Milenci na Titaniku - skutečné příběhy lásky, smrti a peněz

Je až s podivem, kolik spořádaných manželů plulo na lodi pod falešným jménem, s milenkou, nebo dokonce s unesenými dětmi.

Vraťme se o více než století zpátky, na palubu parníku RMS Titanic (Royal Mail Ship, loď britské pošty), do časných ranních hodin pondělí 15. dubna 1912…

Teplota klesla pod nulu. Hladina Atlantiku byla hladká jako zrcadlo a chladná jako hromadný hrob, jímž se brzy měla stát. Ten přízračný pohled se vryl do paměti všech, kteří přežili.

Příď nakloněného Titaniku se noří ke dnu, do noci však dál svítí okna prázdných salonů a kajut, lampy na stožárech a promenádních palubách. Světlo probleskuje dokonce i pod hladinou. Deset minut po druhé hodině ranní je už jasné, že nastává konec. Skoro všechny záchranné čluny jsou spuštěny na vodu, většina pasažérů se však stále ještě tlačí na palubách. Příď klesne pod vodu v úhlu pětačtyřiceti stupňů.

Světla zhasnou. Poslední oslnivý záblesk, pak už jen tma. Řev vyděšených lidí. A dunivé nárazy utržených parních strojů, které si razí cestu přepážkami vodotěsných komor k ponořené přídi. Odlehčená záď stoupá, lodní šrouby čnějí vysoko nad hladinu.

Loď zátěž nevydrží a uprostřed se rozlomí. Pootočená záď na chvíli klesne zpátky k hladině, aby se vzápětí zvedla kolmo vzhůru. Titanic na dlouhou vteřinu znehybní – a potom rychle klesá. Ve 2 hodiny 20 minut se nad ním zavře voda.

Tragédie ale nekončí. Zatímco v záchranných člunech zůstaly desítky volných míst, hladinu pokrývá zmítající se masa zoufalých tonoucích. Jejich záchrana by znamenala převrácení člunu a jistou záhubu, takže přeživší jen bezmocně sedí nad složenými vesly, dokud křik neutichne.

„Srdcervoucí výkřiky smrti z více než tisíce hrdel, nářek a steny trpících, kvílení vyděšených a strašlivé lapání po dechu těch, kteří se topili, nezapomene nikdo z nás do konce svých dnů. Mučivé volání o pomoc a volání boha se k nám neslo nad černými vodami celou následující hodinu, ale jak čas uplýval, bylo slabší a slabší, až zmlklo úplně,“ vzpomíná později plukovník Archibald Gracie, který se zachránil na převráceném skládacím člunu.

Podle dostupných údajů přežilo ztroskotání 711 lidí. Zahynulo jich 1490, většinou na podchlazení. Následovalo vyšetřování, které odhalilo skutečnosti, jež měly zůstat skryté. A co nezjistili vyšetřovatelé tehdy, prozradily po objevení vraku artefakty z mořského dna.

Kdo viděl Cameronův film Titanic, určitě pamatuje i Srdce oceánu, obrovský modrý safír, lemovaný diamanty. Podobný náhrdelník skutečně existoval, na rozdíl od slavného filmu měl však drahokam tvar protáhlého osmiúhelníku. Při nástupu do záchranného člunu zdobil krk mladičké Kate. Ale od začátku…

Začalo to fádní manželskou nevěrou. Henrymu Samuelu Morleymu, spolumajiteli prosperujícího rodinného cukrářství v anglickém Worcesteru, táhlo v době vyplutí Titaniku na čtyřicet. Byl třináct let ženatý a měl malou dceru, vášnivou láskou stárnoucího muže však vzplál ke své devatenáctileté zaměstnankyni Kate Florence Phillipsové.

Utajovaný vztah by ve spořádaném maloměstě vyvolal pořádný skandál, a tak se milenci rozhodli uprchnout do Ameriky, kde chtěli začít nový život. Na Titanic se přihlásili jako pán a paní Marshallovi. A právě na jeho palubě věnoval Henry Kate náhrdelník se safírem. Nazval ho The Love of the Sea, Láska moře.

Henry zahynul při ztroskotání, jeho tělo se nikdy nenašlo. Kate se vrátila do Worcesteru, kde 11. ledna 1913 porodila dceru Ellen Mary. Nikdy o ní nepřestala tvrdit, že je Henryho dcerou, a sama Ellen po celý život marně usilovala, aby do prázdné kolonky otce v jejím rodném listu bylo zapsáno Henryho jméno. Dědictví po něm připadlo jeho bratrovi.

Kate zemřela ve věku 71 let a Lásku moře zdědila Ellen.

Aspoň tak to měl uspořádáno americký důlní a hutní magnát Benjamin Guggenheim (†46). Láska k manželce, která mu porodila tři dcery, už dávno vyprchala.

Na Titaniku ho doprovázela téměř o polovinu mladší milenka, francouzská zpěvačka Léontine Pauline Aubartová zvaná Ninette. Po nárazu do ledovce posadil multimilionář svou milovanou do záchranného člunu.

„Zase se brzy uvidíme. Je to jen oprava, zítra bude Titanic pokračovat v cestě,“ uklidňoval ji na rozloučenou. Vůči zákonité manželce byl daleko chladnější. „Kdyby se mi cokoli stalo, řekněte mé ženě, že jsem dělal vše, co bylo v mých silách, abych dostál své povinnosti,“ vzkázal. Tím účty uzavřel.

Spolu se svým komorníkem se převlékli do nejlepších večerních obleků, aby mohli „jít ke dnu jako gentlemani“. Potom se pohodlně usadili na židlích poblíž krásného hlavního schodiště a se sklenkou brandy a doutníkem očekávali konec.

Jejich těla nebyla nalezena. Ninette se vrátila do svého domu v Paříži. Nikdy se nevdala a neměla děti. Tíživou samotu zaháněla pořádáním bujarých večírků, které občas zakončila až policie. Zemřela v 77 letech.

Oba pocházeli z úctyhodných rodin. Otec devatenáctileté Eloise Hughes-Smithové zasedal v Kongresu. Dvaatřicetiletý bankéř Robert Williams Daniel pocházel z rodu prvního ministra spravedlnosti USA. Byl muž, který uměl přežít – před nedávnem se v Londýně zachránil z hořícího hotelu Carlton a nyní se vracel domů z obchodní cesty.

Eloise nastoupila na Titanic s manželem Lucianem. Předčasně se vraceli z líbánek, protože Eloise otěhotněla. „Strašně se těším, co budu vyprávět kamarádkám z nedělní školy,“ napsala domů v jednom z posledních dopisů z Titaniku.

Eloise nastoupila do člunu, manžela s ní ale nepustili. „Napřed ženy a děti!“ platilo i pro Luciana, jehož tělo se nikdy nenašlo. Zato Robert přežil. Podle vlastního vyprávění skočil z potápějící se lodi do vody a čtyři hodiny v ní plaval nahý, než ho polomrtvého zachránil jeden ze člunů. To je ovšem vzhledem k teplotě vody velmi nepravděpodobné.

Spíš se mu po rvačce, jejíž stopy nesl ve tváři, podařilo dostat do některého ze člunů načerno. Jisté je, že se s Eloise potkal na palubě lodi Carpathia a v New Yorku ji předával do náruče čekajícího otce už jako dobrý přítel.

V prosinci porodila mladá vdova syna Luciana. Roberta si vzala o dva roky později. Ani společně prožitá katastrofa však manželství neudržela pohromadě. Po rozvodu hledali oba štěstí jinde.

Robertovi to vyšlo až napotřetí, Eloise se ještě dvakrát rozvedla a nakonec si vzala zpět jméno prvního manžela. Zemřela na infarkt ve 46 letech. Robert ji přežil jen o půl roku.

„Moje děti, až si pro vás přijde vaše matka – a ona určitě přijde –, řekněte jí, že jsem ji vroucně miloval a stále miluji. Vyřiďte, že jsem očekával, že za námi přijde, abychom mohli všichni pohromadě žít v míru a svobodě v Novém světě.“ Tak si malý Michel zapamatoval poslední slova svého otce.

Jestli je však slovenský krejčí Michel Navratil starší doopravdy vyslovil, těžko říct.

Také on totiž patřil k lidem, kteří si lodní lístek koupili na falešné jméno. Na Titanic nastoupil jako Louis M. Hoffman, lidem se co nejvíc vyhýbal a stranou držel i své malé syny Michela a Edmonda, které unesl od manželky Marcelle, s níž žil v odloučení.

Měl to být útěk, nebo naopak dramatický krok ke scelení rodiny? Ať už jedno, nebo druhé, ztroskotání vše zmařilo. Do člunu ho nepustili, a tak předal teple oblečené chlapečky jedné pasažérce.

„Naproti nám seděla dcera amerického bankéře, které se podařilo zachránit psa – a nikdo proti tomu neprotestoval. Teprve později jsem pochopil, jak velké byly rozdíly v bohatství pasažérů. Nebýt ve druhé třídě, zahynuli bychom,“ převyprávěla později vzpomínky Michela mladšího jeho dcera Élisabeth v knize Děti Titaniku.

Otec dětí utonul. Dva roztomilí, malí, kudrnatí Francouzi, kteří nerozuměli ani slovo anglicky, se stali miláčky médií. Jako jediné děti zachráněné bez rodiče dostaly přezdívku Sirotci Titaniku a jejich foto obletělo celý svět. Nakonec ho uviděla i zoufalá matka Marcelle. Trvalo to však ještě další měsíc, než zvládla všechny úřední tahanice a mohla se s chlapci vrátit domů do Francie.

Housle z růžového dřeva měl kapelník Wallace Hartley opravdu rád. Dostal je totiž darem od své snoubenky Marie, dokonce mu na ně nechala vyrýt věnování. Podle legendy hrál Wallace spolu s lodním orchestrem až do poslední chvíle, aby uklidnil vyděšené cestující. Když našli jeho zmrzlé tělo, byl k němu milovaný nástroj pevně přivázaný…

Kanadské úřady vrátily housle Marii. Po její smrti se dostaly k Armádě spásy a odtud do vlastnictví učitele hudby.

„Prakticky se na ně nedá hrát, nepochybně kvůli jejich dobrodružnému životu,“ stěžoval si. Přesto byly v roce 2013 vydraženy za neuvěřitelných 900 000 liber – v přepočtu více než 27 milionů korun. Staly se tak nejdražším předmětem z potopeného Titaniku.

„Je to neskutečné, že pár dní před Tvým příchodem musím odcestovat, ale nedá se s tím nic dělat, musím jít. Představ si, Josey, nastoupím na palubu největšího parníku na světě, ale nejsem na to vůbec hrdý, spíš bych si teď přál, aby Titanic ležel na mořském dně,“ napsal krátce před vyplutím sedmnáctiletý Edgar Samuel Andrew své přítelkyni Josey.

Mladík, který se narodil v Argentině anglickým rodičům, studoval v Anglii a měl namířeno do Ameriky na svatbu bratra. Původně si rezervoval lístek na parník Oceanic, ale kvůli hornické stávce nakonec skončil na Titaniku. Společnost White Star Line totiž neměla dostatek uhlí, aby mohly vyplout všechny její parníky, a tak přesunula cestující právě na Titanic. Ten ale vyplouval o něco dřív, takže se mládenec ke své velké mrzutosti s přítelkyní z Argentiny minul.

Neuváženě vyslovené přání – skoro by se dalo říct kletba – se vyplnilo a Edgar katastrofu nepřežil. Jeho zachovaný kufr vytáhli z hlubin až v roce 2000.

Našli v něm učebnice, dobovou pohlednici londýnského obelisku Kleopatřina jehla, další pohlednice a dopisy z Argentiny a Anglie, stále ještě čitelné, a také papuče z tulení kůže.

Dlouhou dobu to vypadalo, že ledový Atlantik pohřbil všechna tajemství. Dne 1. září 1985 byl však Titanic nalezen.

Ležel v hloubce 3810 metrů asi 13 námořních mil, tedy přibližně 24 kilometrů, od místa udání poslední pozice. Přes vysoký tlak uchovaly hluboká tma a konstantní teplota spoustu artefaktů v dobrém stavu.

Exkluzivní práva na záchranářské práce na vraku získala americká společnost RMS Titanic, Inc., která podnikla osm expedic. Při nich vyzvedla ze dna oceánu na 5500 artefaktů, nechala je zrestaurovat a uspořádala do putovní výstavy na počest obětí ztroskotání.

Zhlédnout ji můžete do 19. května na brněnském výstavišti. Poté se vrátí zpátky do zámoří a kdoví, kdy příště bude znovu k vidění – stejně jako slavný parník totiž zkrachovala i společnost nesoucí jeho jméno, takže další osud exponátů zůstává nejasný.

(Zdroj: encyclopedia-titanica.org, titanicworld.cz, RMS Titanic, Inc., JVS Group)

Může se vám hodit na Zboží.cz