Hlavní obsah

Topmodelka Linda Vojtová: Americe někdy chybí lidský rozměr

Právo, Klára Říhová

Víc než půlku života prožila devětadvacetiletá topmodelka ve světě, přesto mluví krásně česky. Domů jezdí z New Yorku, kde má řadu let byt, přítele a většinu práce, jen párkrát do roka. Letos ale častěji - točila tu známou reklamu na minerálku a chystala velký koncert z díla svého dědečka Vadima Petrova.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Linda Vojtová

Článek

Výška 178 centimetrů a váha 57 kilo napovídá, že je stále štíhlounká, ale ne vychrtlá jako mnoho jejích kolegyň. Vzhledem ji přirovnávají ke slavné Gisele Bündchenové, dokonce získala přezdívku Baby Gisele. Do šoubyznysu vplula už v 90. letech minulého století a stále se drží na světové špici. O tom, jak náročné to je, ale také o tom, kde chce jednou vychovávat děti a čím si krátí čas v letadle, jsme si povídaly, když přijela „zkontrolovat“, jak probíhají přípravy velké akce pro dědečka.

Kdo tuhle akci vymyslel?

Já s maminkou, tak padesát na padesát, loni v prosinci. Uvědomily jsme si totiž, že většina jeho krásné muziky zněla zatím jen ve filmech a bylo by hezké vydat ji na cédéčku se symfonickým orchestrem. Rozhodly jsme se představit dědu jako autora vážné hudby.

Jako holka jsem neměla sen stát se modelkou, ale chtěla jsem být právnička, majitelka hotelu nebo rentiérka.

Musíte mít dědečka hodně ráda!

Už v dětství pro mě moc znamenal a samozřejmě i dnes, chci mu takhle vrátit jeho lásku. Vedl mě k hudbě, hrála jsem deset let na klavír, mám docela dobrý hudební sluch, i když jeho talent jsem bohužel nezdědila. Což ho mrzelo, a taky to, že jsem mu chodila na jeho tajné zásoby bonbónů. Teď jsme úzce v kontaktu právě díky našim přípravám. Bylo by to hezké jako překvapení, ale děda musel spoustu skladeb ještě upravovat do symfonické verze. Mimo jiné Krkonošskou pohádku nebo Nocturno in G.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Radil vám někdo, jak se pohybovat v hudební branži?

Myslela jsem, že mi trochu poradí můj přítel Jamison, který má produkční studio, stará se právě o vydávání cédéček a přípravu koncertů pro různé skupiny, jenže jeho parketou je rokenrol. Takže mi řekl, že mi nemůže pomoct, jelikož klasická muzika je něco úplně jiného, a po pravdě přiznal, že se mu ani nelíbí. Ale když jsem mu pustila dědovy skladby, byl nadšený.

Prostě jsme do toho s maminkou skočily po hlavě a snažíme se vidět jen pozitiva.

Skákat do zcela neznámé řeky patří k vaší povaze, ne?

Původně ani moc ne. Jako holka jsem rozhodně neměla sen stát se modelkou, představovala jsem si, že budu žít pěkně v klidu v Čechách a budu po rodičích právnička, případně majitelka hotelu nebo rentiérka.

Ale protože maminka je značně průbojná, už ve třinácti mě postrčila k modelingu a posléze donutila vyrazit do světa. Což mi moc pomohlo, dnes mám díky tomu nadhled, nebojím se žít a bojovat o své místo na slunci.

Jak to přesně začalo?

Jela jsem na dětský tábor do Prachatic, který organizovala Alena Šeredová. Vznikly tam nějaké fotky, které pak maminka ukázala Miladě Karasové z agentury Elite Model Look - a byl z toho kontrakt. Vyhrála jsem hlavní cenu a brzy odjela do Paříže.

Foto: archív Lindy Vojtové, Právo

Ve studiu, kde vznikalo cédéčko s nahrávkami hudby modelčina dědečka Vadima Petrova (vlevo).

Jak jsem pak zjistila, hlavní kritérium odborné poroty bylo vybrat holku, která má potenciál uspět. Ovšem tahle výhra v modelingovém světě ještě zdaleka nic neznamená, jen je dána možnost tři roky pracovat v cizině.

Co bylo na cestě na vrchol nejtěžší? A jaký byl první úspěch?

Nejtěžší bylo vyrovnat se se samotou, zůstat sama bez rodiny. Jsem Rak a ten je nejraději se svými blízkými. Místo toho jsem musela poznávat stále nové lidi a vytvářet si vztahy, které vlastně neměly budoucnost.

Se závistí jsem se setkala paradoxně jen doma v úplných začátcích - ve škole, takže jsem ji musela změnit.

Zpočátku jsem bývala ve světě ubytovávaná v modelkovských apartmánech, žily jsme tam měsíc, bylo to fajn, ale pak už jsme se třeba nikdy neviděly. To bylo hodně náročné. Tehdy ještě neexistovaly chytré telefony a možnost skypovat, takže jsem mámě posílala z Japonska aspoň faxy… Bylo mi kolikrát hodně těžko. A první úspěch? V patnácti jsem se poprvé ocitla na titulce francouzské Elle. To mi určitě hodně pomohlo.

Často se mluví o rivalitě mezi modelkami, závisti… Zažila jste něco takového?

Ne, žádné střepy ani hřebíky v botách jsem nenašla. Ale slyšela jsem třeba, že holky točily v Americe a další modelka je strčila do bazénu… To se stává na nižším levelu modelingu. Jakmile se ocitnete na vrcholu, jste už mezi profesionály, kteří tohle nedělají.

To platí i o jiných sférách, všechny opravdové hvězdy jsou fajn a úplně normální, nepotřebují si nic dokazovat. Dusno občas dělají jejich manažeři a ti, kteří je chrání.

Foto: archív Lindy Vojtové

Milovaný dědeček jí už jistě odpustil, že mu jako malá kradla bonbóny.

Se závistí jsem se setkala paradoxně jen doma v úplných začátcích - od učitelů ve škole, takže jsem ji musela změnit.

Když vyrazila po revoluci do světa naše děvčata, byla bleskově v první linii. Jak se změnila situace?

Velmi. Když jsem měla jet prvně do New Yorku, připravoval můj agent všechny důležité fotografy měsíc dopředu. Takže jsem přijela a oni měli čas pracovat na mojí kariéře. Dnes holky (hlavně Rusky a Brazilky) pošlou své fotky do agentury e-mailem, a když se líbí, vystaví jim expresně vízum a řeknou, ať za týden přiletí. A pokud na ně klienti nereagují hned pozitivně, pošlou je zase zpátky.

Není šance na budování nějaké kariéry, protože za rohem čekají tisíce dalších děvčat. Všechno se strašně zrychlilo. Vlastně i díky tomu pořád ještě pracuju na vysoké pozici, protože těch, které měly tak kvalitní začátek, je málo. Já vydržela čtrnáct sezón v přehlídkách, dnes udělají jednu dvě…

Jak se udržujete v kondici? Stojí to hodně odříkání?

Šíleně cvičím. Každý den. Skáču na trampolíně, k tomu dělám aerobní cvičení…

Diety už ani moc nedržím, když potřebuju rychle zhubnout, zavedu dělenou stravu, takže nejím karbohydráty ve stejnou dobu jako maso. A opravdu to funguje. Přesto mám asi o dvě kila víc, než když jsem začínala.

Ale zastávám názor, že když mě chtějí, do něčeho se vejdu. Nikdo není dokonalý. Špičkoví designéři mají skvělé střihy, byla jsem sedm let tváří Armaniho a ten šaty dodělával přímo na mně. Ovšem někteří, hlavně začínající, nemají ještě vychytané velikosti a jejich modely jsou menší. Leckteré modelky to berou osobně a hubnou, až jsou jako zombie.

Foto: archív Lindy Vojtové

Tři generace - s maminkou a babičkou. Je vidět, že půvab mají ženy z rodiny zakódovaný v genech.

Ale obecně se módní trend vrací k ženským liniím, ne?

Trochu ano. Ale na přehlídkách bohužel často stále převládá extrémní hubenost. Jedna moje kolegyně vytvořila hnutí, že na molo nesmějí modelky pod šestnáct let a s BMI indexem pod osmnáct. Celkově jim pomáhá vybojovat slušné podmínky, takže je to trochu lepší. Ale některé holky se tak bojí o práci, že stejně nejedí a před vážením vypijí litr a půl vody, aby prošly.

Vyzkoušela jste modely slavných návrhářů, co nosíte v civilu?

Na sobě teď sice mám všechno od návrhářů, žádnou běžnou konfekci, ale preferuju ležérní a pohodlné věci. Džíny, trika, svetry… Sukně nosím taky, podle nálady. Ulítávám hlavně na kabelkách a botách - miluju balerínky i vysoké podpatky.

K tomu si navrhuju a vytvářím vlastní šperky, dva roky jsem chodila do speciálního kurzu a hrozně mě to baví jako koníček. Třeba jsem udělala pro sebe a mámu zvláštní oboustranné prstýnky, různé náhrdelníky, náušnice…

Kde se to ve vás vzalo?

Vůbec nevím. Ale výtvarno mě zajímalo vždycky, jednu dobu jsem zkoušela pracovat s hlínou, pak jsem začala strašně moc plést. Hlavně v letadle při dlouhých přeletech, moje profese je vlastně celá o velkém čekání. Upletla jsem spoustu šatů a svetrů, dnes pletu kamarádkám oblečky na miminka…

Musíte mít obrovskou trpělivost!

Je fakt, že šperkařina je strašná piplačka. Mě baví hlavně navrhování a samotná výroba, byznys kolem prodeje ne. Mám už kompletní pracovní výbavu, ale nechám si to jen jako příjemnou zálibu. Vždycky, když se vracím z pracovních toulek do New Yorku, už se na to těším.

Co pro vás New York znamená?

Druhý domov, žiju tam skoro dvanáct let, většinu dospělého života. Je to úžasnou energií nabité otevřené město, které přijme každého příchozího. Nikdo na nikoho nekouká, že je z jiné země nebo má jiný přízvuk. Mluvím tam jen anglicky, takže mi v Česku občas vypadne slovíčko. Ale Praha mě stejně pořád táhne zpátky, jsem ráda, že teď mám důvod tu být…

Foto: ČTK

Na předváděcím molu je stále královnou. Christian Dior, jaro léto 2009, Paris Haute Couture.

A hodně čtu české knihy, miluju Kunderu, historické romány a životopisy, právě se chystám přečíst knihu o Medě Mládkové. A ráda si na Wikipedii hledám různé události z historie…

Váš přítel je Američan?

Ano. Poznali jsme se přes kamaráda, s nímž jsem bydlela, už to bude deset let. Tehdy se mnou bydlela ještě Káča Houdová, která chtěla otvírat v Americe Slunečnici. A ten kamarád přivedl Jamisona, že jí jistě pomůže. Láska na první pohled to nebyla. Scvaklo to mezi námi až po roce a začali jsme spolu žít…

Jsme naprosto rozdílní, úplné protiklady. On je rozený Newyorčan z Brooklynu, který má šílený drive a ambice. Vyrůstal velmi chudý a viděl kolem sebe úspěšné bohaté lidi, tak chtěl mezi ně taky patřit. Mně naopak v Praze nic nechybělo, nepotřebovala jsem být ambiciózní. Takže mě pořád postrkuje dopředu a já ho naopak zklidňuju.

Nejraději bych dítě vychovávala podle českého modelu v Praze. Na Manhattanu ho nemůžete ani plácnout přes prdelku.

Prý vás požádal zajímavě o ruku?

Na naše deváté výročí mi koupil obraz s namalovaným prstenem. V duchu jsem si řekla: aspoň něco! K tomu byly tři krabičky s diamanty - jeden kulatý, druhý smaragdový brus a třetí čtvercový. Měla jsem si vybrat, který se mi nejvíc líbí a udělat si z něj sama prstýnek. Asi čtvrt roku jsme to dlouze probírali a já si nakonec navrhla úplně jiný - s pěti řadami droboučkých diamantů dokola. (Natahuje ruku s prstenem - je opravdu krásný.)

Takže svatba na obzoru?

Zatím asi ne. Po deseti letech nemám pocit, že je třeba někam spěchat. Až se budu vdávat, chci, aby se něco změnilo, nastal další stupeň, aby přišlo miminko. Ale to ještě neplánujeme. I když už tolik času není, třeba máma měla brášku v osmnácti a mě v pětadvaceti. A mně by se líbilo pořídit si dítě v pětatřiceti. Zvykli jsme si na určitý životní styl a je těžké se ho vzdát. Nerada bych s sebou tahala dítě po světě nebo ho svěřovala chůvám. Ovšem kdyby přišlo nečekaně, nějak bychom se s tím museli vyrovnat.

Foto: ČTK

V extravagantním modelu Johna Gallianiho.

Vyhovuje vám volný americký přístup k výchově?

Právě že moc ne. Nejraději bych dítě vychovávala podle českého modelu v Praze, jako jsem vyrůstala já, v klidu. Na Manhattanu nemůžete dítě ani plácnout přes prdelku, ani říct slovo kritiky. Potkávala jsem v zimě matky v bundách a čepicích a dítě bylo prostovlasé. Tady bych ji upozornila, jestli není dítěti zima, tam to nejde. Takže chci žít v budoucnu víc tady…

A přítel?

Ten bude samozřejmě v New Yorku, ale je otevřený tomu, že já budu pendlovat. Prahu miluje a taky naše jídlo, česky umí říct jen: mám hlad, ahoj a Kolkovna. To je restaurace, kam tu rád chodí. Každý den na obědy i večeře, skoro už nevím, co si mám dávat.

V Americe vaříte?

Čas bych měla, maminka mě nedávno naučila dokonce péct kachnu a svíčkovou. Ale skoro nevařím, spíš chodíme do hospod nebo si necháme jídlo přivézt. Improvizujeme.

Osobně mám ráda, když si vytvořím každý den aspoň přibližný plán, co a jak bude. Jsem plánovač. Jenže přítel je pravý opak a kolikrát mi v pět odpoledne řekne: Hele, mám super lístky na Rolling Stones a půjdeme s nimi na večeři. Takže jsem si zvykla, že i kdybych uvařila, někdo zavolá, změní se program a jídlo můžu vyhodit. Kdybyste přijela, určitě bych vás taky někam vzala!

Kam jdete vy, když máte volno?

To si užívám a snažím se opravdu nedělat nic. Jdu s kamarádkami na masáže, na nehty, na nákupy. Ale každý den ráno začínám posilovnou, abych ji měla už z krku, tu nevynechám nikdy. A taky mám pejska, s tím hodně chodím na procházky. Běhat ne, to mě nebaví vůbec.

Dosáhla jste v modelingu maxima, pořád vás baví?

Je to něco, co už je mou součástí. Ještě chvíli se tam chci udržet, do důchodu se nechystám. Zatím si nedovedu představit, že bych dělala něco jiného. Mě už někdy ve dvaceti strašně trápilo, co budu dělat „potom“, všichni se mě ptali a já z toho byla docela vystresovaná. Ale pracovala jsem dál, je mi devětadvacet a pořád pracuju. Začnu se tím zabývat, až to přijde. Když je člověk otevřený, aktivní a nezastavuje se, osud mu něco zajímavého přihraje.

Foto: archív Lindy Vojtové

S přítelem Jamisonem jsou zasnoubení, ale svatba zatím není na pořadu dne…

Co by vás zajímalo?

Asi bych mohla organizovat různé akce, kde je určitá volnost, a nemusím být každý den se stejnými lidmi ve stejném prostředí. Něco spojené s cestováním… Taky by mě bavilo předávat zkušenosti začínajícím modelkám.

A trochu si plním dětský sen být rentiérkou, v New Yorku mám už tři byty, dům a několik vzácných obrazů. Myslím, že je dobré investovat do nemovitostí a umění.

Objela jste celý svět, kde se vám nejvíc líbilo?

Krásných míst je spousta. Po 11. září 2001 jsem musela zůstat o týden déle v Izraeli, protože nelétala letadla, a úplně jsem se do té země zamilovala, má strašně silnou energii. Ale líbilo se mi taky v Mexiku, v Karibiku, v Africe a dalších exotických destinacích. Často jsme se na focení dostali do úžasných míst, kam cestovky nejezdí. Dnes kolikrát udělají pláž ve studiu a nejede se nikam. Působivá reklama se lvem a leopardem nevznikla v divočině, ale jako počítačový trik.

Líbí se mi i Švédsko, tam letím zrovna dneska. Těším se na kamarádky, mám je za ty roky už rozeseté skoro všude a fungují mezi námi až rodinné vztahy.

V Česku jste známá hlavně z reklamy na minerálku, není to škoda?

Ten projekt je vlastně spojený s koncertem pro dědečka. Já tu dřív hlavně chtěla mít domov a nebýt moc známá, lidi mě znali jen jménem, ale nikdo mě nepoznával na ulici, což bylo fajn. Dnes mě už poznávají, naštěstí jsou to všechno hezké reakce.

Co z Ameriky tu nejvíc postrádáte?

Češi by se měli naučit být víc pozitivní. Když tu přijdu do krámu nebo kamkoliv a jsem od začátku milá, vrací se mi to zpátky. Ale pokud se tvářím neutrálně a nevydám pozitivní energii, neusměju se, je reakce většinou kyselá a neochotná. Což v New Yorku neexistuje, tam jsou služby na prvním místě. Když třeba něco vracíte v obchodě, že se vám to nelíbí, ještě se omluví. Tady naopak.

Na druhou stranu Amerika je hlavně o byznysu a číslech, chybí jí občas lidský rozměr.

Máte ještě nějaký nesplněný sen?

Asi ne. Jsem dost realistka a pohybuju se nohama na zemi.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám