Hlavní obsah

Tereza Hromádková: Češka za polárním kruhem

Za polární kruh ji přilákalo kouzlo pustých plání, ticho a také zajímavý pták jménem rybák dlouhoocasý. Tereza Hromádková (31) patří k našim vědcům, kteří pro svou práci využívají zázemí České arktické výzkumné stanice na Špicberkách. Když na to přijde, umí se o sebe postarat klidně i v noci v terénu: „Musíte mít s sebou i obranné prostředky proti medvědovi, signální pistoli a zbraň. Kvůli tomu jsem se musela před svým prvním pobytem naučit střílet.“

Foto: archiv Terezy Hromádkové

Na Špicberky jezdí česká ornitoložka Tereza Hromádková už od roku 2014, kdy tam Česká arktická výzkumná stanice zprovoznila základnu v Longyearbyenu.

Článek

Polárnic v Česku asi moc nemáme… Tušíte, kolik žen se u nás polárnímu výzkumu věnuje?

To záleží, co si představíte pod pojmem polárník. Pro mě je polárníkem ten, kdo umí nejen přežít, ale i dlouhodobě žít v nehostinných a pustých polárních oblastech, ale já při svém výzkumu využívám vždy pohodlí stanic a základen, a proto se sama za polárnici ani nepovažuji. No, a k tomu, kolik nás je…

Podle mého prvního kritéria velmi málo a často to nebudou vědci, ale dobrodruzi. Kdyby pak naopak měl být polárníkem každý, kdo dělá vědu v polárních oblastech, pak je nás několik desítek.

Obecně ve vědě převažují muži, což platí i pro polární výzkum, ale na studentských kurzech pořádaných Jihočeskou univerzitou na Svalbardu naopak často dominují studentky.

Takže se možná ve vašem vědním oboru něco mění?

Neřekla bych. Vidím to spíš podobně jako třeba v koňském světě. V jezdeckých klubech potkáte skoro jen děvčata, ale na vrcholové úrovni dominují muži. Ale možná se mýlím.

Musela jste se na svůj první pobyt tak daleko na severu speciálně připravit?

Pohybuji se hlavně na Svalbardu a tam platí pravidlo, že pokud jdete mimo město, musíte být soběstačná, schopna se o sebe postarat. To znamená být připravena na rychlou změnu počasí i na to, že budete muset neplánovaně strávit noc v terénu.

Musíte mít s sebou satelitní telefon, kdybyste si potřebovala zavolat pomoc, a také obranné prostředky proti medvědovi, signální pistoli a zbraň. Kvůli tomu jsem se musela před svým prvním pobytem naučit střílet. Do té doby jsem v ruce držela jen vzduchovku. Je to opravdu důležité, žádná formalita, proto pravidelně podstupujeme zkušební střelby.

Tím, že jsem celoživotní sportovec a odmala jsme s rodiči chodili po horách, nejen našich, ale i v Alpách – v Rakousku, Itálii a Slovinsku –, mám už zažitá pravidla pohybu v terénu, vím, jak se vhodně obléct a co si vzít s sebou. V tomto ohledu jsem se tedy rychle zorientovala, jak na to, i v polárních oblastech.

Věnovala jste se nějakému sportu intenzivně?

Od osmi do třiadvaceti let jsem závodně plavala. Myslím, že ne úplně špatně, ale teď zpětně zjišťuji, že mi tak trochu chyběl soutěživý duch, chuť někoho porazit a vyhrát.

Kolikrát už jste byla na Svalbardu?

Poprvé jsem na Českou arktickou výzkumnou stanici vyrazila v roce 2014 jako členka studentského kurzu pořádaného Přírodovědeckou fakultou Jihočeské univerzity, kde si teď dělám doktorát. Letos jsem na Svalbardu už posedmé, ale tentokrát jen soukromě.

Foto: archiv Terezy Hromádkové

Tereza Hromádková v terénu při výzkumu rybáků.

Které části roku jste tam už zažila?

Zatím hlavně léto, kdy se průměrné teploty pohybují mezi pěti a deseti stupni, a část podzimního období. Ale ráda bych si vyzkoušela, jak na mě bude působit polární noc.

Jak jste se dostala k polárnímu výzkumu? Snila jste o něm od dětství?

Dětským snem bych to nejspíš nenazvala. Na vysoké škole mě nejvíc zajímala dvě témata. Koně Převalského v Mongolsku a polární oblasti.

První téma ale bylo už dost zaměřené a pro jeho studium by asi bylo lepší být na České zemědělské univerzitě v Suchdole než na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, kde jsem vystudovala.

Studuji rybáka dlouhoocasého, který pravidelně migruje mezi Arktidou a Antarktidou

Polární oblasti mi také poskytovaly větší prostor pro výběr tématu. Chtěla jsem se zaměřit na živou složku přírody. Ideálně na něco, co nemusím hledat pod mikroskopem. Zaujala mě ornitologie.

Jakým výzkumem se tedy zabýváte?

Studuji velmi zajímavý druh ptáka, rybáka dlouhoocasého, který pravidelně migruje mezi Arktidou a Antarktidou. Na Antarktidu přilétá v době, kdy je na severní polokouli zima a na jižní léto. Tráví tak celý život v létě.

Tyhle tahové cesty dělá celý život, přičemž se může dožít klidně i pětadvaceti let, tak si představte, kolik toho během života uletí, když jedna cesta má v průměru šedesát až sedmdesát tisíc kilometrů.

Zaměřuji se na vše, co se týká jeho životní strategie, od hnízdního chování přes migraci až po jeho reakce na přítomnost lidí či jiných druhů v jeho okolí.

Zdržujete se spíš na základně poblíž osídlení, odkud vyrážíte za výzkumem, nebo delší dobu trávíte i dál od lidí v terénu?

Česká arktická výzkumná stanice má základnu Payerův dům v Longyearbyenu, což je správní město Svalbardu, a ještě terénní stanici Nostoc vzdálenou asi šedesát kilometrů na severovýchod po moři. Zpočátku jsem pro výzkum využívala obě místa, ale poslední tři roky jsem převážně na základně.

Foto: Česká arktická výzkumná stanice

Základna v Longyearbyenu neboli Payerův dům. Českým vědcům slouží už sedm let.

Jaké zázemí vám obě místa poskytují?

Na základně najdeme všechno potřebné pro krátkodobý i dlouhodobý pobyt a pro vědce tam jsou zřízeny i dvě laboratoře se základním vědeckým vybavením pro jednoduchou analýzu vzorků a jejich přípravu na přepravu do České republiky.

Oproti tomu terénní stanice poskytuje hlavně přístřeší a bezpečí. Ve srovnání se základnou je hodně skromná a stojí v divočině. Všechen odpad, který tam vyprodukujeme, musíme odvézt zpět do města, kde je pro něj zřízeno lokální sběrné místo.

V jakých podmínkách tam žijete?

Na terénní stanici teče pouze voda z ledovcového potůčku, většinu času je zima, a co se týče jídla, tak je k dispozici minimum čerstvých potravin. Hlavně jste ale v divočině, a tak musíte dávat velký pozor, jestli poblíž není lední medvěd, i když jdete jen záchod. A ten je samozřejmě suchý.

Není tam mobilní signál, takže se základnou se komunikuje přes satelitní telefon. Anebo se musíte dostat do asi pět kilometrů vzdáleného opuštěného hornického města Pyramiden, kam už signál na některá místa trochu dosahuje, a tak můžete poslat SMS nebo zkusit rychle zavolat. V případě nutnosti se ale dají satelitní telefony využít i k hovoru domů.

Když na terénní stanici vyrazí někdo na delší čas, třeba na měsíc, je možné domluvit i posílání mailů přes základnu. Je ale potřeba počítat s tím, že odpověď přijde až za několik dnů.

Mail do takové pustiny? To mi prosím vysvětlete.

Na základně se zpráva nahraje na flash disk nebo SD kartu a posílá se na terénní stanici. V lepším případě tam má někdo z nás zrovna cestu, v opačném případě se předá na loď.

Přes letní sezonu máme s turistickými loděmi domluveno, že nám občas převezou balíček se zásobami z Longyearbyenu do Pyramiden, kam denně jezdí s turisty. Satelitním telefonem se dá terénní stanici vědět, že je na cestě, a oni už si ho tam zajdou vyzvednout na molo. Stejným způsobem posíláme zprávy.

Jaký to byl pocit, když jste se poprvé ocitla tak odříznutá od světa?

Nejsem člověk, který je věčně online, nebo se dokonce stal až nepříjemně závislým na moderní technice, ale i tak jsem se na to moc těšila. Moment, kdy si uvědomíte, že si od této chvíle nepřečtete žádnou zprávu, nikdo vám nezavolá a mobilní telefon budete používat jen jako hodinky, je opravdu skvělý. Podobnou zkušenost jsem do té doby neměla. Cítila jsem úlevu.

Říká se, že polární oblasti člověku vlezou pod kůži, a kdo je poznal, chce se tam vrátit. Platí to i pro vás?

Platí. Do polárních oblastí mě to táhlo ještě dřív, než jsem je osobně poznala. Momentálně si nedokážu představit rok, kdy bych se tam nepodívala.

Musíte zbystřit a dobře si uvědomovat, co děláte, protože i malá chyba tady může vést k vážným následkům

Z čeho se ten váš zájem zrodil?

Neuvědomuji si, že by přišel na základě nějakého filmu či knížky nebo že by se objevil najednou… Myslím, že to spíš vzešlo postupně a zevnitř mě, z mých pocitů a vnímání sebe sama.

Čím podle vás je, že polární oblasti tak moc lákají lidi zpátky?

Tím, jak jsou čisté. Nemyslím tím absenci průmyslového znečištění, ale přírodu, která před vámi nic neschovává, na nic si nehraje… Zároveň vás ale vybízí k veliké pozornosti. Musíte zbystřit, zpomalit a dobře si uvědomovat, co děláte, protože i malá chyba může vést k vážným následkům. Je tam ticho, klid a volný prostor, a to je až magické.

Foto: Česká arktická výzkumná stanice

Terénní stanice Nostoc stojí v pustině asi šedesát kilometrů severovýchodně od základny.

Máte pocit, že vás pobyt za polárním kruhem změnil?

Neřekla bych, že mě to nějak změnilo, ale plně mi tu došlo, že všechno, co se děje v jiných částech světa, má dopad i na polární oblasti. Abych byla konkrétní, například některé zdejší pláže, kam se běžně člověk nepodívá, protože leží v odlehlých místech, jsou plné různého odpadu. Vyplavilo ho tam moře…

Samozřejmě z různých zpráv jsem věděla už dřív, že se to děje, protože odpad se hromadí i jinde ve světě, ale když ho pak uvidíte na vlastní oči i v oblasti, kterou znáte, je to přece jen něco jiného. Dojde vám to s větší důrazností.

Odstraňuje ty odpadky někdo, nebo jsou pláže tak obtížně přístupné, že to není možné?

Místní úřad každoročně pořádá plavbu za sběrem odpadu. Rezidenti Svalbardu se na akci mohou přihlásit, a jelikož se jezdí i do málo přístupných a zajímavých míst, tak je o to zájem mezi obyvateli veliký.

Svalbard patří k nejrychleji se oteplující části Arktidy. Promítlo se to nějak i do vašeho výzkumu?

Náš výzkum není primárně zaměřen na vliv globálního oteplování na životní strategii rybáka dlouhoocasého. Zároveň probíhá zatím moc krátce na to, abychom případné změny mohli dávat do vztahu s globálním oteplováním. Přesto bude jistě zajímavé, jak takové globální změny budou v delším období ovlivňovat například migrační trasu tohoto tahového rekordmana.

A když pomineme výzkum, všimla jste si nějakých změn?

To, že se něco děje, je tu opravdu vidět. Z terénní stanice jsme zatím nejčastěji vyráželi na gumovém člunu přes záliv k malému poloostrovu na předpolí ledovce, na kterém se nachází celkem velká kolonie rybáků dlouhoocasých. Jezdíme tam už sedm let a jen během této krátké doby vidíme, jak rychle ledovec ustupuje.

Znát je to i na rekordních teplotách v Longyearbyenu, kde bylo v létě už i přes 21 stupňů.

To už je na tričko. Nebo tak daleko na severu přece jen ne?

V ten den jsem seděla před domem v tílku. Ale větřík pofukoval pořád hodně studený, tak bylo lepší být v závětří.

Nepřivádí oteplování lední medvědy blíž…

Medvěd lední je mořské zvíře, které k lovu využívá ledové kry. Jenže jak led taje, ker ubývá a on musí k hledání potravy využívat více i souš. Takže k setkání s ním dochází skutečně stále častěji.

Měla jste někdy opravdu strach?

Uvědomuji si, že jsem tu zatím – musím to zaklepat – nezažila okamžik, kdy bych se vyloženě bála. Určitě k tomu také přispívá i připravenost a velká opatrnost. Většinu času tady cítím velký respekt k místní přírodě a podle toho se taky chovám. Ale jednou se mi přece jen zrychlil tep, když se u „naší“ kolonie rybáků objevil právě medvěd.

Všiml si vás?

Ano, ale naštěstí zrovna svačil rybáčí vejce, tak o nás nejevil zájem.

Za nejnáročnější považuji přeplavbu Drakeova průlivu na čtyřiadvacetimetrové plachetnici

Chtěla byste se někdy vypravit ještě dál na sever?

Svalbard je nejsevernějším místem, kam jsem se zatím podívala. Nemám dobyvatelské ambice a myslím, že to tak i zůstane. Spíš mě láká podívat se na jiná místa Arktidy, například do Grónska, na Sibiř, na Aljašku nebo do arktické části Kanady.

V jakých nejtěžších přírodních podmínkách jste se v životě ocitla?

Za dosud nejnáročnější považuji přeplavbu Drakeova průlivu na čtyřiadvacetimetrové plachetnici.

Neláká vás tedy i Antarktida, když tam migrují rybáci, o které se zajímáte?

Myslím, že předchozí odpovědí jsem už malinko napověděla. Láká a moc. Podařilo se mi na Antarktidu podívat před třemi lety s polskou lodí Selma expedition, ale bylo to čistě soukromě. Plavby se účastnili ještě další dva Češi, jeden byl členem posádky a druhý jel soukromě jako já.

Nemám námořnické ambice, a dokonce jsem se před tím na plachetnici nikdy neplavila, takže mi to dodnes přijde jako šílená akce, ale nabídku plavby na Antarktidu jsem prostě nedokázala odmítnout.

Rozšířit výzkum ptáků na Antarktidu je takový můj tajný cíl, který se třeba jednou podaří splnit.

Nedávno jste se stala maminkou a už jste zpátky na Svalbardu. Sice jste se zmínila, že letos jste tam soukromě, přesto se zeptám: Můžete se tam se synem věnovat i výzkumu?

Daniel je ještě hodně malinký, jsou mu čtyři měsíce, chci se mu co nejvíce věnovat a být tu pro něj. Všechnu potenciální práci pro stanici jsem tedy odřekla a prozatím jsem odložila i veškeré sbírání dat v terénu.

Přijela jsem s ním za partnerem. Není vědec, ale pracuje pro stanici. Okolo porodu jsme sice byli doma spolu, ale pak musel pracovně odjet. Po nějaké době se pro nás vrátil. Zatím nevím, jak dlouho tu zůstaneme, ale do září určitě a pak se uvidí.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám