvím se zostřoval, to se naopak radikalizovalo. Církevní kruhy panovnici nepřestávaly napadat. Nedočkala se pochopení ani od své rodiny.

Když ji v roce 1418 navštívil bratr Arnošt, prosil ji, aby se od svého náboženství odvrátila. Odmítla a dostala za to „facku, až jí závoj spadl“. A události začaly nabírat spád. Dne 30. července 1419 došlo k tzv. novoměstské defenestraci, která zahájila výbuch husitské revoluce. Při ní byli konšelé po útoku na radnici vyhozeni okny a krutě ubiti.

Pozdvižení na Novém Hradě u Kunratic po králově smrti.

Foto: Repro foto Jak umírá král, Alpress 2014

Zpráva o této události zastihla mocnáře na Novém Hradě u Kunratic. Rozzuřil se a jeho zdravotní stav se náhle zhoršil. Ze zlosti málem probodl jednoho ze svých šlechtických důvěrníků. Trpěl depresemi a nevolnostmi, zvracel.

Zemřel ve středu 16. srpna 1419 pravděpodobně podle neurologa profesora MUDr. Ivana Lesného na epileptický záchvat, vyvolaný chronickým alkoholismem. Tím ukončil jednu etapu Žofiina života.

Další osudy panovnice

Po Václavově smrti se Žofie coby regentka uchýlila pod ochranu švagra Zikmunda Lucemburského, ochotná ho podporovat jako budoucího krále. Dne 6. října 1419 přední čeští páni uzavřeli s Žofií spolek na obranu „práva a řádu zemského“.

Složité politické poměry donutily Žofii se úřadu správkyně vzdát. Královna vdova nakonec odjela na Boží hod vánoční 25. prosince 1419 do Prešpurku (Bratislavy).

V následujících letech trpěla finanční nouzí, protože Zikmund se pramálo staral o její hmotné zabezpečení. Také uvažoval o tom, že ji znovuprovdá za polského krále Vladislava II. Jagellonského. Ze sňatku sešlo. Žofie Bavorská nakonec zemřela jako klariska 4. listopadu 1428 v Prešpurku.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků