Hlavní obsah

Táňa Pauhofová: Pořád se učím mít se ráda

Právo, Eva Vejdělková

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Patří k několika málo slovenským herečkám, které čeští filmaři rádi a často obsazují. Táňu Pauhofovou (36) nejčastěji vídáme v romantických komediích, ale nedávno ji zlákalo i špionážní drama. V rozhovoru mluví také o milovaném divadle a svém sklonu o sobě až příliš pochybovat.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Táňa Pauhofová

Článek

V jakékoli roli, ve které jsem vás viděla, z vás vyzařuje přirozená ženská přitažlivost. Je pravda, že jste vyrůstala s pocitem, že nejste atraktivní?

Absolutně. A téma je to pro mě dodnes. Stále se učím být na sebe trochu méně přísná, mít se víc ráda, odpustit si víc věcí.

Ani kluci kolem vás neviděli vaše charisma a sex-appeal?

No neviděli! (smích) Ani já sama jsem to neviděla. Asi to bylo skryté a nebylo co vidět. Ono si to ale cestu najde… Když je potřeba.

Kde se ten špatný pocit ze sebe sama vzal?

Určitě jsem se s něčím narodila, něco jsem dostala výchovou, něco společností… Pozor, ona to není jen nějaká svéhlavá dětská představa.

Když dítě vyrůstá v prostředí, ve kterém je kladně hodnocené, těžko si začne samo o sobě myslet opak. A jestliže si v sobě člověk nese něco nedořešeného z minulosti a vytvořil si o sobě nějaký názor, musí se postupně naučit rozpustit ho a vytvořit si o sobě nový, pozitivnější obraz.

Dokud se tohle nestane, můžou mu ostatní říkat, co chtějí, a i tak bude vědět, „jak to doopravdy je“. (smích)

Dodnes se samozřejmě najde množství lidí, kteří mě za hezkou nepovažují, a to je v pořádku. Jde o to, abych se já sama necítila příliš špatně. Abych byla sama se sebou v harmonii. To je můj cíl.

Foto: Petr Horník, Právo

Táňa se učí být na sebe trochu méně přísná a odpustit si víc věcí.

Jste hodně zaneprázdněný člověk, působíte dost zodpovědně. Nepochybujete o sobě někdy až příliš, i pokud jde o práci?

Zodpovědná určitě jsem až dost a sklon o sobě nadměrně pochybovat mívám. Někdy je pro mě těžké v danou chvíli rozlišit, jestli je to ještě zdravá sebereflexe, nebo už to přeháním. Zatím to umím zhodnotit jen zpětně.

Ale jako každá věc, i v tomto případě má ta přílišná zodpovědnost i svoji světlou stránku ve vztahu k druhým. Takže to se mnou není až tak zlé. (smích)

Vaši rodiče jsou vědci…

Maminka ano, ale tatínek je IT specialista.

… a vy jste kdysi uvažovala o studiu medicíny. Kladli na vás velké nároky?

Nároční byli, protože ode mě a pro mě přece chtěli jen to nejlepší!

Jak se srovnávali s tím, že jste se nakonec rozhodla být herečkou?

Byl to proces… Tatínek se přizpůsobil poměrně rychle, ale mamince to trvalo delší dobu. Když teď oba vidí, že jsem spokojená a moje práce mě naplňuje, jsou spokojení i oni.

Horší je to v obdobích, kdy jsem vyčerpaná, strhaná a zdeptaná nebo mě začne zmáhat pocit prázdnoty. Protože i taková období přicházejí.

A dědeček vaše rozhodnutí schvaloval?

Můj děda, to byla láska bez podmínek. Ale on nenesl odpovědnost za moji výchovu jako rodiče, takže to pro něj bylo jednodušší.

Máte hlavní roli v seriálu Bez vědomí, který se odehrává na podzim roku 1989, kdy se v Československu hroutil komunistický režim. Tehdy jste byla ještě malá holčička. Vzpomínáte si vůbec na něco z té doby?

Zrovna jsem nastoupila do první třídy, takže jsem to vnímala hodně dětskýma očima, ale nebylo možné nevšimnout si, že se něco děje. Vzpomínám si, že mi rodiče při nástupu do školy nedovolili, abych se stala „jiskřičkou“.

Nesla jsem to špatně, cítila jsem to jako křivdu. Vždyť přece jiskra ráda maluje, zpívá a je prostě super, nechápala jsem, proč nemůžu být součástí takové dětské skupiny. Po několika málo měsících přišly změny, učitelky jsme najednou museli oslovovat „paní učitelko“ místo „soudružko učitelko“…

Všechny moje vzpomínky z té doby se skládají jen z takovýchto drobností. Teprve časem jsem postupně získávala další informace a utvářela si ucelený obraz toho, co se tehdy dělo. A dělám to dodnes.

Foto: HBO Europe

Šestidílné špionážní drama Bez vědomí. Houslistka Marie marně pátrá po ztraceném manželovi.

Bez vědomí je špionážní drama. Jaký máte vztah ke knížkám a filmům o tajných službách? To je myslím spíš mužská záliba…

Miluji knížky obecně a ráda čtu všechno, co je dobré. Tajné služby jsem objevovala díky skvělým knížkám Johna le Carréa nebo Iana Fleminga…

Neboli autora bondovek. Čím si vás tak získaly?

To je jednoduché, probouzejí ve mně pocit nostalgie. Vyrůstala jsem na nich, na filmy jsme se dívali s tatínkem. Jsou to zábavné oddechovky, se šarmantním hrdinou, který vydrží a vyřeší úplně všechno, a ti zloduši jsou v nich ještě podmanivější. A také zbožňuji Bondova auta…

V seriálu však nehrajete agentku, ale houslistku Marii, která velmi mladá emigrovala. Umíte si představit, že byste v její situaci odešla, opustila rodinu?

Člověk umí sám sebe překvapit, a ne vždy pozitivně, když stojí tváří v tvář něčemu tak hraničnímu. Všechno, co bych řekla, by proto byly jen domněnky o tom, jak bych se asi chtěla zachovat.

Vyrostla jsem už v demokracii a svoboda je pilíř mého života, takže si velice těžko i jen představuji, jak bych se dokázala smířit s tím, že ji nemám. Jenže na druhou stranu také nevím, podle čeho bych se v danou chvíli rozhodovala. Byla by to tedy úplně iluzorní úvaha.

Říkáte, že Marie je výjimečná tím, že není vůbec výjimečná. Čím vás tedy role zaujala?

Zajímal mě proces, kterým prochází. Její manžel beze stopy zmizí a ona potom začne ztrácet pocit bezpečí a jistoty. Myslíte si, že víte, kdo jste a čeho jste součástí, ale najednou začnete zjišťovat, že věci jsou úplně jinak.

Politici si vytvořili nedotknutelný svět. I dřív byly různé kauzy, ale až po Kuciakově vraždě se začalo něco měnit.

Musíte vyřešit, jak s tím naložit a jak neztratit sama sebe. To je téma, které se dotýká nás všech. Celý život se totiž potřebujeme s něčím identifikovat, orientovat se v okolí, a když se nám to najednou kvůli něčemu začne hroutit, nevíme, jak s tím pracovat.

Seriál ale má i další pro mě zajímavé téma: mnoho z tehdejšího příběhu totiž přetrvává dodnes.

Co konkrétně tím myslíte?

Někdy vidíme jen vrchol ledovce a na jeho základě uděláme rozhodnutí nebo zaujmeme názor. Měli bychom ale být obezřetní, protože vždy toho mnohem více nevíme. To platí i dnes. Rozumíte mi?

Tuším, že pokud jde o dnešek, můžete mít na mysli i vraždu investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky, která odhalila propojení slovenské politiky a mafie.

Ano. Politici si vytvořili vlastní, skrytý a nedotknutelný svět. Už dřív se vynořily různé kauzy, ale až po té vraždě se začalo něco měnit. Jako by ta hradba nedotknutelnosti povolila.

Věci, které by jim dřív úplně prošly nebo by se lehčeji zahladily, momentálně neprocházejí tak snadno. Neříkám, že situace je po roce a půl diametrálně odlišná, ale je jiná. A právě tady vidím paralelu s minulostí, i s rokem 1989.

Lidem se tehdy prezentovaly jen střípky, ale spousta toho, co se odehrávalo v pozadí, zůstalo skryté…

Bez vědomí vypráví fiktivní příběh právě o tomto skrytém pozadí sametové revoluce. Ale i ve skutečnosti o převratu vznikly různé, až konspirační, teorie. Myslíte, že se o tom někdy dozvíme víc?

Těžko říct, ale vždy se najdou lidé, kteří budou chtít pátrat, to je lidská přirozenost. Chceme vědět, co bylo, abychom se s tím dokázali vyrovnat a jít dál. Ale nemyslím si, že bychom v tuto chvíli s novými informacemi dokázali pracovat. Jakákoli pravda by okamžitě zapadla právě mezi těmi konspiračními teoriemi.

Umíte velmi dobře česky. Používáte češtinu někdy i v soukromí, nebo především pracovně?

Hlavně pracovně. V soukromí to občas střídám, míchám, no katastrofa! Mám k češtině respekt. Ale čtu české knížky, mám české přátele, v Česku mám rodinu, protože tatínek žije v Praze, takže s češtinou jsem v kontaktu prakticky neustále.

Dnes mnoho lidí studuje nebo pracuje v zahraničí. Vy jste na střední škole byla až v USA. Nelákalo vás zůstat tam? Nebo se usadit v nějaké jiné zemi?

Po cestování jsem vždy toužila, ale nikdy mě ani nenapadlo, že bych trvale žila někde jinde než v zemi, kde jsem se narodila. Myslím, že člověk se nejdřív musí srovnat s tím, odkud pochází, a teprve potom může jít objevovat něco dál.

Dlouho jsem v Bratislavě byla se svým dědečkem, se kterým jsme tvořili výjimečný tým. Žili jsme spolu a starali se o sebe navzájem. Od chvíle, kdy se rozhodl, že to tady zvládnu už bez něj, jsem hodně přemýšlela, jestli zůstat.

Cítila jsem ale, že žít tady má nějaký význam. Jsou tu skvělí lidé, dají se tu dělat výjimečné věci. Ale jakmile bych získala pocit, že to tak není a má naopak smysl jít jinam, udělám to.

Foto: Falcon

Jako dračice z velkoměsta se na podzim objevila v komedii Poslední aristokratka.

Vaše divadlo nedávno hrálo na mezinárodním festivalu v Plzni. Jedna z pochvalných recenzí zmiňuje, že jste výjimečně dobře sehraný soubor, jaký se u nás málokdy vidí.

Děkujeme, to je milé... Divadlo je pro mě hodně důležité! U nás myslím velmi dobře funguje mezigenerační spolupráce. Skutečnost, že můžeme zkoušet a hrát s našimi největšími hvězdami a hereckými bardy, je pro nás mladší základní důvod, proč tam chceme být.

Takže by vás ani nenapadlo angažmá opustit a jít na volnou nohu?

Napadlo mě to už mockrát! Už jen proto, že člověk musí vždy po nějakém čase zvážit, nakolik je pro něj to, co dělá, přínosné a nakolik zátěž. Největší problém je čas.

K divadlu jste deset měsíců doslova připoutaná a všechny ostatní projekty i soukromý život jsou zcela podřízené tomu, jak to v takto velké instituci funguje.

Zatím jsem ale opravdu vděčná, že tam jsem. Jakmile se ale ta rovnováha vykolejí, umím si představit, že bych odešla. Někdy je dobré i odejít. A třeba se zase někdy vrátit.

Pokud jde o film a televizi, býváte často vidět v romantických komediích. Inklinujete k nim víc?

Chci být všestranná, herecká barevnost je pro mě klíčová. A do velké míry si filmovými rolemi také vyrovnávám divadlo. Pokud mám za sebou v řadě víc těžších, náročných úloh, potřebuji si je vynahradit nějakou romantikou, anebo prostě jen něčím žánrově jednodušším, kde nejde tolik o psychologii, ale spíš o hravost a lehkost.

Potom ale občas přijdou i věci, jako byl před šesti lety Hořící keř nebo teď Bez vědomí, kdy člověk vůbec nemusí přemýšlet, jestli v tom chce hrát. Bez ohledu na to, co právě zkouší v divadle.

Na Vánoce bude mít v kinech premiéru romantická komedie Šťastný nový rok, která se odehrává v „pohádkově zasněžených Tatrách”. Jiří Bartoška už předem hlásil, že sportovat tam rozhodně nebude. Co vy? Jste tam za městskou femme fatale jako nedávno v Poslední aristokratce, nebo za sportovní holku do nepohody?

Ne, v tomto filmu nejde o žádnou holku do nepohody, i když sama za sebe můžu zodpovědně prohlásit, že jí jsem! A sportovní taky. Od malička jezdím na snowboardu, i když v poslední době se kvůli práci na hory bohužel moc často nedostanu.

Moje postava má úplně jiné problémy. Jak to už ke správné romantické komedii patří...

Foto: Bontonfilm

V romantické komedii Šťastný nový rok se s přítelkyněmi rozhodne strávit svátky na horách.

A na Nový rok bude mít v České televizi premiéru pokračování filmu o Marii Terezii. Hrajete v něm hraběnku, která na panovnickém dvoře řeší leccos, včetně milostných problémů. Historických filmů se moc netočí. Mrzí vás to?

Byla bych ráda, kdyby se historických projektů natáčelo víc! Hlavně u nás na Slovensku. Jsou ale finančně velmi náročné, takže je přirozené, že se u nás nenajde moc odvážlivců, kteří by se do toho pustili.

Ostatně Marie Terezie vznikla jen díky tomu, že je to velký koprodukční projekt se štábem ze čtyř zemí...

Byl to i takový zábavný babylon, protože jsme hráli každý ve svém jazyce. Velmi mě to bavilo. A díky natáčení jsem se dostala i na místa, o jejichž existenci jsem ani nevěděla.

Foto: ČTK

Jako hraběnka a dvorní dáma Eliza Fritz v televizním filmu Marie Terezie.

Kde budete trávit konec roku?

V divadle a doma. Silvestr rozhodně není můj oblíbený svátek, v tomto směru netrpím žádným sentimentem ani pocitem něčeho závratně nového. Takže čím větší klid, tím lépe.

Táňa Pauhofová (36)

Je slovenská filmová a divadelní herečka. Žije v rodné Bratislavě, kde vystudovala herectví na VŠMU a kde už dvanáct let působí ve stálém angažmá ve Slovenském národním divadle (SND).

Získala dvě nominace na českou filmovou cenu Český lev, a to za hlavní roli v komedii Něžné vlny a v televizním filmu Hořící keř (HBO Europe). Za postavu advokátky Dagmar Burešové v tomto třídílném snímku byla nominována i na Cenu české filmové kritiky.

Je také držitelkou slovenské divadelní Dosky za roli Manon Lescaut v SND.

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám