Hlavní obsah

Tereza Boučková: Minulost jsem hodila za hlavu

Právo, Klára Říhová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Patří k nejvýraznějším (a nejlepším) současným českým spisovatelkám. Jako dcera chartistů Pavla a Anny Kohoutových prožila mládí s cejchem na čele – místo vysněného studia herectví se živila úklidem a místo premiér a koncertů chovala na venkově slepice, husy, kachny a králíky. Ani v nové době neměla Tereza Boučková ustláno na růžích – adopce dvou romských synů se nevydařila a posléze jí vážně onemocněla matka.

Foto: Milan Malíček, Právo

Tereza Boučková

Článek

O tom všem asi víte z jejích mrazivě upřímných knih, kořeněných osvobozujícím humorem. Indiánský běh, Rok kohouta a nejnověji Život je nádherný. A právě o kráse života, k níž se člověk dobere přes pády a tragédie, jsme si povídaly. O salse, kololodi, rodině i vášni pro zahradní náčiní.

Jakou poslední „hračku“ na zahradu jste si koupila?

Zastřihovač konců trávníku, bezdrátový. Stříhám s ním nejen kousky, co se nedají posekat sekačkou, ale taky hrobeček babičky a dědy. Je lehký do ruky a krásně stříhá, přitom jemně cvaká... Jsem jediná z rodiny, kdo tyhle věci kupuje. Víte, co je kalač?

Ne.

Taková ta strašně těžká sekera na opravdu velké špalky. Nejnáročnější je se s ní rozmáchnout. Nejdřív jsem koupila lehčí kalač, ale muž i syn se shodli, že lepší bude těžší, skoro pětikilový, protože už jen svou vahou při dopadu udělá své. A tak jsem pořídila druhý. Pro mě osobně je nejlepší pomocník kladivo a páska na koberce. Leccos s ní opravím, třeba přimotám lampičku k posteli, když se ulomí klapka...

Foto: archiv Terezy Boučkové

„Nejsem už taková řešitelka, když zažiju křivdu, napíšu dotyčnému kupu dopisů, které pak spálím v kamnech. Nebo napíšu knihu.“

Byla jste vždycky manuálně šikovná, nebo vás to naučil až život na vesnici?

My jsme žili hlavně bez otce. Když se domácnost skládá ze tří žen a jednoho kluka, který je raději zalezlý a vyhýbá se ženské ukvákanosti, musíte si poradit se vším. Tak jsem to dělala. A protože máma byla pořád pryč, aby nás uživila, neměla jsem se ani koho ptát, jak s čím zacházet. V tvůrčích věcech nás neomezovala, takže přišla domů a dveře byly natřené na jinou barvu, byt přestěhovaný, v kuchyni upečený sražený koláč a oblečení schválně obarvené na fialovo…

Později na venkově byl můj majstrštyk, že jsem postavila zídku z ohromných šutrů. Když bagr hloubil ve skále garáž, přes noc jsem to zavezla asi padesáti kolečky vybagrované zeminy, protože můj muž doma jako obvykle nebyl. Od té doby mám zničenou páteř. Takové věci ženy nemají dělat.

Je nějaká práce kolem domu, která vás opravdu baví?

Mě samozřejmě baví, když je hezká zahrada, ráda se pak na ni dívám. To je můj hlavní motiv. Nevím, jak jiní muži, ale tomu mému nevadí nelad. On si ho ani moc nevšímá. Já ano. A když vidím za sebou výsledek, tak mě ta práce vlastně těší. U mojí profese – psaní – se na výsledek hodně načekám. I to je důvod.

Dnes už to ale nepřeháním. Zjara a na podzim jezdíme do Chorvatska na kololoď, a protože doma není nikdo, kdo by zalil, a sousedi zestárli, zahradu jsem přeorganizovala. Jsou tam stálozelené dřeviny a minimum letniček. Ze zvířat máme už jen psa Sisinku. Chovat domácí zvířectvo jsem si zkusila za totality, když jsem před sebou neměla žádnou budoucnost.

Povíte mi víc o kololodi?

Kolo pro mne bylo dlouho jen občasný přesunovací prostředek. Jezdila jsem na prastarém kousku po babičce, který by šlo zpeněžit někde v muzeu. Ale když manžel propadl cyklistické vášni, začala jsem jezdit taky. Zjišťuju, že je to prima, akorát on je stále lepší a já ho nemůžu dohnat. Asi proto, že nejsem tak vášnivá. Muž najezdí pět tisíc kilometrů za rok, já devět set. A jemu, i kvůli kamarádům, nedochází, že všechno nevydržím.

Máma přišla domů a dveře byly natřené na jinou barvu, v kuchyni upečený sražený koláč a oblečení schválně obarvené na fialovo.

Kololoď je většinou týdenní pobyt, spojující plavbu po moři s cyklistikou. Muž dělá v pořádající cestovce průvodce a zůstává i déle. Je to krásné, trasy vedou přes ne tolik okupované ostrovy. Přejedeme na kole z jedné strany na druhou a loď ho mezitím objede. Vyžaduje to sportovní náturu, ale jezdí tam bezva lidi. Válet se jen tak u moře už bych nevydržela.

Foto: archiv Terezy Boučkové

Velký holky v akci na vodě.

Vy jste na oplátku manžela taky k něčemu přivedla?

On kvůli mně jednou za sezónu poseká ten trávník a dříví na zimu, když se vzbouřím. Ale přivedla jsem ho k pádlování na dračí lodi a před rokem na kubánskou salsu. Což je velká radost. Moc mi to pomáhalo při psaní, člověk si úplně vyčistí hlavu. Salsa se skládá asi z deseti základních figur, které se různě kombinují, a je to ohromný adrenalin, protože v druhé části hodiny se udělá rueda, kolo, kde se mění partneři a figury. Učitel vykřikne, co máme udělat, a my to musíme rychle najít v mozku a provést. Během prvních lekcí jsem měla pocit, že znovu maturuju...

A pádlovat na dračí lodi jsem začala před třemi roky. Jmenujeme se Velký holky, trénujeme na Vltavě a jsme dokonce mistryně světa klubových posádek! (Ale soupeřily jen čtyři lodě). Muže to začalo bavit taky a jako jediný chlap poslouchá povely: Holky, musíte přidat, holky, zaberte!

No tedy, vy jste akční dvojka!

Když se potkáme a zrovna se nehádáme, užíváme si.

Jaký je vůbec váš den, sedáte k počítači pravidelně?

Pokud jsem v procesu psaní, většinou si stanovím hodinu, kdy začnu. Nejdřív si ale zacvičím a vyvenčím pejska. Když mi psaní jde, píšu i deset hodin v kuse. To si pak přeju, aby mi někdo přinesl oběd, což se nestane, a tak si rychle namažu kus chleba a píšu dál. Když už mám pocit, že jsem našla způsob, jak a co chci psát, je to radost.

Někdy mi to ale nejde, hrozně se trápím – a to musím od stolu. Teď mám hotovo a tak je můj den prázdnější. Nejsem schopná začít hned psát další věc a jsem taková rozhozená. Takže si hledám náhradní motivy, samozřejmě jezdím do Prahy za mámou...

Kdy jste si naposled uvědomila, že život je nádherný?

Třeba když vysvitne slunce jako dneska. Jsem na slunci a jasu dost závislá. Vadí mi krátké pošmourné dny, to těžce snáším. Ale jak vysvitne sluníčko, je život úplně nádherný.

A pak je nádherný tak různě... Manželství je těžká záležitost, zvlášť tak dlouhé jako naše, takže se musí něčím dotovat. V tom nám moc pomáhá právě loď nebo salsa. Tanec nám poradil náš syn Vincenc se slovy, ať to zkusíme i v našem věku.

Nechodila jsem nikdy do tanečních a tancem s pevně danými pravidly jsem pohrdala (já dělala jazzbalet), ale dnes si při každé hodině říkám, jaká je to nádhera. Nečekala bych, že k tomu dojdu.

Název vaší knížky myslíte částečně i jako ironii, ne?

Trochu ano. Vždyť je docela smutná. Čtenář, který ode mne nic nečetl, by si mohl myslet, že ho čeká něco jednoznačně krásného – a mně se tam vrší dost smutků...

Ale jak stárnu, zjara oslavím šedesátku, uvědomuju si, že se čas krátí. A určité věci a vztahy, které mi připadaly, že mě deptají a ničí, přehodnocuju a házím za hlavu. To, že najednou neberu všechno tak vážně, můj život ladí do nádherna. Jako si po inverzní zimě vychutnám krásu jara.

Foto: archiv Terezy Boučkové

Partička ze salsy. „Zpočátku jsem musela hrozně namáhat hlavu, abych ji dala do souvislosti s tělem a rytmem. Teď už je to nádhera.

Kdy jste byla nejvíc na dně? A kdy vám bylo nejlíp?

Nejvíc na dně jsem byla za totality, když mě vezli po operaci mimoděložního těhotenství a zhasly mi veškeré naděje stát se maminkou. Byla jsem uklízečka, neměla jsem cestovní pas, nesměla jsem dělat žádnou profesi, ještě jsem nevěděla, že začnu psát a nakonec mi to půjde, přišla jsem o druhou možnost mít dítě a vypadalo to, že definitivně. Jedinou klikou byl můj muž!

Původně jsem o sobě nechtěla psát, ale asi jsem to potřebovala. Terapie to zrovna nebyla, dost jsem brečela a vše si znovu odžívala.

Nejšťastnější bez jediného rušivého momentu jsem byla, když jsem přece jen porodila vlastní dítě. Navíc mi do porodnice přišel ze Slovenska dopis s oslovením Paní spisovatelka, že mi vydají Indiánský běh. Takže se sešly hned dvě úžasné chvíle. Když jsme předtím dostali adoptivní děti, byla jsem taky šťastná, ale se spoustou strachů a otazníků, které mě spíš děsily.

Realita bohužel všechny otazníky ještě překonala.

A já byla opět na dně, i když jinak. Poprvé v oblasti nadějí na naplnění života, podruhé vyčerpáním. Když se ke konci našeho adoptivního rodičovství rozpadl můj sen o harmonické rodině, zavalovala mě každodenní depka.

Starší syn žil na ulici a já jezdila na výslechy kvůli jeho vykrádačkám, druhý nás doma podváděl a okrádal. Bylo to strašné, ponižující a stresující, pořád jsme museli něco schovávat a tím pádem hledat. Nevěděla jsem, jak s tou situací naložit.

Jak se to posunulo a co dělají adoptivní synové dnes?

Změnilo se to ve chvíli, kdy jsme získali odvahu poslat i druhého do výchovného ústavu. Pomalu jsme začali nabírat dech. Už tím, že jsme udělali toto rozhodnutí, za které nás mnoho lidí, netušících, o co jde, odsoudilo, se nám vracela síla.

Díky tomu se změnila situace i z jejich strany. Dnes oba stojí o kontakty, čemuž já se ale vyhýbám a bráním. Nechci se do toho nechat znovu zatáhnout, protože oni na svém životě nic nezměnili, a jakmile bych zase otevřela své city, bude to stejné. Starší syn je v kriminále, tak mu tam píšu nebo pošlu balíček a pojedeme ho navštívit. Podpoříme ho, ale rozhodně se za něj třeba nezaručíme (kvůli propuštění na podmínku) – protože mu bohužel vůbec nevěříme.

Foto: archiv Terezy Boučkové

S manželem a synem Vinckem.

A mladší?

Ten se stará o dvě děti. To úplně první, o kterém jsem psala, je adoptované novým tatínkem. Myslím, že má své děti hodně rád, ale pořád má spoustu exekucí, a když pracuje, tak načerno.

Co byste poradila ženě, která chce adoptovat dítě?

Jde o to, v jaké je situaci. Pokud opravdu silně touží stát se maminkou a nejde to, ať to udělá, protože svoji touhu nemůže jinak zahojit. Jsem ale spíš pro pěstounskou péči než pro nezrušitelnou adopci. Touha je motiv pro to, aby člověk vydržel i případná protivenství – u odložených, nechtěných dětí je totiž zaděláno na dost problémů. Vše by si měla důkladně zvážit a být i s partnerem připravená v koutku duše i na to, že to třeba nedopadne dobře.

Co dělá váš vlastní syn Vincenc?

Je v rámci programu Erasmus v Portugalsku. Studuje práva, bylo mu pětadvacet a je to vstřícný obětavý kluk, který stmeluje kolektiv a šíří dobrou náladu. Je aktivní a všude ho mají rádi. Umí se radovat ze života, i když zdědil i leccos z mých úzkostí, přecitlivělostí a výkyvů.

V knize vám při záchraně tonoucího pejska říká: Nemusíš pořád všechno řešit! Řešíte stále, nebo občas už mávnete rukou a hlídáte si svůj klid?

Zaujímat určité postoje je součást mého života, ale je pravda, že se snažím nad některé věci povznést a už je neřešit. Buď je jdu sama udělat a nechci to po druhých, anebo si řeknu, že za to prostě nestojí. Ale Vincek je řeší taky, i s tím pejskem stál na stejné straně jako já…

Zásadní věc, která se v mém životě pohnula, je vztah s tátou. Právě proto, že jsem se rozhodla minulost hodit za hlavu, překonali jsme spoustu bariér. Roky jsme nekomunikovali, nemohla jsem mu zapomenout, jak s námi zacházel, měla jsem v sobě nastřádáno mnoho ošklivých situací. Dnes na to kašlu, jsme tu jen jednou a kazit si to až do konce je blbost. A on se teď chová hezky. Jsem za to ráda.

Kniha končí roku 2011 a váš manžel v ní vždycky jen proběhne. Co přesně dělá?

Pořád platí, že se doma zdržuje minimálně. Každý muž přece chce zachraňovat svět a zapomíná při tom na své nejbližší. Je fakt, že nebýt jeho velkorysosti, s níž mě celý život živil, nemohla bych se věnovat koníčku jménem psaní. On to přijal a nikdy mi nic nevyčítal. A já mu zase dělala vždycky servis, kterého si často ani nevšiml.

Pracuje na ministerstvu vnitra, je policista, technik, a dělá zázemí kriminálce. Tajnej! Což je paradox, tuto profesi má ale až od 90. let, takže je slušný a potřebný tajný. A teď se stal starostou v naší vsi Svatý Jan pod Skalou. Propojit lidi různých cílů není snadné, vymýšlejí si naschvály, k tomu spousta byrokracie…

Takže o stěhování do Prahy neuvažujete?

Do města bych se ráda trochu vrátila aspoň přes zimu, kterou na venkově už špatně snáším. Pracuju na návratu kvůli možnosti chodit za kulturou, ale zejména kvůli mámě, kterou chci co nejdéle udržet v prostředí, na které je zvyklá. Je pořád krásná, ale přece jen u mozku postiženého Alzheimerem záře pomalu mizí. Je to smutné.

Před pár dny se mi zdál sen, kde byla jako kdysi: ženská, která z ničeho nedělala problém, uměla žít daleko víc než já, protože si spoustu starostí nepřipouštěla. Dnes je to stará paní, které vše musím opakovat, ale když jí líčím třeba historku, jak jsme se s mužem pohádali a trucovali, docela se spolu nasmějeme. A za chvíli zase nic neví. Ale žije a je šťastná, netrápí se – na rozdíl ode mě.

Proč jste se vůbec znovu ponořila do svého životního příběhu? Byla to terapie nebo dvojí bolest?

Napůl. Původně jsem o sobě nechtěla psát, ale asi jsem to potřebovala. Terapie to zrovna nebyla, spíš jsem se při psaní hodně citově vydala, často jsem brečela a vše si znovu odžívala a zpracovávala. Ale zároveň jsem si na konci knihy, když jsem hledala titul, uvědomila, že víc šancí nemáme a každý den je jedinečný. A když člověk něco překoná a umí si vytvořit nadstavbu z drobných radostí a kamarádů, je život fajn.

Foto: archiv Terezy Boučkové

Celá rodina včetně otce Pavla Kohouta s manželkou Jelenou, bratra se ženou a bělovlasé maminky.

Musíte mít spoustu ohlasů, jak lidi nejčastěji reagují?

Chodí mi hodně mailů a naučila jsem se komunikovat i na Facebooku. První věta obvykle bývá: Četla jsem to jedním dechem, je to o životě a našla jsem se v tom… Píší hlavně ženy, ale občas i muž. Taky mi volala první tátova žena Alena Vránová, že četla v jednom tahu a nemohla se odtrhnout, a kdyby měla vyjít audiokniha, strašně ráda by ji načetla. A že jsem vlastně taky mohla být její dcera…

Někteří lidi píší i své příběhy a problémy s rodiči, dětmi. Odpovídám každému, z některých čtenářů se stali moji přátelé. Co může spisovatele potkat lepšího!

Kniha vrcholí prolnutím pohřbu Václava Havla a nemoci vaší matky, která s ním kdysi žila – a dnes ji zajímá jen její kocourek.

Tak to přinesl život. Ale ten přináší i spoustu jiného a je na autorovi, jak s tím bude pracovat. Zda umí včas určitou situaci utnout, nedopsat větu. Zároveň musí tu kterou situaci škrtnout sám v sobě. To je asi nejtěžší. Prvními čtenáři mi jsou A. J. Liehm a novinářka Jana Klusáková. Pomohli mi dotáhnout román do finální podoby a dodali mi odvahu k jeho vydání. Můj muž objektivním čtenářem být nemůže, vše příliš porovnává s realitou a nehodnotí kvality literární.

Zásadní věc, která se pohnula, je vztah s tátou. Roky jsme nekomunikovali, měla jsem v sobě nastřádáno mnoho ošklivých situací. Dnes na to kašlu.

Váš vztah k Havlovi byl komplikovaný, že?

Dost jsem popsala už v Indiánském běhu. Po revoluci jsme se potkali jen dvakrát. Poprvé to nebylo hezké. Jeho okolí totiž začala moje kniha, v níž pod přezdívkou vystupoval, vadit a nesměla vyjít. Což bylo kruté – nikdy mě nenapadlo, že ve svobodě, pro kterou jsem ledacos udělala, nepoddala se nátlaku estébáků ani neemigrovala, se něco takového přihodí.

Havel na mnoho zapomněl anebo se mu to nehodilo k image prezidenta. Třeba, že mu máma za totality hodně pomáhala, sháněla mu lístky do divadel, seznamovala ho s lidmi, mimo jiné s herci Divadla na Zábradlí, kde kdysi jako kulisák a autor začínal...

Foto: archiv Terezy Boučkové

Připraveno pro dva muže a dva kalače.

Podruhé jsme se viděli, když se na Hradě loučil jako prezident – to už se choval pěkně, byť se mi věnoval jen pár vteřin.

Chtěla jste studovat herectví, dostanete někdy chuť si zahrát?

Už ne. Ale já bych se asi stejně přeorientovala na režisérku nebo na autorské divadlo, herectví je pro mě příliš submisivní, musíte se bezpodmínečně podřídit názoru a výkladu druhých.

Do divadla nechodím často, máloco se mi líbí – obsahem nebo pojetím. A přece: v Dejvickém divadle mě kdysi okouzlila inscenace Tři sestry. Ty ženské byly tak skvělé, že jsem po hraní zatoužila. Taky se mi líbila Korespondence V+ W v Divadle na Zábradlí. Osudy dvou velkých mužů malé doby byly tak kruté, a přitom symptomatické pro totalitu, která je rozdělila... To představení mnou zacloumalo. Pokud se podaří něco takového interpretovat, je štěstím být herec. Ale já si to štěstí vybírám v interpretaci své doby psaním.

A co bude dál? Přání, plány, sny...

Vůbec nevím. Od nového roku jsem přestala psát sloupky do Metra a vystřídala tátu v psaní fejetonů do Reportéra. Takže poprvé dělám něco po přeslici. Těším se i bojím, ale je to výzva.

A jestli napíšu další román? Ráda bych, ale vím, že si nejdřív musím něco odžít, projít obdobím pochyb. Hlavně doufám, že už to nebude z mého života. Třikrát a dost!

Chtěla bych se taky podívat za kamarádkou do New Yorku, jenže se bojím lítat. Ale nejdřív chci realizovat ten návrat do Prahy, přírody a pustého lesa jsem se už přejedla. Kdo ví, jak jednou dopadnu, a tak nechci moc váhat nad plněním aspoň malých přání. Třeba se jednou taky stanu biologickou babičkou. A to bude ráj na zemi.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám