Hlavní obsah
Podpisy už má Marie Svatošová nacvičené – napsala celkem patnáct knih. Foto: František Plzák

Zakladatelka českých hospiců Marie Svatošová: Smrti se nebojím

Mrtvého člověka viděla poprvé v sedmi letech. Byl to její praděda, který zemřel v roce 1950 ve sto dvou letech. „Tehdy se lidé nedožívali tak vysokého věku, proto se o tom psalo v novinách, mám je dodnes schované. Tělo bylo vystaveno doma na statku ve Zbečníku u Hronova, kolem otevřené rakve hořely svíce, voněly květiny. Působilo to na mě zvláštním slavnostním dojmem,“ vzpomíná Marie Svatošová (76), lékařka, spisovatelka a zakladatelka hospicového hnutí u nás.

Podpisy už má Marie Svatošová nacvičené – napsala celkem patnáct knih. Foto: František Plzák
Zakladatelka českých hospiců Marie Svatošová: Smrti se nebojím

Lidé se smrti většinou bojí, a přestože si říkají, že jednou to přijít musí, nechtějí na ni myslet. A pak to přijde a je zle, nejsou připraveni na svůj konec ani na odchod svých blízkých.

„Mnozí si s nebožtíkem nevědí rady, netuší, co by měli dělat, nehybné chladnoucí tělo jim nahání strach. Někdy se ho i štítí, jako by smrt byla nakažlivá nemoc. Naštěstí se tak ke svým zesnulým nechovají všichni,“ tvrdí Marie Svatošová, která v roce 1995 stála u zrodu prvního českého hospice v Červeném Kostelci. Od té doby byla u stovek umírajících lidí.

„Smrt je součástí života a neexistují dva stejné životy. Roli v tom, jak člověk umírá, hrají i další faktory, jako jsou povaha, diagnóza, bezprostřední okolnosti, ale hlavně stav svědomí. Předsmrtná úzkost většinou pramení z nečistého svědomí. Ale není mým úkolem soudit. Podaří-li se ošetřit nejen bolest fyzickou, ale také psychickou, sociální i spirituální, a nemocný zemře šťastně, šťastná jsem i já. Nikdy jsem svou práci nevnímala jako stresující. Naopak, užívám si její smysluplnost a tím i radost,“ říká rodačka z východních Čech.

Nejnovější kniha Neboj se vrátit domů má už druhý dotisk, prodalo se jich 16 tisíc!

Foto: František Plzák

Mariin otec byl učitel, působil na vesnických malotřídkách a rodina se stěhovala s ním. Maminka byla pracovitá, obětavá, zbožná, a hlavně bezpodmínečně milující. Moudrosti svých rodičů si Marie velmi cení.

„Na smrt nás připravovali prakticky a osobním příkladem. V útlém věku sestru, bratra a mě naučili základní modlitby. V jedné jsme se každé ráno a večer obraceli na Pannu Marii: Pros za nás nyní i v hodinu smrti naší! Dosah jsme hned nechápali, ale vědomí, že smrt jednou přijde, se vrývalo pod kůži spolu s jistotou, že na to nebudeme sami. Takže se smrti nebojím.“

Dětství s obinadlem

Marie vyrůstala v Pěkově u Police nad Metují, kde zrovna její otec učil. Zahradou jim tekl pstruhový potok, na jaře stráně pokryly miliony rozkvetlých petrklíčů, na dolním konci vesnice se tyčila hora Ostaš, pro děti ráj na zemi.

Její sestra Jana byla o rok mladší, bratr Jiří je mladší o čtyři roky. Dnes Marie a Jiří žijí v Praze, Jana v roce 1975 zemřela. O pokračování rodu se postaral Jiří, který má tři syny a čtyři vnučky. Bezdětná Marie je vnímá jako svoje vlastní.

S vědcem Josefem se vzali po roční známosti. Teď už je Marie 11 let vdovou.

Foto: soukromý archiv Marie Svatošové

V dětství si hrála nejčastěji s elastickým obinadlem. Obvazovou techniku si osvojila už jako malá. V deseti letech jí dědeček, který měl cukrovku, dovolil, aby mu píchala inzulín.

Marie si tehdy přála stát se zdravotní sestrou. Střední zdravotní školu opravdu vystudovala a s ročním zpožděním kvůli špatnému kádrovému posudku pak nastoupila na medicínu v Hradci Králové. Předtím tam rok pracovala jako sestra na neurochirurgii, až poté jako dělnický kádr byla ke studiu přijata.

Kousla ji pacientka

Po promoci v létě 15. srpna 1968 odešla na internu do Semil, ale ani se pořádně nezabydlela na ubytovně a už městečkem projížděly ruské tanky.

„Takový start své kariéry jsem nečekala. A ještě jedna věc mě zaskočila – na začátku mě pokousala pacientka. Na to nás škola nepřipravila. Vzteklinu neměla, ale tehdy bylo v textilním podniku Kolora módní páchat sebevraždy. Náctileté slečny se demonstrativně trávily. Nebylo dne, aby nějakou nepřivezli. Která se ještě kvůli klukovi netrávila, nebyla in. Při vyplachování žaludku mě jedna koloračka hryzla do ruky. Pořádně. Sotva skus povolila, ubalila jsem jí facku. Pak jsem čekala stížnost, ale místo toho její rodiče přišli s bonboniérou.“

S hospicovým pacientem v Prachaticích.

Foto: archiv Marie Svatošové

Po dvou letech odešla ze Semil do Prahy, kde měla nastoupit na internu do vysočanské nemocnice. Jenže skončila jako závodní lékařka v Avii Letňany.

„Ale zjistila jsem, že i na obvodě lze dělat solidní medicínu a že to má i své výhody. Člověk je svým pánem, pracovní doba je výhodnější, a protože se na jeho místo nikdo nehrne, může si bez rizika dovolit odmítnout nabídnuté členství ve straně. A to způsobem, který zcela vyloučí opakovaný pokus.“

Do roka se Marie vdala a velmi toužila po dítěti. Ale nepovedlo se, přesto pocit nenaplněného života nemá.

„V průběhu dalších let se mi narodilo dvaašedesát kmotřenců. Vlastní potomky jsem si nevydupala, ale mnohočetné duchovní mateřství mi tu ránu pomohlo zacelit,“ svěřuje se.

Tehdy bydlela s manželem v Roztokách u Prahy a do Letňan složitě dojížděla. Nakonec si našla ordinaci na Kulaťáku v Dejvicích, kde působila několik let.

Poté nastaly problémy s bydlením, a tak přijala nabídku Dopravního podniku a deset let léčila zaměstnance v závodní ordinaci v Podbabě. Tam se žádnému z lékařů nechtělo. Manželé však jako bonus získali podnikový byt v Řepích. Pak přišla sametová revoluce a Marie se vydala jiným směrem – k hospicové péči.

„Kořeny však sahají do doby, kdy jsem mívala jako obvodní lékařka pohotovostní služby. Přijela jsem jen píchnout injekci, ale pacienti si chtěli povídat. Na to, bohužel, ve službě nebyl čas. Tak jsem jim dala telefonní číslo a mohli mi kdykoli zavolat. Někteří stáli i o neformální návštěvy. Aniž bych tušila, co mě čeká v budoucnu, byla to již praktická škola doprovázení umírajících.“

Sousedé se báli

O existenci hospiců na Západě se Marie Svatošová dověděla ze samizdatu ještě za totalitního režimu. Jenže v době, kdy měl stát ve zdravotnictví monopol, mohla jen tiše závidět.

Když četla o slavném londýnském Hospicu svatého Kryštofa, který založila Cecilla Saundersová, třásly se jí ruce dojetím. Věděla, že tohle je její cesta, a hned po roce 1989 se po ní vydala. Objížděla republiku a přednášela o hospicích.

V Praze totiž Marie Svatošová nenašla lidi, kteří by do toho šli s ní. A tak první hospic u nás vznikl v roce 1995 v Červeném Kostelci, malém městečku poblíž polských hranic.

Marie Svatošová

Foto: František Plzák

„Po přednášce za mnou tehdy přišli posluchači, že se jim idea hospice líbí. Navíc nás podpořil tehdejší starosta Hanuš a bylo rozhodnuto. Ale vše nešlo úplně hladce. Pozemek, který obec poskytla za jednu korunu, sousedil s řadovými domky a obyvatelé museli se stavbou souhlasit. Jeden z nich rozšířil nesmysl, že v hospici budou umístěni lidé s AIDS, a ostatní projekt odmítli. Nebyl to zlý úmysl, jen strach a nevědomost. A tak jsme část pozemku zase vrátili a posunuli se tak, aby budova nesousedila s řadovkami.“

I pojišťovny přispívají

Následovaly projektové práce a vyřízení stavebního povolení. Finance ze sedmdesáti procent dodalo ministerstvo zdravotnictví a zbytek se hradil ze soukromých zdrojů, hlavně od hradecké Charity a sdružení Ecce homo. Samotná stavba trvala rok.

Soused, který se původně snažil projektu hospicu zabránit, dodatečně přiznal svůj omyl. Veřejně se omluvil a vyjádřil velkou vděčnost za to, že budova v Červeném Kostelci existuje. Jeho maminka totiž byla jednou z prvních pacientů, kterým hospicová péče posloužila až do konce.

Její oblíbený kůň se jmenoval Karel.

Foto: soukromý archiv Marie Svatošové

Náklady za lidi v konečném stadiu pokročilých nádorových onemocnění hradila VZP, nejprve zkusmo na tři měsíce, ale pak bylo jasné, že by jinak pacienti umírali na akutních nemocničních lůžkách, což by bylo výrazně dražší.

„Personálu do hospiců, podle tabulek jde o nižší zdravotnický personál, není nikdy dost. Mezi ošetřovatelkami však bývají i ženy s vysokoškolským vzděláním, často ekonomického nebo technického zaměření. V určitém věku, někdy v souvislosti s krizí středních let, si uvědomí, že život letí, a začnou se zamýšlet nad jeho smyslem. Zjistí, že práce v oboru je neuspokojuje. Udělají si rekvalifikační kurz, dají výpověď, a i když jdou s platem výrazně níž, radují se ze smysluplného uplatnění.“

Nenechá nikoho lhostejným

K únoru 2019 existuje v krajích České republiky osmnáct lůžkových hospiců, chybí jen na Vysočině. V pohotovosti jsou i mobilní hospice, kdy ošetřovatelé docházejí k pacientům domů.

Vznikla Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče, protože s řediteli jednotlivých zařízení se například v parlamentu nikdo nebavil. Asociaci sdružující většinu hospiců v republice však na vědomí poslanci vzít museli. Marie Svatošová byla mnoho let prezidentkou sdružení. Teď už pozici přenechala mladším kolegům.

„Strávila jsem spoustu času na jednáních, pořád dokola jsem vysvětlovala, kdo jsme, co chceme, pro koho to chceme, že ne pro sebe, ale pro pacienty. Tisíckrát raději bych se věnovala přímé péči o nemocné. Hospicové hnutí je dnes už rozšířené a do Asociace vstupují noví členové. Z toho mám velkou radost.“

Setkání s utrpením nenechá nikoho lhostejným, s každým něco udělá. Týká se to úplně všech – personálu, dobrovolníků, stážistů, návštěv, novinářů.

Na besedě se spoluautorem knihy Neboj se vrátit domů Alešem Palánem v pražské Knihovně Václava Havla nechyběly ani herečky Pavla Beretová (vlevo) a Máša Málková.

Foto: František Plzák

„Někdo tváří v tvář smrti radikálně přehodnotí svůj dosavadní žebříček hodnot, jiný si konečně připustí svou smrtelnost a vyvodí z toho důsledky, někdo pocítí vděk za život, začne úplně jinak vnímat krásu a cenit si pravdy.

Jsem bytostně přesvědčena, že v hospicích se pomalu, ale jistě, krůček za krůčkem, naše nemocná společnost uzdravuje. Lidé se v kontaktu s hospicem očividně mění. K lepšímu. Naším cílem je naplnit dny životem, nikoliv život dny,“ vysvětluje Marie Svatošová, která se místo smrti bojí lidské hlouposti, nezodpovědnosti a lhostejnosti. Zvláště prý před volbami.

Její knihy
Až k prolití krve, Náhody a náhodičky či Hospice a umění doprovázet – se staly bestsellery.
Také její patnáctá publikace Neboj se vrátit domů, kde odpovídá na otázky Aleše Palána, ředitele nakladatelství Kalich, je už téměř vyprodaná a chystá se dotisk.
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků