Hlavní obsah
Vojtěch Dyk a Josef Buchta Foto: Petr Horník, Právo

Vojtěch Dyk a Josef Buchta: Rodina je víc než hudba

Místy drsný humor a popichování, za nimiž je cítit důvěra plynoucí z dlouholetého přátelství a oboustranné inspirace. Hudba je spojila před deseti lety. Zpěvák a herec Vojtěch Dyk (34) spolu s kapelníkem a trumpetistou skupiny B-Side Band Josefem Buchtou (42) chystají sérii koncertů. Rozpovídali se nejen o pracovních záležitostech, ale také o svých rodinách.

Vojtěch Dyk a Josef Buchta Foto: Petr Horník, Právo
Vojtěch Dyk a Josef Buchta: Rodina je víc než hudba

Kdo koho před těmi deseti roky oslovil?

JB: Byl to můj nápad. Vojta ani nevěděl, kdo jsem. Náš big band tou dobou už dva roky fungoval, ale cítil jsem, že bez pořádného frontmana se dál neposuneme. Tak jsem prostě zvedl telefon a zkusil to.

Vojta přijel, poslechl si nás, zkusili jsme spolu udělat první koncert a řekli si, že zkusíme i druhý a další. Bylo nám spolu dobře. A je nám dobře už těch deset let, profesně i lidsky.

Vojto, co vám proběhlo hlavou, když ta nabídka přišla?

VD: Kdo to zas otravuje? (směje se) Nakonec jsem zjistil, že je to někdo z Brna, což bylo naprosto šokující. Veškeré kontakty s Asií jsem přece dávno přerušil, a najednou – Brno!

Spolupráce s Janáčkovou filharmonií Ostrava se osvědčila, následovat budou další společné koncerty.

Foto: Tino Kratochvíl

Znáte se už nějaký ten pátek… Jak byste definovali jeden druhého?

VD: Pičus?

JB: Jo, říká se to. (směje se) Vojta se pořád snaží dělat fórky, ale většinou mu to nevyjde.

VD: Vždyť ses tomu teď zasmál! To si protiřečíš.

JB: Vojta je takový můj mladší bratr. Zrovna nedávno jsem poslouchal hudbu, trochu u toho přemýšlel a uvědomil si, že máme skvělou profesní spolupráci. Ale hlavně, že ho mám rád, že mě baví s ním být lidsky. Ten pocit byl tak intenzivní, že jsem mu to musel hned napsat…

VD: A napsal bys to, kdybys nebyl zhulenej jak paprika?

JB: Každopádně! Nedokážu si představit, že by se naše planety kolem sebe nemotaly. V mém životě by něco podstatného chybělo. Pro mě už je Vojta rodina.

VD: Mám to stejně. Jen holt dělám rád ty fóry.

Toho jste si užíval se skupinou Nightwork, která byla na dělání legrace a recese založená. Nechybí vám to?

VD: Nechybí. Princip sebevyjádření zůstává stejný, ať už je forma jakákoli. V Nightworku jsme prostřednictvím humoru vyjadřovali zásadní myšlenky. Něco podobného dělají Monty Pythoni nebo Cimrmani.

Pak se možná vnitřně posunete a chcete se vyjadřovat i jinak než prostřednictvím humoru, podstata se tím ale nijak zvlášť nemění.

Vojtěch Dyk ještě s recesistickou kapelou Nightwork.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Obohatila vás spolupráce i po lidské stránce?

VD: Mě vůbec! (směje se) Pepa byl cholerik a teď se z něj stal beránek. Pochopil, že některé věci je dobré nechat plynout. Já naopak zjistil, že některé věci je dobré dokončit, když už jsem je začal.

JB: Vojtěch mě naučil trpělivosti. Při řešení složitých věcí je potřeba zůstat trpělivý, protože jinak člověk vyvolá zbytečný konflikt. Býval jsem přesvědčený, že se věci musí vyřešit teď hned, jinak se neposunou. Dnes vím, že není potřeba brát všechno až tak vážně. A že k cíli se dá přijít i jinudy, než se na první pohled zdá.

To jste se od Vojty naučil díky tomu, že on sám je takový, nebo byla práce s ním tak náročná výzva?

JB: Práce s Vojtou je velmi náročná výzva! Ale každá rozepře něco vyčistila a někam nás posunula. Teď už spolu komunikujeme v klidu, dřív jsme si dokázali vjet do vlasů.

VD: Tak jednou za půl roku si něco vyříkáme. To víte, jsme oba dva alfa samci. Stává se, že ani jeden z nás nechce ustoupit. Nakonec si ale vyjdeme vstříc.

B-Side Band je dvacetihlavá kapela. Ukočírovat ji musí být náročné…

JB: Prvních pět let to bylo tvrdý! Ale všechny návyky, které jsem kapele v té době vštípil, dnes sama vyžaduje. Muzikanti jsou ze své podstaty bordeláři. Když po nich chcete něco nestandardního, nechápou, proč by to nemohli udělat tak, jak to cítí. Jsem člověk sice přísný, ale zároveň otevřený. A nikdy po druhých nechci nic, co bych sám nedodržoval.

VD: Jsou už opravdu vycepovaní a Pepa si může dovolit zjemňovat. Všichni pochopili, že čím víc budou přítomní a budou se snažit, tím větší radost to bude přinášet.

Vojtěch Dyk působí jako frontman Buchtova big bandu už deset let.

Foto: ČTK

Kvůli vztahům a hádkám se rozpadají i malé kapely. Vy nic takového neznáte?

JB: Troufám si říct, že se na sebe všichni těší. Žádné velké osobní spory neřešíme. Když se jede na turné, jdeme spolu všichni do jedné hospody. Fungujeme jako velká rodina. Až na malé změny je tým dvanáct let stabilní.

VD: Každý má svoje neřesti. Jeden má rád pivo, druhý holky. Díky kapele mi přibylo dvacet kamarádů. Už jen zapamatovat si ta jména! (směje se)

Teď už mám pocit, že všechny opravdu znám. Vím, kdo nezkazí fór, z koho nedostanete slovo.

Začínali jste klubovými koncerty, dnes vyprodáváte haly. Přišel úspěch postupně, nebo vzpomínáte na nějaký zlomový okamžik?

JB: Před deseti lety bych si nedokázal představit projekty, které děláme dnes. Hodně jsme se za tu dobu naučili. Zlomová byla inscenace Bernsteinovy mše. Tehdy začal Vojta pracovat nejen jako výkonný zpěvák, ale vstoupil i do finančních a produkčních záležitostí.

VD: Bernsteinova mše pro mě byla výjimečná. Já ani Pepa jsme do té doby nic tak velkého nedělali. Podílelo se na ní dvě stě lidí. Produkčně to bylo podobně náročné jako natočit film. Tomu odpovídal i rozpočet.

Jak nápad na inscenování Bernsteinovy mše vznikl?

JB: Byl to Vojtův sen! Nosil ho v hlavě od svých dvanácti let.

VD: Účinkoval jsem v Bernsteinově mši jako dítě a shodou náhod v ní hrál tehdy i Pepa na trumpetu. Její téma se mě postupem času začalo silněji dotýkat, chtěl jsem to zažít znovu.

JB: A tak za mnou přišel a říká: „Pepíčku, nešel bys do toho se mnou?“ A ještě mě poprosil! V tu chvíli jsem věděl, že nemůžu odmítnout. Chvílemi jsem to pak nenáviděl. Projekt za třicet milionů, neskutečný boj. Ze stresu jsem přestával vidět. Nakonec jsem ale pánu bohu poděkoval.

Na inscenaci Bernsteinovy mše se podílelo dvě stě lidí a stála třicet milionů korun. Bylo to podobně náročné jako natočit film, říká Josef Buchta.

Foto: ČTK

Zdá se, že to byla nejtěžší a zároveň nejkrásnější věc, jakou jste kdy dělali…

VD: Nejkrásnější nevím, ale nejtěžší určitě. (směje se) Ale teď vážně…

Nejkrásnější může být i sedět pod stromem. Protože nejkrásnější je setkání s bohem. A jestli se vám to stane, když zrovna krmíte labutě nebo když uděláte Bernsteinovu mši, na tom už zase tolik nesejde.

JB: Oba jsme si sáhli hodně hluboko. Skloubit ega sólistů, dirigenta, všechno to udržet, aby se nepoštvali proti sobě… Když pak ale vidíte ten výsledek a reakce lidí, je to tak krásné a přesahující, že se to nedá ani popsat.

Vojta je takový můj mladší bratr. Mám ho rád, baví mě s ním být i lidsky.

Koncertní šňůře, která se teď chystá, jste dali název podle posledního singlu Beat ve swingu. Proč?

JB: Ač je to zdánlivě jednoduchá písnička, je propracovaná, dává smysl a neskutečně funguje na koncertech. Podle mě je to nejlepší věc z play listu. Roztančí i mrtvolu.

VD: Pro mě to navíc znamená „být ve swingu“, víc se zakořenit, nejen v hudbě.

S herci Jiřím Bartoškou a Jiřím Macháčkem při křtu CD.

Foto: ČTK

Jak byste chystané koncerty představili?

JB: Na základě úspěšného a dlouho dopředu vyprodaného březnového koncertu s Janáčkovou filharmonií Ostrava jsme se rozhodli koncerty zopakovat. Hrát budeme v Praze, Brně a Ostravě. Že si kapela přizve velký symfonický orchestr, není až tak mimořádné.

V našem případě ale filharmonie nefunguje pouze jako kulisa, ale stává se plnohodnotnou součástí, je stejně důležitá jako náš big band. To se projeví na kvalitě, barvě i šířce zvuku.

VD: Během koncertů zazní naše autorské věci i světové swingové aranže, které naši spolupráci odstartovaly.

Filharmonie je přece jen trochu jiný svět… Jak bylo obtížné spolupráci vyladit?

JB: Pro mě to bylo jednodušší než pro Vojtu, protože jsem deset let ve filharmonii hrál. Znám ty nátury. Vím, jak s těmi lidmi pracovat, aby byli motivovaní, a aspoň pro tu chvíli, kdy jsou s námi, začali přemýšlet jinak. Aby neřešili, že zkoušky jsou delší a pauza nebude po hodině, ale až po dvou hodinách.

VD: Je to takový víc systémový svět, ale pojí nás láska k hudbě, ta to všechno překlene.

Jaké je vaše publikum? Kdo na vás nejčastěji chodí?

VD: Široké a vzdělané, tlusté i tenké, vysoké a nízké, vyprofilované i mainstreamové! Ve věku od dvou do osmdesáti.

JB: Což je super. Dorůstají nám další fanoušci. Je běžné, že na náš koncert přijde babička, maminka a dcera. Taky chlapská základna se nám utěšeně rozrůstá.

Videoklip k projektu Bernsteinovy mše se natáčel v brněnské katedrále svatého Petra a Pavla.

Foto: ČTK

Cítíte se být naplnění?

VD: To není můj cíl. Doufám, že úplně naplnění nebudeme nikdy, protože tím bychom ztratili svůj motor, chuť dělat něco dalšího, posouvat se.

JB: Možná i proto jsme tak rozkročení. Nechceme ustrnout v jednom projektu. Teď chystáme koncerty, předtím Bernsteinovu mši, do toho točíme Vojtovo sólové CD a časem bychom rádi pronikli do zahraničí.

Četli jste Švejka? Vojtův otec, literární historik Radko Pytlík, se jím zabýval celý život…

VD: Já jsem samozřejmě musel. Švejk je geniální idiot a idiotský génius. Hlubší vztah k němu ale nemám, kovářova kobyla chodí bosa. Je v tom i kus vymezení se vůči tátovi.

I ve svých jednadevadesáti letech je neuvěřitelně intelektuálně svěží, nikdy se ale nezabýval sám sebou. Celý život strávil Jaroslavem Haškem. Nevím, jestli mu to vyhovovalo. Já bych se chtěl dozvědět něco o něm. Naše rozmluvy se často ubírají tímhle směrem.

JB: Miluju filmové zpracování s Rudolfem Hrušínským, pouštím si to, kdykoli potřebuju pozvednout náladu, být zase na chvíli větším optimistou. Pokaždé mi udělá rohlík na tváři.

Každý je jiný, přesto mezi nimi funguje vzácné přátelství.

Foto: Tino Kratochvíl

Josefe, z jaké rodiny pocházíte vy?

JB: Z úplně jiné než Vojta. Táta je sice amatérský herec, harmonikář a houslista, ale především je vinař. Má na Slovácku vinný sklep a vinohrad, přepsal to na mě…

VD: Nekecej! (směje se)

JB: No jo, ale vůbec nevím, co s tím budu dělat. Táta to malé vinařství zatím zvládá, ale je to hrozná dřina.

VD: Josefův tata dělá taky skvělou meruňkovici. Nejlepší pálený alkohol, jaký jsem v životě pil! A že jsem toho za tu dobu, co hraju s moravským big bandem, vyzkoušel dost.

Mám Josefův kraj rád, i s těmi muzikanty, cimbálem a opravdovou dechovkou. Dokonce jsme tam měli s Táňou svatbu. (Vojtěch Dyk se v květnu oženil se svou dlouholetou partnerkou, herečkou Táňou Vilhelmovou.)

S herečkou Táňou Vilhelmovou, nyní Dykovou, se vzali letos v květnu.

Foto: Profimedia.cz

Vaše žena Táňa je o osm let starší, vaše maminka byla zase o generaci mladší než váš otec. Zřejmě v partnerství věkové rozdíly nevnímáte jako určující…

VD: Táňa má energie jako lecjaká osmnáctka! Někdy jí sotva stačím. Co se týká táty, tak jsem jeho vyšší věk občas vnímal. Člověk o několik generací starší má samozřejmě na řadu věcí jiný názor. Ale má to i své výhody. Jako klukovi mi vyprávěl třeba o bombardování za druhé světové války.

JB: Já mám zase ženu o třináct let mladší, Slovenku.

VD: To už nic dalšího říkat nemusíš! Slováci nejsou národ, to je spíš taková nálada. (směje se)

Je temperamentní?

JB: Živelnost Slováků je pro nás Čechy místy neuvěřitelná. To ovšem pochopíte až po čase. Na Slovensku je normální zvednout hlas a bavit se impulzivně, což je pro nás už za hranicí diplomacie.

Každopádně si rodinný život neskutečně užívám, máme dvě malé dcery, čistokrevné Čechoslovačky. Děti mě zklidnily. Předtím jsem byl ve fázi, kdy jsem měl pocit, že už jsem všechno zažil. Chvíli jsem postrádal zásadnější životní impulz.

Po narození první dcery se zase všechno poskládalo, priorita je teď pro mě rodina. Což neznamená, že ostatní věci neberu vážně, už na nich tolik nelpím a řeším je s větším klidem. Mám základnu, od které se odráží vše ostatní, a o to lépe vše ostatní jde.

To zní až idylicky. Jak je to s naplněným rodinným životem u Vojty?

VD: Máme dohromady tři kluky, kterým je šest, deset a třináct. Zvládnout takovou rodinu je vrcholem managementu. To už pak můžete rovnou řídit banku. Hlavně Táňa tohle všechno velmi dobře umí.

Výborně vycházíme i s tátou starších kluků, Tániným bývalým partnerem Pavlem Čechákem. Já vždycky říkám, že než jsem měl rodinu, spal jsem jenom tolik, abych mohl pracovat. Teď už pracuju jenom tolik, abych mohl spát a být s rodinou. Prostě trochu výměna priorit.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků