Sochařka Marianna Machalová Jánošíková zrak nepotřebuje

Marianna Machalová Jánošíková říká, že jako malá neměla typické dětské sny o tom, čím bude. Logicky si pro studium vybrala zemědělskou školu obor chovatelství, protože její dědeček měl koně a ji to k nim táhlo. Do jejího osudu ale zasáhla nemoc.

Od dětství trpí autoimunitním onemocněním kloubů. Jednodušeji řečeno, má revma. Málokdo ale ví, že revma může způsobit také ztrátu zraku. Marianně tato nemoc napadla oči a klouby. V devatenácti letech, kdy je člověk v rozletu, přestávala vidět. Přesto nic nevzdávala a udělala si rekvalifikační kurz pro zrakově postižené lidi. A potýkala se s pocity, že nikam nepatří.

„Je vám devatenáct a myslíte si, že vás bude každý chtít, ale jste nezařaditelní. Zůstala jsem doma a přemýšlela, jak si krátit čas mezi operacemi. Maminku napadlo, že bych to mohla zkusit s hlínou. A protože jsem na to měla čas a prostor, začala jsem to zkoušet. Deset let trval styl pokus/omyl, stále dokola,“ vypráví.

O zrak definitivně přišla ve dvaadvaceti letech. Přesto říká, že ji mnohem více omezuje deformace kloubů a jejich bolest.

„Nevidět je sice velice náročné, ale na bolest si člověk nikdy nezvykne,“ vysvětluje. Nyní pracuje vždy, když je jí dobře. Jedna socha jí podle jejích slov trvá měsíc. A když nemoc dovolí, pracuje šest až osm hodin denně.

Inspirace pro její tvorbu přichází ze všech stran. Marianna Machalová Jánošíková říká, že má živou představivost díky tomu, že se do dvaadvaceti let mohla na svět dívat. A stačí jí, když slyší báseň, hudbu, prochází se venku. Nejen v tom jí pomáhá manžel Petr a sedmiletá dcerka Eliška. S nimi ráda chodí například na výstavy fotografií a obrazů.

„Manžel mi popisuje, co vidí, a já to pak v hlavě vidím svým způsobem také,“ vysvětluje.

Sama sebou, D. N. A., Bariéra, Carmen, Mámení nebo třeba Bylo, nebylo. Tak se jmenují některé z dlouhé řady jejích soch. Marianna říká, že se jí tvoří v hlavě na základě zvuků a vůní, například.

„V hlavě tmu nemám. Vždy si to nejprve v mysli jakoby nakreslím na papír a vymyslím, jak ji budu tvořit. Pak začnu modelovat. Nepoužívám žádné nářadí, jen jediný nástroj, a ani to není vlastně nástroj. Je to plastová kreditka. Ukrajuji a uhlazuji jí drsnou šamotovou hlínu. Prostě mi to s kreditkou jde, a to na ní nemusí nic být,“ směje se sochařka.

Dodává, že stále potřebuje mít kontakt s hlínou. Sochy pak na dvakrát vypaluje její muž v peci, kterou postavil. „Velmi mi pomáhá,“ říká.

Zajímavostí určitě je, že do každé sochy Marianna vloží dvě srdíčka slepená k sobě. „To, aby jí nebylo smutno,“ vysvětluje umělkyně, která tak soše podle svých slov dává hliněnou duši.

Dříve sochy, které jsou plus minus 110 cm vysoké a váží kolem 45 kil, rozřezávala na třetiny a vydlabávala. To už dnes nedělá. „Sochu od spodu navyšuji. Tenkou stěnu tak na dva cm a výztuhu z vnitřku přepážky, aby se nebortila. Hned od začátku je to duté, tak už to nemusím dlabat. Je to, jako by se stavělo hnízdo od spodu už do promyšleného tvaru. Hlínu si speciálně míchám doma, je tak pevnější a můžu stavět sochy i v životní velikosti,“ říká.

Protože ráda tvoří vysoké sochy, na to, aby se vešly do pece dbá její manžel. Na barvení používá Marianna ráda barevnou hlínu, nebo třeba různé látky na otlačení struktury. Posledním krokem je leštění. Hlínu podle ní krásně vyhladí oblázky.

Seznámení s manželem bylo jako z filmu. Poprvé se viděli, když bylo Marianně sedmnáct a Petrovi o dva roky více. Na léčení v Tatrách. Dva roky si psali, ale nakonec korespondenci přerušili. Najednou, po čtrnácti letech, Petr Marianně zavolal. Na internetu se dočetl, že se stala ženou roku, je sochařkou a nevidí.

„Když jsem po tak dlouhé době slyšela jeho hlas v telefonu, byla jsem šťastná,“ vypráví Marianna s tím, že po nějaké době byla svatba. A nakonec se i přes varování lékařů manželům narodila zdravá dcera.

Marianna je krásná rusovlasá žena, která je plná optimismu. „Nemám na výběr,“ říká k tomu. „Protože zítra může přijít den, kdy nebudu moci nic dělat, protože budu mít bolesti. Raduji se proto z každého dobrého dne. A asi má člověk dar optimismu daný. “

Marianna Machalová Jánošíková vystavuje od východního Slovenska až po západní Čechy. Některé výstavy jsou prodejní, její sochy jsou také ve státní galerii v Jihlavě, některé mají soukromí sběratelé. Před časem byly její sochy k vidění v Galerii v Karlových Varech v rámci karlovarského festivalu. Výstavu přišel osobně zahájit jeho prezident Jiří Bartoška. A nyní sochařka vystavuje v Březnici.

„Na vernisáž jsem pozvala modelky, které byly typově podobné mým vystavovaným sochám. Každá socha představuje jeden typ ženy a každá má svůj příběh. S vizážistkou a maskérkou jsme je oblékly a nabronzovaly podle nich až tak dobře, že si lidé mysleli, že jsem sochy dělala podle modelek a ne naopak,“ směje se jako vždy dobře naladěná mladá žena.

V hlavě už nosí nápady na další sochy. „Mám vymyšlenou Nostalgii, rozpustilou holku a do toho třeba nějakou abstrakci,“ dodává.