Hlavní obsah

Sara Sandeva: Jezděte za svými dědečky a babičkami a objímejte je, dokud můžete

Veronika Rodriguez, Právo, Veronika Rodriguez

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

„Je krásná a talentovaná. O té ještě uslyšíme,“ řekl o Saře Sandevě (24) režisér Zdeněk Troška, když ji před pěti lety obsadil do pohádky Strašidla. Měl pravdu. Herečka s makedonskými kořeny točí filmy i seriály, hraje v divadle. Teď dokonce získala hlavní roli v balkánském historickém seriálu.

Foto: Petr Horník, Právo

Sara Sandeva

Článek

Co se vám vybaví, když se řekne slovo Vánoce? (rozhovor vznikal před Vánoci)

Teplo domova... A taky sušené fíky a pečené kaštany. Jejich vůně a chuť. To se mi vybaví asi jako první.

To jsou pochoutky ze slavnostního stolu v Makedonii?

Ano. Když se v Makedonii slaví Vánoce, sušené fíky a pečené kaštany nesmějí chybět. Stejně jako domácí chleba, do kterého se předtím schová mince. Ten chleba se pak při večeři rozkrojí a každý si dá kousek. Kdo v něm najde tu zapečenou minci, bude mít celý následující rok štěstí.

Jaké další zvyky jsou typické pro pravoslavné Vánoce?

Slaví se podle starého kalendáře, tedy 6. a 7. ledna. V tu dobu se sejde celá rodina a usedne u jednoho stolu. První den je postní, takže se večeří různé plněné chleby, fazole a ryby. Teprve druhý den se upeče vepřové maso, ke kterému se podává zelenina.

Na stole samozřejmě nesmí chybět ani dubová větvička, abychom byli všichni následující rok zdraví a svěží. Hodně se zpívá a tančí, pravoslavné Vánoce jsou veselé a pospolité. Některé rodiny taky zamíří do kostela. Dárky si ale nedáváme, o tom pravoslavné Vánoce nejsou. Na Silvestra jenom přijde děda Mráz, aby rozdal dětem punčochy se sladkostmi.

Když říkáte, že se sejde celá rodina, co to znamená? Jezdíte s rodiči do Makedonie, nebo dědečkové a babičky přiletí sem?

Střídáme to. V poslední době většinou zůstáváme v Česku a prarodiče přiletí sem. Třeba teď tu máme babičku. Samozřejmě se občas stane, že zamíříme i my na jih, abychom se viděli i s ostatními přibuznými, ale není to často.

Tři generace. Sara se svou maminkou a babičkou.

Slavíte i české Vánoce?

Ano, každý rok slavíme oboje. A když nad tím tak přemýšlím, je to vlastně skvělé, že si můžeme užít dvoje svátky. Každé z nich jsou totiž úplně jiné. Ty makedonské mi vždycky připomenou, odkud pocházím a kde jsou moje kořeny.

České jsou zase spojené s mým dětstvím, protože ačkoliv jsem Makedonka, v Česku jsem od dvou let vyrůstala. Oboje jsou navíc kouzelné, mají svou magii a sílu. Rodina se sejde, všude se rozprostře klid a mír. Mám české i makedonské Vánoce strašně moc ráda a nedovedu si představit, že bych některé z nich vynechala.

Kdo vaši rodinu seznamoval s českými vánočními tradicemi?

To bylo různé, někdy vlastně i docela vtipné. Mým rodičům totiž spousta věcí unikala. Na začátku třeba vůbec netušili, že se v Česku peče na Vánoce cukroví.

Neměli ani ponětí, co to cukroví je. Zjistili to až ode mě, protože všechny děti ve školce o tom mluvily. Bavily se, jak budou doma péct a jestli mají radši vanilkové rohlíčky, nebo linecké. A tak jsem přišla domů a chtěla jsem péct taky. Moje máma nad tím jen spráskla ruce.

Přiběhla jsem ze školy domů a brečela jsem, že jiné děti slaví svátek. A chtěla jsem ho taky

Naštěstí ale byla vždycky hrozně akční a kreativní, takže hned běžela za sousedkou a nechala si od ní všechno vysvětlit.

No a další rok dokonce uspořádala společné sousedské pečení. Všechny ženy z okolí se sešly a vyráběly sladkosti spolu. Někdy nám sousedky nějaké cukroví i daly.

Foto: Petr Horník, Právo

„Líbí se mi chodit po historickém centru Prahy, vidět české hory, cítit jejich vůni. Líbí se mi, že se tady necítím jako turista, ale jako někdo, kdo sem patří,“ říká Sara.

Co dalšího jste poznávali „za pochodu“?

Hodně věcí. Živě si třeba pamatuju na to, jak jsem kdysi přiběhla ze školy domů a brečela jsem, že jiné děti mají svátek. A chtěla jsem ho taky. Rodiče nad tím kroutili hlavou a divili se: „Jaký svátek? Tady má vážně každý den někdo svátek?“

V Makedonii totiž nic takového není. Některé dny jsou sice zasvěceny určitým jménům, ale to jsou jména, která nosily významné historické nebo liturgické postavy. Jinak se svátek neřeší. Takže naši koupili český kalendář, našli si, kdy má svátek Sára, a začali jsme to slavit.

Jak se vůbec vaši rodiče ocitli v Praze?

Myslím, že odjeli z Makedonie, aby trochu poznali svět. Byli mladí a lákalo je zkusit něco nového. Něco víc, než jim v té době nabízela jejich vlastní země.

Rozhodovali se přitom mezi Austrálií, kde máme část rodiny, a Českem, kde měl táta už v té době pár kamarádů. No a protože je Česko blíž, zvolili nakonec Prahu.

Táta sem přiletěl jako první a našel si tady práci. Teprve až se trochu aklimatizoval a usadil, dorazily jsme za ním my s maminkou. Mně v té době byl rok a půl. Od té doby tady žijeme. Rodiče si v Praze z ničeho vybudovali nový domov a firmu.

Nikdy nezatoužili po návratu?

Je pravda, že se jim občas po rodné zemi stýská, přece jen v Makedonii prožili kus života a mají tam většinu své rodiny. Ale Česko a Prahu si opravdu zamilovali a cítí se tady doma. Takže asi na návrat nemyslí.

V Praze se už necítím jako turista, ale jako někdo, kdo sem patří

Ani vy nemáte zaječí úmysly?

Ani já je nemám. V Makedonii žít určitě nechci, protože tam rozhodně nemám takové možnosti jako tady. A zřejmě bych nemohla žít ani v jiné zemi. Já už jsem si to totiž jednou zkusila - dva roky jsem strávila v Holandsku a žila napůl tam a napůl v Česku. A zjistila jsem, že to není nic pro mě.

Teprve tam jsem si uvědomila, jak moc miluju Česko a že právě v něm se cítím doma. Já to tu zkrátka mám ráda. Líbí se mi chodit po historickém centru Prahy, vidět české hory, cítit jejich vůni. Líbí se mi, že se tady necítím jako turista, ale jako někdo, kdo sem patří.

S přítelem, hercem Jakubem Prachařem. Dali se dohromady při natáčení seriálu Dvojka na zabití

Já se ptám i proto, že jste v poslední době začala točit na Balkáně...

To je pravda, natočila jsem svůj první balkánský seriál. Dostala jsem v něm navíc hlavní roli - takovou, o které by mě nikdy nenapadlo, že dostanu.

Přesto platí, co jsem řekla - i kdyby tam moje kariéra dál pokračovala, což by bylo samozřejmě skvělé, určitě se tam nepřestěhuju. Spíš to budu řešit tak, že tam budu za prací dojíždět. Strávím vždycky na natáčení třeba měsíc a pak se znovu vrátím do Česka.

Co to bylo za roli? Proč by vás nikdy nenapadlo, že ji dostanete?

Jde o roli Sofky v jednom z největších seriálů, jaký se kdy na Balkáně točil. Jmenuje se to Nečistá krev. Ta role je navíc srbská, takže se natáčelo v srbštině. A já srbsky v době castingu moc dobře neuměla.

Samozřejmě tomu jazyku rozumím a něco i řeknu, protože makedonština a srbština jsou si podobné asi jako čeština a slovenština, ale mám příšerný přízvuk. Nebo jsem ho alespoň měla před tímto natáčením. To, že si vybrali právě mě, je proto docela kuriozní.

Jak jste se k té roli dostala?

Úplně vtipně. Jednou jsem byla na prázdninách v Makedonii a nudila jsem se. A tak jsem kamarádům řekla: „Pojďme si udělat výlet do Srbska, já se tam aspoň zaregistruju v agentuře!“ A jeli jsme.

Jenomže když jsem tam dorazila, hned v první agentuře mě pořádně zpražili. Řekli mi: „Slečno, vy přece nemůžete hrát v srbských filmech, když máte tak příšernou srbštinu!“ Moje námitky, že se jazyk doučím a všechno zvládnu, je moc nepřesvědčily. Takže se pár let nic nedělo, měla jsem od nich pár castingů, které ale stejně nevyšly. A to až do doby, než se začalo připravovat právě tohle natáčení.

Šlo o seriál Nečistá krev podle stejnojmenného románu Borisava Stankoviće, což je naprosto kultovní dílo nejenom v Srbsku, ale i na celém Balkáně. Není tam snad nikoho, kdo by ten román neznal. Je to něco jako Babička od Boženy Němcové tady v Česku.

Foto: Petr Horník, Právo

Sara Sandeva

Tvůrci toho seriálu ale strašně dlouho nemohli najít herečku, která by se hodila na roli hlavní hrdinky. Prohledali prý celý Balkán a pořád nebyli s žádnou spokojení. A tak si agentura vzpomněla na mě.

Takže vy jste se tak dlouho nehodila na malé role, až vám svěřili tuhle velkou?

Paradoxně ano. (Směje se.) Ta agentura nakonec řekla: „Hele, máme tady ještě jednu herečku, která žije v Česku. Neumí sice moc srbsky, ale můžete ji zkusit.“ Tvůrci filmu mi tedy napsali a já jsem to zkusila. No a tu roli jsem dostala.

Věděla jste, o jak významnou roli jde?

Vůbec ne. Vyrůstala jsem v Česku na české literatuře. O té balkánské toho moc nevím. Význam té knihy mi museli vysvětlit rodiče. A taky Boban Dedejic - castingový režisér, který pracuje pro Česko i pro Balkán. Když jsem mu volala, že mi přišla právě tato nabídka, byl z toho sám překvapený. Řekl mi: „Víš ty vůbec, co to znamená? Jak velká je to role?“ Vysvětlil mi, že hrát Sofku z Nečisté krve je snem snad každé balkánské herečky. A že mám být pyšná.

Máte tušení, čím jste režiséry zaujala?

Na to jsem se neměla odvahu zeptat. (Směje se.) Myslím ale, že jim vyhovovala moje energie. Hledali zkrátka určitý typ herečky s určitými vibracemi a já jsem jejich představu splnila.

Jaké pak bylo natáčení?

Osvěžující. Tím, že jsem natáčela v jiné zemi, kde jsem vůbec nikoho neznala, pro mě bylo všechno nové. Navíc ta role byla opravdu nádherná, rozhodně bylo co hrát. Sofka je totiž žena, která má nesmírně těžký osud.

Po natáčení na Balkáně jsem musela chodit na terapie. Bylo to fakt náročné

Vzdá se lásky a otec ji provdá do rodiny surového zbohatlíka, ona poslechne, jen aby zachránila svou rodinu před úpadkem. Zažije znásilnění, manžel ji bije, nakonec se od něj rozhodne utéct. Dožije v bolestném osamění. Hrála jsem Sofku od jejích čtrnácti do třiceti let. Musela jsem zvládnout obrovské množství poloh, bylo to chvílemi dost intenzivní.

Z čeho jste při hraní takových věcí čerpala?

Zkrátka jsem si to dílo přečetla a nechala se tím unést. Je to tak dobře napsané, že to šlo, úplně mě to pohltilo. Nebylo ani potřeba hledat někoho, kdo by měl s něčím podobným zkušenost. Vedlejším efektem ale bylo to, že jsem pak musela chodit na terapie.

Foto: CinemArt

Snímek Vánoční příběh by měl jít do kin příští rok.

Vážně?

Ano, bylo to potřeba. Tím, že jsem se snažila hrát tak, abych nehrála, a vžívala jsem se do role, jsem pak všechno potřebovala probrat s odborníkem. Bylo to fakt náročné.

Potřebovala jste někdy něco takového i tady v Česku?

Je pravda, že i tady se na sobě snažím průběžně pracovat. Občas proto navštěvuju alespoň kurzy rozvoje osobnosti.

Jak se ještě lišilo natáčení na Balkáně oproti tomu, co zažíváte v tuzemsku?

Všechno se dělalo fakt pořádně a všichni si na tom dávali obrovsky záležet. Ještě před samotným natáčením jsme měli schůzky, na kterých jsme se intenzivně bavili o každé roli - vymýšleli jsme, jak se k ní postavit, jak ji zahrát.

Vysvětlovali jsme si, proč se daná postava chová právě tak, jak se chová, proč dělá některé věci. Snažili jsme se ji pochopit. Měli jsme i čtené zkoušky. Teprve pak se šlo na plac a začalo se točit. Bylo to vážně nesmírně inspirativní a hrozně mě to bavilo. Tady se na všechno daleko víc spěchá.

Myslíte, že to platí obecně?

Možná ne, možná bylo toto natáčení výjimečné. Přece jen jde o kultovní dílo, které zná na Balkáně úplně každý. Všichni to proto hrozně prožívali a dělali se strašným zapálením a láskou. Bylo to pro ně důležité a bylo to cítit. Každý svou práci hltal. Ušili nádherné kostýmy, postavili dokonce celé město.

Když hraju v jiném jazyce, hraju jinak. Jako kdybych se tomu jazyku přizpůsobila

Zase na druhou stranu na Balkáně jsou lidi opravdu jiní, bývalá Jugoslávie je celkově temperamentnější. Určitá atmosféra tak asi bude panovat při každém natáčení, nejenom při tomto.

Foto: Divadlo na Fidlovačce

V muzikálovém představení Kouř, který letos na podzim uvedlo Divadlo Na Fidlovačce. Na fotce spolu s kolegou Vojtěchem Vodochodským.

A jak se vám nakonec hrálo v srbštině?

Nakonec dobře. Hecla jsem se, zamakala a zvládla jsem to. Zjistila jsem přitom ale hodně zajímavou věc - že když hraju v jiném jazyce, tak hraju jinak. Samozřejmě jsem to pořád já, ale můj výkon má najednou jinou dynamiku. Jako kdybych se tomu jazyku přizpůsobila.

Budete v natáčení na Balkáně pokračovat?

Doufám, že ano. Hrozně by mě to lákalo. Jednu nabídku už dokonce mám, tentokrát by to měl být film ze současnosti. Pořád ještě ale nejsme úplně domluveni, uvidíme.

Líbilo by se mi, kdybych si mohla konečně zahrát v nějaké pohádce princeznu

A co v Česku? Chystáte něco nového i tady?

Tady jsem dotočila seriál Dvojka na zabití, což běželo na Primě. To byla zase moje první tuzemská hlavní role. Hraju i v divadle, v říjnu měl premiéru v Divadle Na Fidlovačce legendární muzikál Kouř. A co bude dál, to se taky uvidí.

Snad se něco hezkého objeví. Moc by se mi třeba líbilo, kdybych si mohla konečně zahrát v nějaké pohádce princeznu.

Foto: Falcon

Jako víla Jitřenka ve snímku Strašidla.

Vy jste vlastně ještě nehrála žádnou princeznu...

Nehrála. Natočila jsem už sice tři pohádky, ale ani v jedné jsem nebyla princezna. Prozatím jsem byla jenom víla, pak čarodějnice a v Čertovinách jsem dostala roli Haničky. Zahrát si princeznu je tak stále můj velký nesplněný sen.

Třeba se vám taky splní na Balkáně.

Tam se moc pohádky netočí. Já si matně vzpomínám snad jenom na jednu, byla o medvídkovi Medovi. Navíc moje nejoblíbenější pohádky jsou ty české. Třeba Tři oříšky pro Popelku s Libuškou Šafránkovou, to je moje srdcovka. Nejhezčí příběh, jaký jsem kdy viděla. To už podle mě nikdo nepřekoná.

Ještě mi prozraďte, jaký byste si letos přála vánoční dárek.

Možná to bude znít jako klišé, ale podle mě je ze všeho nejdůležitější láska a zdraví. Není víc. Takže bych si přála hlavně to.

Foto: CinemArt

„Na Balkáně se pohádky moc netočí,“ říká. V českém pohádkovém příběhu režiséra Zdeňka Trošky Zakleté pírko hraje tajuplnou šlechtičnu.

No a pak si samozřejmě přeju prožít Vánoce s rodinou, což jsem loni nemohla, protože jsem byla v Holandsku. Strávit čas s rodinou je totiž taky hrozně důležité a pro mě navíc vzácné.

Když máte dědečky a babičky daleko v jiné zemi, tak je to opravdu svátek, že se všichni sejdou. Proto vždycky říkám všem svým známým a kamarádům: Jezděte za svými dědečky a babičkami a objímejte je, protože můžete. Máte to blízko, tak to nezanedbávejte. Dokud je čas.

Sara Sandeva

  • Narodila se před 25 lety ve znamení Raka makedonským rodičům.
  • Doma s rodiči mluví rodným jazykem, tedy makedonsky.
  • Rodiče v Praze provozují bistro s balkánskými specialitami, Sara jim občas vypomáhá. Rozváží například zákazníkům jídlo.
  • První větší příležitost dostala v roce 2012, když si zahrála v seriálu Gympl s (r)učením omezeným, kde ztvárnila dívku Nikol s Aspergerovým syndromem.
  • Zdeněk Troška ji obsadil do svých pohádek Strašidla a Čertoviny. Při natáčení druhé jmenované pohádky ale měla Sara problém - musela venku běhat bosa, ačkoli trpí fobií z hmyzu.
  • Díky svým balkánským kořenům vyhrála i konkurz na velkou roli v srbském seriálu Nečistá krev, který se natáčel podle slavného historického románu Borisava Stankoviće loni v létě.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám