Hlavní obsah

Tereza Voříšková: Až si někoho vezmu, už ho nepustím

Právo, Lucie Jandová

Chodí nenalíčená a je bezprostřední a upovídaná. Přičte-li se k tomu ještě kombinace přirozeně hezké tváře a chraplavého hlasu, není divu, že dvacetiletá herečka jde v poslední době z role do role.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Tereza Voříšková

Článek

S filmy, které jste teď natočila, se roztrhl pytel. Jen za poslední rok jste účinkovala v pěti a v dalším dokonce vystupujete jako komiksová postavička.

Ano, je to film podle knihy o Aloisi Nebelovi podle Jaromíra Rudiše. Vybrané herce pro ten film překreslují na počítačích. Postava bude mít můj obličej, na to se těším. Zatím jsem z toho viděla tři minuty a bylo to geniální.

Máte ráda komiksy?

Komiksy jsem trochu šmrncnutá, protože moje ségra studuje výtvarnou školu a hodně kreslí, i komiksy. Přečetla snad všechny, které jsou v Česku dostupné. Když jsem jí říkala, v čem hraju, zasvítily jí oči a zařvala: „Rudiš, jo!“ Přečtu si to, o čem mi řekne, že je dobré. Mám od ní výběr. (Je čas oběda a Tereza si objednává jídlo. Srdečně pobízí, ať si vezmeme s ní. „Nevadí vám, když budu mluvit s plnou pusou?“ ptá se vesele.)

V Pekle s princeznou jste si střihla právě princeznu, což je sen každé holky. Hrála jste si na ně, když jste byla malá?

Jo. My jsme hrozně velká rodina, a tak jsem často vzala všechny svoje bratrance a sestřenice, oblékla je do různých kostýmů a pak jsme hráli představení. Dodneška na to máma vzpomíná. Že to bylo hrozné utrpení.

Utrpení? Já myslela, že zábava!

Ne, utrpení. Zorganizovala jsem to většinou tak, že se na představení museli přijít podívat všichni členové rodiny, včetně babiček a dědů. A naše improvizační divadlo trvalo klidně i tři hodiny.

Vydrželi diváci?

Vydrželi, ale vždycky, když jsem pak hlásila: „Mami, budeme zase hrát divadlo,“ maminka se to snažila nenápadně odložit.

Byla jste hodně temperamentní?

Moje máma říkala, že si to jistě se svými dětmi užiju. Protože já byla šílené dítě. Když přišla návštěva, lezla jsem jí po hlavě. Pak jsem si stoupla na hlavu já a koukala se na televizi.

Vy si umíte stoupnout na hlavu?

To umím dodneška a jako dítě jsem byla jogínka. V deseti letech mi to přišlo hrozně zajímavé. Asi jsem se prostě vždycky ráda předváděla. Takže já nejprve všechny oblezla a na závěr jsem si stoupla na hlavu. No, stoupla, to asi ne. Jak se to říká, když jsem vzhůru nohama?

Stojka na hlavě?

Asi. A v této pozici jsem sledovala televizi.

Děláte to dodnes?

Ne, teď už se dívám normálně. Navíc teď už bych se dotýkala stropu.

Jste pořád tak bezprostřední, nebo jste se zklidnila?

Určitě, hlavně za poslední rok. Možná je to i věkem.

Dospíváte?

Možná.

Máte z toho radost?

Moc ne.

A vaše okolí?

Moje okolí hodně. Tuhle se mě ptal jeden producent, když jsme byli ve vinném sklípku a popíjeli: „Jak to, že tady neskáčeš po stole?“

Dřív byste skákala?

Ne, to ne. Ptala jsem se, proč bych měla skákat po stole? „Když jsem tě před rokem poznal, bylo tě všude plno, teď už ne. Z tebe je už ženská!“ říkal. Nějak se to asi ve mně přeskupilo.

Pozorujete na sobě proces přerodu z dívky v mladou ženu?

Zlehka. Snažím se, aby to nebylo moc rychlé. (Otočí se s úsměvem na fotografa: „Mluvím o tom, jak jsem žena, a vy mě fotíte s paprikou čouhající z pusy! To není fér.“)

Během natáčení pokračování filmu Bobule se psalo, že jste se rozešla se svým přítelem Kryštofem Hádkem, se kterým tam také hrajete. Můžete to potvrdit, nebo to byl jen reklamní trik?

Nechci o tom moc mluvit, jsem tím docela znechucená.

Tak to vysvětlete.

Uvedu to na pravou míru tak, že ty noviny, co tohle psaly, vůbec nevědí, jak to je. Nikdy jsem nikomu nic nepotvrdila.

A přesto se psalo o vašem rozchodu a následném návratu.

To vůbec není pravda. Ani jedno, ani druhé. Nebudu se k tomu vyjadřovat, ale udivuje mě, že aniž bych k tomu cokoli řekla a potvrdila, je neskutečné, že… (Tereze zvoní mobil, volá přítel. Vypráví mu, že je o něm zrovna řeč.)

Tak co vám poradil přítel na telefonu?

Snažím se to formulovat, abych se k tomu už nemusela vyjadřovat. Protože mě to už dost štve. Jde o to, že oni nic nevědí. Překvapuje mě, že někdo může psát o mém vztahu, když k tomu nedělám žádné rozhovory. Jsou to čisté lži a spekulace, které jakousi náhodou vyšly před filmem 2Bobule, což je velmi zvláštní. Ale to mi nenáleží komentovat.

Každopádně nechci jakkoli přilévat olej do ohně, takže o tom nebudu mluvit. Jen to podporuje dohady. To není můj svět a nezajímá mě. Já se taky lidí na ulici neptám, s kým chodí.

S Kryštofem jste si v Bobulích vyzkoušela i svatbu. Líbila by se vám taková jako ve filmu?

Myslím, že by měla být úplně jiná.

A jaká?

Rozhodně bych chtěla bílé šaty, a ne zelené. Lokace na jižní Moravě by seděla. Ale chtěla bych svatbu malinkou, třeba jen s rodiči.

Je pro vás svatba důležitá?

Vzhledem k tomu, že je mi dvacet, tak spíš ne.

A v budoucnu?

Myslím, že není tak důležitá. I když je hezké, když člověk ví, že s tím člověkem chce být. Je to hezký slib. Asi bych se nebránila tomu, že už není cesty zpět. Ale musela bych vědět, že to je ten pravý. Když si někoho vezmu, už ho nebudu chtít pustit.

Jaký by měl být váš partner?

Úplně obyčejný. Hlavně aby se mnou jezdil na výlety. A držel mě nad vodou.

To jste nenáročná. Může být tudíž třeba vztekloun nebo piják?

Ne, ne, to opravdu ne.

Tak co tedy netolerujete?

Nechodila bych s feťákem či arogantním blbečkem. I když s takovým by asi nechodil nikdo. Nevím, vybírám spíš podle energie. Vlastně ani nevybírám. Prostě někoho potkáte, je vám s ním dobře, a po půl roce zjistíte, že ho milujete. Je to asi o symbióze. A asi je plus, když je pozitivní. Potřebuju se zkrátka mít o koho opřít. Mám ráda rodinné typy. A nemám ráda, když mě někdo balí.

Když vás dobývá?

Ne, když se předvádí. Sotva jsem hupla do herectví, začali za mnou chodit chlapi, že mě svezou v drahém autě a že jsou vedoucí nějaké firmy… Tak to je mi nepříjemné.

A co musí partner tolerovat vám?

Občas jsem lehce hysterická.

A vzteklá?

Když mám hlad. To pak strašně.

Všimla jsem si, že dost jíte.

Dost. Tím to zaháním. Tuhle mi táta řekl, že když se nenajím, tak se se mnou nedá být. Co se dá dělat, je to pravda. Mě když partner nakrmí, je pak všechno v pořádku.

Film Bobule se odehrává na jižní Moravě a vy jste se v něm objevila v kroji. To ale nebyla vaše krojová premiéra.

To ne. Já byla v kroji čtrnáct let. Takovou dobu jsem jako holka tancovala ve folklórním souboru Valášek.

Takže v Bobulích to pro vás žádná novinka nebyla.

Novinka byla - v těch valáškovských krojích jsme totiž normálně čurali. Ale holky na Moravě říkaly, že dojít si na záchod v kroji pošpiňuje tradici.

A jak to řeší?

Nechodí. Třeba celý den. Když mají slavnost, dají si jen vodu do pusy, vykloktají a vyplivnou.

Dělala jste to při natáčení stejně?

Ne, já jsem chodila v tom kroji i na záchod. Taky jsem u toho normálně pila. I ve sklípku.

Dovedla byste si představit život na venkově?

Jsem sice městské dítě, ale dovedla. Zcela živě. I s koňmi na statku.

Brala byste to?

Teď ještě asi ne, ale třeba za nějakých pět let ano. Zatím nemám ten statek ani koně. Koně miluju. Točím teď takový seriál, Znamení koně se jmenuje. Hraju tam žokejku, a tak jezdím na výcvik. Na venkově čas plyne úplně jinak! Nemám s sebou ani mobil, ani internet. Neřeším, co na sebe, nasadím tepláky. Dám si kafe, čtyři hodiny jezdím na koni, pak ho musím vyčistit… To je úplně jiný život. Nežila jsem tam sice půl roku, je to vždy jen na pár dní, ale musím říct, že mi to psychicky pomáhá.

Na koni tedy jezdit umíte?

Učím se to a hrozně mě to baví.

Už zdoláte nějakou překážku?

To ne. Zvládám klus a cval. Učím se na dostihovém sedle, kde má člověk dost pokrčené nohy, což je těžké.

Letos vás diváci viděli v pohádce, komedii i v dobrodružném filmu. Před pár dny měl ale premiéru další snímek, který jste dokončila - Zemský ráj to na pohled. Film z disidentského prostředí z dob komunismu, to je trochu jiná káva. Jak tu dobu vnímáte vy, narozená roku 1989?

Díky tomuhle filmu jsem se o ni docela zajímala. Ptala jsme se na komunismus několika starších lidí a slyšela jsem mnoho různých názorů. Byla jsem hodně překvapená. Myslela jsem, že všichni budou říkat, že to bylo hrozné. A přitom jsem se s takovým míněním setkala tak půl napůl, což mě překvapilo. Měla jsem představu, a mám ji doteď, že všechno bylo strašné, nic nebylo k dostání. Ale spousta lidí k tomu má úplně jiný postoj, což mi přijde dost děsivé.

Proč?

Setkala jsem se třeba s názorem, že tady bylo bezpečno nebo jiné absurdní věci. Ale tím, že jsem v tom filmu hrála a prožila jsem si některé věci před kamerou, určitou představu mám. Hlavní, co se mi s tou dobou pojí, je asi nesvoboda.

To asi ano. A dál?

Ten film se snaží ukázat lidi v té době. Jejich osudy, to, jak mysleli a co si říkali. A já skoro v každé scéně cítila úzkost. I tam, kde měla být radost, jsem někde vzadu cítila všudypřítomnou úzkost. Dopadla na mě ponurost doby a taková věčná pochybnost.

Dovedete si představit, že byste žila v době bez mobilů a internetu?

Upřímně řečeno, bez mobilu nedám ani ránu. Fakt se za to stydím.

Kolik esemesek dáte denně?

(Chvíli mlčí) Přiměřeně. Ale když se mě zeptáte, kolik hodin provolám, je to děsné. Kamarádi už to nemůžou snést.

Říkají si: Už zase volá Voříšková?

Ne, to ne. Pořád ale někdo volá mně. Takže si občas vypínám mobil, třeba na celý víkend. Moje manažerka to už taky nemůže snést. Nadává mi, ale jinak se to nedá. Takže mobil mám buď pořád na uchu, nebo ho vypínám.

A co internet? Jste taky na Facebooku?

Mně to přijde úplně zhýralé. Na Facebooku sice jsem, ale moc se mě to nedotklo. Jdu se tam podívat jednou za měsíc. A dost tam vyřizuju pracovní věci. Ale přijde mi úchylné mít kamarády někde na internetu, když s nimi mohu jít ven. Sice mám času málo, ale na kamarády by si člověk čas udělat měl.

Ale ve vaší generaci internet frčí, ne?

To ano. Když chceme dostat lidi do divadla, rozesíláme pozvání esemeskou a dává se to na Facebook. Přijde mi to absurdní. Na Facebooku máte třeba kolonku, co se vám honí hlavou. Nechápu, jak tam někdo může být schopný napsat: „Právě jsem si vyčistil zuby. A teď jdu do školy.“ To mi přijde mimo.

Víte o tom, že vás srovnávají s Megan Foxovou?

Opravdu? A kdo to je?

Nejkrásnější herečka. Američanka.

Fakt jo?

Uvědomila jste si někdy, že vám váš zevnějšek ulehčuje život?

Dlouho jsem z toho měla komplexy.

Jsem krásná, to je hrůza, říkala jste si?

Říkala jsem si, že si mě vybírají do filmů jen proto, jak vypadám. Pak jsem si naštěstí uvědomila, že tu máme mnoho daleko hezčích bab.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám