Článek
„Už jste někdy letěl?“ ptá se mě podplukovník Smik, velitel vrtulníkové letky na vojenské základně v Praze-Kbelích, zatímco se oblékám do maskáčového mundúru. Před chvílí mi prozradil, jak bude odpolední část výcviku pilotů a záchranářů probíhat: „Uděláme si cvičení záchranných prací. Jeden z našich záchranářů bude figurant, slaníme s ním, odlétneme, vrátíme se, spustíme k němu zachránce a vyzkoušíme si dvě varianty. Poletíme s ním na laně na podvěsu, jako se vozí lidi třeba při povodních, když je potřeba je přemístit z místa ohrožení, což je ten rychlejší způsob. Potom máme jeřáb – záchranář slaní, chytne si k sobě zachraňovaného a vytáhneme je jeřábem až do vrtulníku.“
Když ho zarazím s poznámkou, že figuranta bych mohl dělat já, podrbe se na hlavě: „To jsme vám měli sehnat nějaké montérky,“ rozhlédne se po technicích a posádce vrtulníku, který se už chystá vzlétnout. Nakonec pokyne jednomu ze záchranářů, aby rychle sedl na kolo (to je na rozlehlém letišti nejrychlejší nemotorový dopravní prostředek) a dojel do hangáru.
„Dostaneš ‚goráče‘. Bude ti v tom teplo,“ podává mi nadrotmistr Pavel Bašta, jeden z mých „zachránců“, kalhoty a bundu v goretexové, tedy nepromokavé a větruodolné úpravě, v nichž je pořádné teplo. Ale věřím, že je ocením, až se budu pod vrtulníkem „houpat“ na laně.
Část posádky výcvikového letu chvíli před startem. Zleva velitel vrtulníkové letky Peter Smik a dva záchranáři David Zich a Pavel Bašta.
Úleva vítězí nad strachem
Já se alespoň můžu na zemi připravit, ale co prožívají lidé třeba při povodních, když se k nim s rámusem snáší vojenský vrtulník? Nemají strach? „Nevím, jestli jste se někdy dostal do podobné stresové situace, ale ti lidé v nás vidí vysvobození. Až mě překvapuje, jak jsou v klidu,“ říká ze zkušenosti Pavel Bašta.
„Strach nemají, čekají na záchranu,“ souhlasí jeho kolega, nadrotmistr David Zich, který před prací záchranáře sloužil jako výsadkář u prostějovského průzkumného praporu. Dokonce i zvířata jako by vycítila, že se blíží pomoc, a i velcí psi se podle obou mužů ochotně nechají uvázat do popruhů.
Moje první a jediná zkušenost s letem ve vrtulníku se odehrála před pár hodinami, kdy mě vojáci s kolegou fotografem popovezli k Brandýsu nad Labem a vysadili na břehu řeky. Piloti a s nimi zbytek posádky trénovali nabírání vody za letu přímo z Labe do takzvaného bambi vaku, nádrže, která je účinným nástrojem pro hašení požárů.
Podplukovníku Smikovi na jeho otázku, zda jsem někdy letěl, tedy odpovídám popravdě: „Dneska dopoledne.“ Velitel, jenž bude cvičný let pilotovat, zvesela odvětí: „Takže premiéra bude zároveň derniérou.“
S černým humorem se rázem roztrhne pytel. Ovšem jestli mě chtějí vystrašit, mají smůlu. Od začátku jsem se nastavil na to, že celé posádce složené z pilota-kapitána, kopilota, palubního technika a dvou záchranářů bezvýhradně důvěřuju. Navzdory vtipkování si všímám, jak záchranáři několikrát pro jistotu škubnou za každý popruh v horolezeckém postroji, do něhož jsem se nasoukal. A při samotné akci pak co chvíli kontrolují všechny karabiny, jimiž jsme k sobě připoutáni.
Bezpečnost je na prvním místě, aniž by se o ní muselo nějak zvlášť mluvit. A přestože jde „jen“ o výcvik, profesionalita všech zúčastněných je patrná od první minuty výcviku, jenž ráno začal cvičením s hasiči.
Zkontrolovat zajištění karabin, upnout helmu… Vteřiny zbývají do okamžiku, kdy poprvé v životě opustím létající stroj ještě ve vzduchu.
V hlavní roli vrtulník Sokol
Hasičské vozy v typických červeno-bílých barvách stojí zaparkované na okraji jedné z komunikací na ploše letiště. Červeno-bílý je i vrtulník Sokol, který se k nim rychle přibližuje. Nějaká podobnost se skutečným sokolem by se jistě našla, ale tohle je sokol s velkým S. Víceúčelový dvoumotorový vrtulník polské výroby PZL W-3A Sokol. Pár údajů pro fajnšmekry: dolet 550 km. Délka s rotorem: 18,79 metru. Maximální vzletová hmotnost: 6,4 tuny. Cestovní rychlost: 200 km/h.
Své výrazné zbarvení, které prozrazuje, že jde o sanitní verzi stroje, nemá náhodou. „Červenobílé jsou kvůli bezpečnosti, aby do nás nějaký blázen na dálnici nevrazil,“ zmiňuje podplukovník Smik situaci, kdy vrtulníky zasahují při dopravních nehodách. „Transportní verze jsou potom v takzvané vojenské kamufláži.“
Transport je vlastně hlavním úkolem 24. základny dopravního letectva. Ať už letadly, nebo ve vrtulnících zajišťuje přepravu vojáků, ústavních činitelů včetně prezidenta republiky, ale i „obyčejných“ pacientů nebo lidí v nouzi. Letecký park je pestrý, ale při dnešním výcviku jsou v hlavní roli vrtulníky. A především sokol, jejž armáda vlastní v počtu 10 kusů. Ačkoli se před několika lety hovořilo o jeho postupném nahrazování, podplukovník Smik na něj nedá dopustit. „Jeho vybavení je na úrovni dopravního letadla. Někdo říká, že je to jenom nějaký polský sokol, já říkám, že svou výbavou trumfne i některé nové vrtulníky.“
Poté, co jsme přistáli na vytýčeném místě, mě záchranář od sebe odpoutal a ohlásil posádce vrtulníku, že je vše v pořádku.
S fotografem jsme od hasičů vzdáleni asi 50 metrů, ale i to je málo. Jakmile se vrtulník nad nimi usadí ve výšce kolem osmi metrů, vzduch od vrtule zvíří zbytky čerstvě posečené trávy a o několik metrů poponese svršky, které jsme odložili na kraji cesty. V rámusu zanikne i povel velitele hasičů, po němž skupina mužů vybíhá se dvěma širokými hadicemi k bambi vaku.
Tlak v hadicích je obrovský a napoprvé se hasiči pořádně zmáčí, než se jim podaří proudnice nasměrovat. „I pro techniku pilotáže je to náročné,“ potvrzuje Peter Smik. „Vrtulník váží zhruba 6400 kilo, k tomu si připočtěte bambi vak, kam se vejde 1590 litrů. To je hmotnost, která s ním dokáže docela zamávat.“
Jakmile vodu opodál zase shodí na vytyčené místo, vše se opakuje. Po několika shozech se za kniplem protočí i piloti, takže hasiči se zapotí nejméně dvacetkrát.
Radši ať nelítá
„Blíží se červenec, srpen, období sucha, takže se potřebujeme trochu rozlítat. Dneska se cvičí piloti, kteří budou eventuálně zasahovat, až se v létě něco stane,“ vysvětluje podplukovník Smik a poukazuje na to, že meteorologové znovu varují před vyprahlým létem. „Loni jsme v souvislosti s požáry nalétali přes 60 hodin a napočítali asi 400 shozů.“
Sám velitel není žádný ředitel z kanceláře, ale aktivní pilot s bohatou praxí včetně dvou misí v Afghánistánu. Hned druhý den po reportáži ho čekala čtyřiadvacetihodinovka na základně v Plzni-Líních, kde pravidelně slouží u letecké záchranky. Její zajištění pro Plzeňský a Karlovarský kraj je jedním ze specifických úkolů vrtulníkové letky. Dalším je třeba služba SAR (Search And Rescue), určená především posádkám letadel, která se ocitnou v nouzi.
Vrtulníky z Kbel vozí i lékaře transplantačního týmu pražské kliniky IKEM. Jde o situace, kdy obvykle při dopravní nehodě zemře vhodný dárce orgánů. Nic veselého, ale i taková událost může v důsledku zachránit život někomu jinému.
Vrtulník s označením SAR je určen primárně pro pomoc posádkám letadel v nouzi, ale je hojně využívaný i při požárech. Bambi vak můžou naplnit hasiči, nebo přímo posádka za letu z vodní plochy.
V rámci služby u záchranky na plzeňské základně vzlétají piloti vrtulníků průměrně dvakrát až třikrát denně. Počítá podplukovník Smik s tímhle přídělem i při svojí směně? „No já doufám,“ zhrozí se představy, že by strávil celou dobu „na zemi“. „Vím, že to zní možná krutě,“ uvědomuje si, „cizí neštěstí je pro nás práce, ale od toho tam jsme.“
Podobně uvažuje i Pavel Bašta, záchranář a instruktor záchranné výsadkové přípravy, který mnohokrát vyrážel pomoct třeba lidem zasaženým povodněmi nebo zraněným sportovcům v nepřístupném terénu.
„Momentálně se moc nelítá, což je dobře, protože to znamená, že se nic neděje. Pak přijdou třeba povodně, kdy jsme v akci pořád. Jen ať vrtulník nelítá, protože ten vždycky letí k neštěstí.“
Z vrtulníku a zpět
Dnes s žádným neštěstím nepočítám. Už když sedím na podlaze vrtulníku (sedaček je tu méně než lidí) a stoupáme do výšky 50 až 80 metrů, uvědomuju si, že mi vlastně nikdo neřekl, co mám dělat. Naštěstí se ukáže, že nemusím dělat skoro nic. Záchranáři mi upnou helmu, podají kožené rukavice a nabídnou brýle – ty odmítnu.
Komunikace se kvůli hluku odehrává výhradně posunky. David Zich naznačí, že až budu venku, mám si dát ruce křížem. Když po něm gesto zopakuju, ukáže mi zdvižený palec. Jakmile vrtulník zpomalí asi 15 metrů nad zděným domkem zhruba o velikosti dvou garáží, místem, kam máme slanit, záchranář se ke mně nakloní a křikne: „Já jdu první!“
To se mi ulevilo. Ovšem vzhledem k tomu, že jsme k sobě připoutáni, následuju ho bez prodlevy. Ani nevím jak, ale ocitám se venku a pomalu klesám dolů. Sotva se usadím na střeše domku, záchranář mě na chvíli opustí a po jednom obletu stroje se vrátí i s kolegou. Připoutáni k sobě poletujeme nad plochou kbelského letiště. Znovu dám ruce křížem, ale jeden ze záchranářů do mě drcne, ať se radši chytnu lana. Jde o nácvik situace, kdy je třeba zachraňovaného jen kousek popovézt do bezpečí.
Vrtulník nás znovu vysadí kousek od domku a přistane, aby se mohli vystřídat piloti. Plukovníka Petra Kratochvíla, zástupce velitele základny, střídá podplukovník Smik.
Vrtule víří trávu, záchranáři sklánějí hlavy a já už chápu, k čemu byly ty nabízené brýle.
Finále výcviku obstará vyzvednutí do vrtulníku pomocí výsuvného ramene jeřábu. Když se vracíme k hangáru, pilot provede ještě pár náklonů do stran, snad aby se mi – když už to nebyla moje derniéra – alespoň udělalo nevolno.
Hlásím, že po dobu mého pobytu na základně se nic zvláštního nestalo. Už po předchozím návratu od Labe jsem si všiml, že se piloti po přistání bavili třeba o koncertě kapely AC/DC, který se konal na dohled od základny. Snad je to známka toho, že vše proběhlo, jak mělo. Výcvik vojenských pilotů a záchranářů je možná rutina. Ale je to rutina, která zachraňuje životy.