Hlavní obsah
Klid na psaní bude mít zřejmě až ve chvíli, kdy svou smečku vypustí na prázdniny. Zleva: Jan, Oskar, Sára a Samuel. Foto: Petr Horník, Právo

Sára Saudková: Psaním si uklízím ve vlastním životě

Lidé ji znají jako fotografku a matku čtyř dětí, které má se synem svého bývalého přítele Jana Saudka. Málokdo už ale tuší, že se před půldruhým rokem zakousla do tvorby na své knižní prvotině.

Klid na psaní bude mít zřejmě až ve chvíli, kdy svou smečku vypustí na prázdniny. Zleva: Jan, Oskar, Sára a Samuel. Foto: Petr Horník, Právo
Sára Saudková: Psaním si uklízím ve vlastním životě

„Raději píšu, než mluvím, takže dodneška třeba velmi ráda posílám dopisy. Nejsem ale žádný velký psavec, který texty hromadí v šuplíku, protože by bez práce nevydržel. Na to jsem líná anebo spíš už tak dost rozlítaná do všech stran. Různé povídky a příběhy jsem psala vždycky až tehdy, když to po mně někdo chtěl. Sedla jsem si, obvykle na poslední chvíli, a hned to bylo hotové,“ prozrazuje část svého literárního know-how sedmačtyřicetiletá absolventka Vysoké školy ekonomické v Praze Sára Saudková.

To nejlepší vzniká pod tlakem

Podobně fotografku takříkajíc nakopl ředitel nakladatelství, které si u Sáry vzpomínkovou knihu objednalo. Nejdřív se jí příliš nechtělo zavazovat k další aktivitě, ale nakonec si řekla: Proč ne? Jediné, co několikanásobnou mámu v práci trochu brzdí, je chod velké rodiny, takže bývá odkázána na útržky volného času, které se naskytnou třeba při čekání na děti. „Když je doprovázím na kroužky, beru s sebou notebook a zapadnu někam do kavárny a píšu. A nalévám se kávou a baštím a všelijak rozmařile od toho odbíhám a rozptyluji se.

Těším se, že až vypadnu někam na dovolenou nebo vyexpeduji smečku na prázdniny, tak se do toho v klidu pustím naplno. Ale mně se beztak asi nejlépe píše pod tlakem. Jsem už na to zvyklá. Myšlenky se mi pak rojí v hlavě úplně samy, zvlášť když mi při tom pomáhá život sám. Vím, že to může znít velkohubě, ale do těch písmen a slov vkládáte vlastní zkušenosti a bolesti a vášně a tajnosti… Při psaní to všechno vlastně vidím před sebou a myslím, že na mě v tu chvíli musí být komický pohled,“ usmívá se známá fotografka.

Foto: Petr Horník, Právo

Na své dětství, které v knize líčí, se nevyptává pamětníků, ale popisuje ho po svém, očima malé holčičky, která ještě nemá životní nadhled. „Mládí zase vidím z pozice naivní a posedlé holky z venkova,“ říká Sára, která se už ve svém vyprávění dostala do čtvrté dekády života. Upozorňuje však, že nejde čistě o autobiografii. „Míchám do toho i hodně fantazie a fikce, ale všechno je nanejvýš realistické a reálné.“

Jako skříň plná krámů

Noření do vzpomínek přirovnává k otevírání starých skříní nacpaných k prasknutí. „Vybaví se vám něco, o čem jste si byla jista, že už jste dávno zapomněla, a najednou se na vás sesypou hromady dalších vzpomínek a detailů. Úžasné. Jako když otevřete naditou skříň, ze které chcete vytáhnout jedinou věc.

Jenže sotva se o to pokusíte, vyvalí se na vás všechny ty kabáty a košile a klobouky a punčochy a střevíce a sukně a korálky a podvazky a šátky a pitomosti a krámy na vyhození a staré dopisy a utržené knoflíky… A najednou máte možnost si v tom udělat pořádek. Jednou provždy,“ otevírá Sára své pocity při psaní s tím, že do určité míry je pro ni práce na knize příjemná forma terapie.

S nakladatelstvím je fotografka domluvená, že nebude tlačit na pilu. Kdy knihu dokončím, záleží na mně. Žádný termín mě nezavazuje.

Foto: Petr Horník, Právo

„V tom, co popisuji, jsem k sobě hodně nelítostná a neomalená, ale zároveň ve své syrovosti i velice malebná a něžná. Romantika tu však nemá příliš mnoho místa. Na to jsem už dost velká holka, abych dokázala vidět svět střízlivě a dopřála si s rozkoší dávku jízlivosti a ironie. Často řeším dilema, kam až dokážu zajít a neublížit. Naštěstí je moje paměť příjemně omezená a mnohé je rozmazané nebo se z ní milosrdně vypařilo.“

Lidem, o kterých se zmiňuje, ale raději změnila jména, nebo jim v knize žádná nedala. „Kdo zná naši rodinu a kdo zná mě, tak bude vědět, ale nemyslím si, že bych chtěla někoho ranit nebo se na někom hojit. Jsem ráda za svůj život i za to, koho jsem potkala a co jsem zažila. To všechno mě vždycky někam posunulo.

Necítím hořkost ani vztek. Snad jen lítost, když jsem něco nestačila udělat nebo říct. Ale v podstatě všechny mé kroky, ty dobré i ty nepovedené, byly správné. Pokud jsem k někomu opravdu neomaleně otevřená, tak jsem to já. A já to snesu.“

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků