Hlavní obsah
Tomáš Verner Foto: Petr Hloušek, Právo

Tomáš Verner: Měl jsem dojem, že mám na vítězství právo. Omyl

Vypadalo to na zářnou kariéru. Ještě před deseti lety vítězil krasobruslař Tomáš Verner (34) na různých šampionátech a měl našlápnuto i na olympijské úspěchy. Pak ho ale zradila psychika a opustilo štěstí. Před šesti lety skončil. „Za to, že mám sport ještě rád, vděčím hlavně Danielu Landovi,“ říká. Co se tehdy stalo? A jak žije dnes coby čerstvý ženáč a otec?

Tomáš Verner Foto: Petr Hloušek, Právo
Tomáš Verner: Měl jsem dojem, že mám na vítězství právo. Omyl

Vaše jméno po letech znovu zaplnilo noviny – psalo se, že jste měl svatbu (s Thajkou Tammy Sutanovou) a v září se vám narodil syn Tomáš. Jak tyto zprávy přijaly fanynky? Neprotestovaly?

Neprotestovaly. Ani by to nestihly. Nejsem totiž ten typ člověka, který by události ze svého soukromého života pompézně vyhlašoval do světa. Oženil jsem se celkem v tichosti.

Později jsem sice nějaké příspěvky na sociální sítě umístil, takže se o tom psalo a strhla se lavina reakcí, vesměs to ale byly reakce pozitivní. Fanoušci se ptali hlavně na to, jestli mě ještě uvidí na ledě.

A uvidí?

Nerad bych jim něco vzkazoval přes vás, ale asi už tolik ne. Chci se teď ponořit hlavně do své role otce. A to se dá se všemi povinnostmi, které teď na bedrech mám, skloubit jen velmi těžko. (Tomáš Verner založil svou vlastní krasobruslařskou akademii.)

Proč jste se vlastě oženil v tichosti?

Protože nejsem Jaromír Jágr ani Petra Kvitová. V mém případě národ nepotřebuje vědět o každém detailu z mého života. Náš sňatek byl navíc poznamenaný koronou. Brali jsme se 14. března, kdy se zrovna rozjela pandemie a všechna ta ochranná opatření, takže svatba byla velmi komorní – jen o osmi lidech. Sezdával nás můj táta (otec Tomáše Vernera je radní města Borovany).

Ještě zpět k vašim fanynkám. Zaujalo mě totiž, že máte největší fanklub v Japonsku. Proč si vás oblíbili zrovna tam?

To nevím. Částečně to bude asi tím, že v Japonsku je krasobruslení nesmírně populární sport. Druhý důvod může být ten, že jsem blonďák a ještě k tomu vysoký. Jsem mnohem vyšší než většina japonské populace i většina krasobruslařů. A tak si mě hned všimli.

Ten zájem se datuje už od roku 2002, kdy jsem tam jel poprvé na závody, a od té doby neutuchá. Japonsko se tak stalo zemí, kterou jsem během své krasobruslařské kariéry navštěvoval asi nejčastěji – zvali mě tam jak na závody, tak na exhibice.

Pár Japonců se prý kvůli vám začalo dokonce učit česky. Je to pravda?

Je to pravda. Jedna japonská fanynka dnes dokonce studuje na univerzitě v Olomouci a její čeština je na vynikající úrovni. Už jsme se i sešli. Zkontaktovala mě přes svazový e-mail a to setkání bylo hrozně dojemné.

Vzkazy, které dostávám z Japonska, jsou často dojemné. Ti lidé mi píšou nesmírně niterné věci. Třeba jedna slečna, která je mentálně i fyzicky hendikepovaná, mi napsala, že díky mně dokáže zapomenout na svoje utrpení. Pokaždé, když sleduje mou jízdu, ji prý na chvíli opustí všechny bolesti a strasti. Vznáší se spolu se mnou na ledě. To mi přišlo kouzelný. Pokud bych nic jiného v životě nedokázal, tak tohle by bylo dost.

Jste ale oblíbený i v jiných asijských zemích. Kdysi vzbudilo rozruch, že jste se účastnil oslav narozenin severokorejského diktátora Kim-Čong-ila. Pořád tam jezdíte?

Ne, tam už nejezdím. Ale spousta jiných krasobruslařů ano. Nikdo moc nepřemýšlí nad tím, že by podporoval tamní komunistický režim. Jedou zkrátka na spřátelenou exhibici. Ale to už je dávno pryč a už bych se k tomu nechtěl moc vracet.

Z Asie pochází i vaše manželka, respektive její rodiče. Musel jste ji prý dlouho „lovit“. Dočetla jsem se, že dvanáct let…

Jo, moje manželka je Američanka s thajskými kořeny. Je to taky krasobruslařka, reprezentovala právě Thajsko. Poprvé jsme se setkali už v roce 2006 na mistrovství světa v Kanadě. No a už tehdy jsem při pohledu na její krásu oněměl. Ona si mě ale tehdy vůbec nevšimla…

Se svou manželkou - thajskou krasobruslařkou Tammy Sutanovou.

Foto: Profimedia.cz

To chápu, když jste oněměl…

No jasně, tím to asi taky částečně bylo. Ženský zřejmě na tichý šarm moc neslyší. (směje se)

Dalším důvodem ale určitě bylo i to, že jsem v té době bruslil někde kolem desátého místa. A krásná Tammy koukala spíš na medailisty. Tam si ve svých šestnácti letech vybírala nápadníky. Já jsem byl proto mimo její záběr.

Pár let nato jsme se ale přece jen seznámili, a to přes naše společné přátele. A bylo to. Už jsme se nepřestali potkávat.

Svou Tammy jste si nakonec přivedl do Česka. Proč jste se rozhodli žít v Praze, a ne v Americe nebo v Thajsku?

Ten důvod je hlavně pracovní. Já tady mám poměrně dost závazků a povinností. Ale nejenom to. Praha je krásná a Česko velmi bezpečné. Spousta lidí si to možná neuvědomuje, ale máme se tu hrozně dobře.

Někdo si možná myslí, že v Americe je tráva zelenější, ale není to tak. Tady se dá s trochou dobré vůle dokázat taky hodně věcí.

Tammy s tímto tvrzením souhlasí?

Prozatím ano. Pokud bychom si to ale časem rozmysleli, tak se můžeme kdykoliv přestěhovat. Možnosti žít v Americe i v Thajsku samozřejmě máme.

Zeptám se teď na vaši krasobruslařskou kariéru. Zajímají mě její počátky. Prý jste se jako malý kluk věnoval i jiným sportům než krasobruslení – fotbalu, karate nebo atletice. Proč nakonec krasobruslení vyhrálo?

Jak se říká: za vším hledej ženu. V mém případě to byla Štěpánka, tedy moje kamarádka ze školky. Já jsem se do ní jako malý kluk hrozně zamiloval a chtěl jsem být pořád s ní. A tak jsem začal chodit do krasobruslení. Ona totiž tehdy bruslila.

Ze začátku mi bylo nějaké bruslení úplně jedno, na led jsem chodil z jiných důvodů. Jenomže postupem času mě to začalo bavit.

A tak zatímco Štěpánka u krasobruslení nevydržela, já jsem si ho nakonec zvolil jako svůj hlavní sport. To mi bylo dvanáct. Líbilo se mi, že je na rozdíl od těch ostatních individuální. Tehdy jsem byl asi trochu sebestřednej.

Přišel první neúspěch a já jsem ho neunesl. Moje ego – jak to lidský, tak i to sportovní – utrpělo. Začal jsem s hrůzou zjišťovat, že těch výjimečných je na světě víc. Že všechno nemusí nutně dopadnout tak, jak jsem si vysnil.

A zřejmě taky trochu šoumen, ne?

Tehdy asi celkem jo. Byl jsem třídní šašek a žákovskou knížku jsem měl plnou poznámek. Byl jsem často středem pozornosti. Dneska už to tak nemám.

V roce 2008 jste v Záhřebu vyhrál první mistrovství Evropy. Podle trenérky jste měl našlápnuto stát se světovým šampionem a možná i olympijským vítězem. Místo toho se začaly řetězit neúspěchy. Co se stalo?

Víte, já jsem si od malička myslel, že jsem výjimečný. Ať jsem hrál fotbal, nebo jezdil na bruslích, měl jsem oproti ostatním navrch. Šlo mi to. Takže když jsem začal sbírat první medaile, bral jsem to jako samozřejmost. Měl jsem dojem, že mám právo vítězit. Že už mám před sebou jenom hvězdnou kariéru, protože si ji zasloužím.

Jenomže ono to tak samozřejmě nebylo. Přišel první neúspěch a já jsem ho neunesl. Moje ego – jak to lidský, tak i to sportovní – utrpělo. Začal jsem s hrůzou zjišťovat, že těch výjimečných je na světě víc. Že všechno nemusí nutně dopadnout tak, jak jsem si vysnil.

No a čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím horší to bylo. Pak už jsem se nedokázal při závodech ani soustředit. Pokazil jsem i jízdy, které jsem zvládal při trénincích bezchybně.

Takže to byl psychický problém?

Asi ano. Pokud chce někdo vyhrávat medaile, tak to musí dělat jako Ester Ledecká: ve chvíli, kdy jede závod, existuje jenom ona a svah. Nic víc. Nesmí myslet na sponzory, na trenéra, na rodiče. Nesmí ji trápit to, v jaké kondici jsou její soupeři. Musí se absolutně soustředit. Pokud se nesoustředí, tak na medaili zkrátka nedosáhne. Byť by byla sebelepší.

„Nedokázal jsem se soustředit. Pokazil jsem i jízdy, které jsem zvládal při trénincích bezchybně,“ vysvětluje Tomáš Verner náhlý zvrat ve své slibné kariéře.

Foto: ČTK

Rozumím tomu dobře, že ve vašem přípravném týmu chyběl psycholog? Pokud vím, tak takové odborníky mívají všichni vrcholoví sportovci. Dokonce i vzpěrači, kteří „jenom“ zvedají činky se závažím…

Tehdy se tomu taková pozornost nevěnovala. Až mnohem později mi pomohl doktor Bahbouh a v závěru mé kariéry i Daniel Landa. Díky nim mám sport stále rád.

Založil jste si vlastní krasobruslařskou akademii. Nabízíte svým svěřencům kromě fyzické přípravy i něco jako mentální trénink, kterého se vám nedostalo?

Už jsme si ho sice vyzkoušeli, pořád je ale příliš brzo. Naše akademie běží teprve dva roky. Ale ano, apeluju na naše trenéry, aby si se všemi rodiči v první řadě sedli a řekli si, co od daného dítěte očekávají.

Pokud trenéři zjistí, že rodiče chtějí z potomka olympijského vítěze, musí se tomu přizpůsobit i celý jeho trénink a životospráva. Prozatím ale v této situaci nejsme.

Vidíte v některém ze svých svěřenců takový potenciál? Je tam nějaký budoucí olympijský vítěz nebo alespoň mistr Evropy?

Prozatím nevidím. Navíc dnešní generace dětí je úplně jiná, než jsme byli my. Vyrůstá jinak. Nejsou to děti, které by trávily celé odpoledne s kamarády na prolézačkách nebo na fotbalovém hřišti. Většina z nich nechodí ani ven. Jejich rodiče totiž mívají běžně víc než jednu práci a na společné aktivity s dětmi už jim tak nezbývá čas. Přestože by chtěli.

Takže děti tráví většinu dne u počítače nebo u tabletu a ve dvanácti letech ani nechytí míček. Chybí jim takzvaná fluidní inteligence, díky které by zvládly vyřešit jakoukoliv situaci, která při pohybu nečekaně vznikne.

Naštěstí je ale dost rodičů, kteří řeknou: My jenom chceme, aby se naše dítě naučilo tvrdě makat, překonat překážky a bolest, aby se naučilo vyhrávat i prohrávat. To je pak skvělý, protože to dokážeme.

Dnešní děti takovou dřinu, na jakou byli zvyklí sportovci naší a předchozí generace, nevydrží.

Ke sportu a pohybu obecně ale chybí vztah i dětem z jiných zemí. Nebo jsou na tom někde lépe?

Řekl bych, že je to všude stejné. A nejenom v krasobruslení. Podívejte se třeba na NHL. Dřív tam byla spousta českých hokejistů, dnes už to neplatí. Přitom hokejový národ jsme pořád. Dnešní děti už ale takovou dřinu, na jakou byli zvyklí sportovci naší a předchozí generace, nevydrží.

Jedinou výjimkou je možná Rusko – částečně proto, že tam mají širokou základnu, takže je pořád kde brát. Jakmile trénink někoho zničí, nastoupí další.

Problém jsou možná i peníze. Kolik jich rodiče investovali do vás?

Hodně. Je pravda, že dělat jakýkoliv sport na vrcholové úrovni je náročné nejenom fyzicky a psychicky, ale i finančně. A v tom Rusku, o kterém jsme se bavili, platí průpravu talentované mládeže stát. Rodiče nic platit nemusí. Dostanou zkrátka jen pokyn, aby se spolu s dítětem přestěhovali někam, kde ho připraví. Třeba do Moskvy.

Pokusíte se vychovat krasobruslaře nebo jiného vrcholového sportovce z vašeho syna?

Bruslit ho samozřejmě naučíme. Čím ale bude, si jednou vybere on sám.

Na závěr mi řekněte ještě jednu věc. Krasobruslaři dostávají od svých fanoušků během závodů plyšáky. Po každé jízdě jimi diváci doslova zasypou led. Kolik jste jich za svou kariéru nasbíral vy? A kde všichni jsou?

Přesné číslo vám neřeknu, ale jeden přepravní kontejner na vlaku bych jimi určitě naplnil. A to vrchovatě. Dnes už jsou ale všichni rozdaní – většina z nich putovala do dětských domovů nebo do nemocnic.

Já sám jsem si nechal jenom pár vybraných kusů, ke kterým mám nějaký zvláštní vztah. Ty mám hezky vystavené u našich v Borovanech. A tam taky zůstanou.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků